Výročí univerzity se dá připomínat čísly, důležitými milníky nebo událostmi, které za 35 let ovlivnily její podobu. My jsme se rozhodli podívat se na Ostravskou jinak – očima lidí, kteří ji tvoří.

Začněme tedy pohledem rektora Petra Kopeckého:

„Mám radost z úspěchů, kterých Ostravská univerzita dosahuje, a jsem hrdý na to, co jsme společně dokázali. Přál bych si, aby Ostravská univerzita byla moderní evropskou univerzitou. Máme motto ‚Univerzita s posláním, otevřená světu, angažující se v regionu‘ a právě toho bychom se měli držet.“

Lidé spojení s univerzitou pak dávají tomuto poslání konkrétní podobu. Co člověk, to jiný osobní příběh. Některé z nich se podařilo zachytit v sérii Tři hlasy z fakult, kterou jsme vám postupně přinášeli během uplynulých měsíců.

V ní dostali prostor děkani a děkanky, studující i absolventi a absolventky všech šesti fakult. Osmnáct lidí, osmnáct různých zkušeností a cest. Některé vedou do nemocnic, jiné do škol, laboratoří, sociálních služeb, galerií, médií nebo na světová vědecká pracoviště.

Na první pohled jsou jejich zkušenosti velmi rozdílné. Možná ale mají společného mnohem víc, než se zdá. Co tedy může člověku dát několik let na univerzitě? Každá z šesti fakult nabízí svou odpověď.

Prohlédni si studijní programy všech šesti fakult na studujOstravskou.cz a zjisti, která cesta může být ta tvoje.

Filozofická fakulta: Najít vlastní hlas

Spisovatelka Alena Mornštajnová na svá studia vzpomíná jako na splněný sen. Když ale mluví o tom, co si z Filozofické fakulty Ostravské univerzity skutečně odnesla, nevyjmenovává předměty ani zkoušky. Vzpomíná na osobnosti, které ji ovlivnily nejvíce.

Například právě díky profesorce Urbanové dnes sama píše knihy pro děti. „Díky ní jsem pochopila, že knihy pro děti by neměly být jen prvoplánově zábavné, ale skrývat v sobě něco, co malého čtenáře obohatí.“

Tehdejší děkan Robert Antonín zase připomíná, že smyslem humanitního vzdělání není memorovat data, pojmy a definice. Podstatnější je naučit se hledat souvislosti, vyhodnocovat informace a vytvářet si vlastní názor. V dnešním informačně zahlceném světě jsou podle něj právě tyto dovednosti mimořádně důležité.

Podle studentky Marie Ličkové pak studium získává skutečnou hodnotu ve chvíli, kdy se teorie potká s realitou. Dobrovolnictví v psychiatrické nemocnici nebo výjezdy do výchovných ústavů jí umožnily vidět, jak se poznatky z psychologie promítají do práce s konkrétními lidmi. Právě tyto zkušenosti ji podle jejích slov opakovaně utvrzovaly v tom, že si vybrala správnou cestu.

Humanitní vzdělání tak člověka nepřipravuje jen na konkrétní profesi. Učí ho kriticky pracovat s informacemi, přemýšlet v souvislostech a dívat se na svět z různých perspektiv. Díky tomu může lépe porozumět nejen světu kolem sebe, ale také formulovat vlastní myšlenky a najít svůj hlas.

Lékařská fakulta: Vidět za diagnózou člověka

Na Lékařské fakultě se tři pohledy setkávají u základní myšlenky: dobrý lékař potřebuje víc než odborné znalosti.

Onkolog a absolvent Martin Palička otevřeně mluví třeba o chvílích, na které medicína nemá jednoduchou odpověď. „Nejtěžší je vědomí, že někdy uděláte maximum a stejně to nestačí.“ Právě klinická praxe ho podle jeho slov utvrdila v tom, jak důležitá je vedle odbornosti schopnost naslouchat, vysvětlovat a být oporou pacientům i jejich blízkým.

Nejtěžší je vědomí, že někdy uděláte maximum a stejně to nestačí.

Studentka Tereza Kunzová si zase přesně pamatuje okamžik, kdy pro ni medicína přestala být jen studiem. Při první asistenci u laparoskopické operace se to, co do té doby znala z přednášek a knih, změnilo v realitu. Kontakt s pacienty jí postupně ukazuje, že každý člověk přichází nejen s diagnózou, ale také s vlastním příběhem, obavami a očekáváními.

A stejným směrem míří i pohled děkana Rastislava Maďara. Ten zdůrazňuje, že nové technologie, simulační medicína nebo virtuální realita nejsou cílem samy o sobě. Mají budoucí lékaře co nejlépe připravit na situace, které je čekají v nemocnici – od urgentního příjmu až po komunikaci s pacientem.

Vedle odborných znalostí proto musí umět spojit profesionalitu a odpovědnost s lidským přístupem. „Aby se medicína neodlidštila,“ shrnuje děkan jednu z hlavních výzev současného lékařského vzdělávání.

Právě v tom se všechny tři pohledy potkávají. Dobrý lékař musí umět nejen správně diagnostikovat a léčit, ale také naslouchat, vysvětlovat a vidět v pacientovi člověka s vlastním příběhem.

Fakulta sociálních studií: Když zkušenost pomáhá druhým

Na Fakultě sociálních studií dostává spojení univerzity s reálným životem velmi konkrétní podobu.

Absolventka Lucie Holíková přišla studovat sociální práci s vlastní desetiletou zkušeností se závislostí na drogách a alkoholu. Poté, co se jí dařilo abstinovat, chtěla svou zkušenost se zotavením předávat dál. Dnes pracuje jako peer pracovnice a pomáhá lidem, jejichž situaci dokáže vnímat nejen profesně, ale i z perspektivy někoho, kdo si podobnou cestou sám prošel.

„Člověk do toho musí dávat srdce, ale má to obrovský smysl,“ říká o sociální práci. Smysl pro ni spočívá v možnosti být někomu nablízku a podpořit ho ve chvíli, kdy prochází náročnou životní situací.

Student Daniel Chmiel zase na fakultě našel vedle profesního směru také komunitu. Zapojil se do studentského senátu, fakultního spolku i odborných praxí. Právě propojení studia s konkrétními lidmi a zkušenostmi mu pomohlo ujistit se, že sociální práce je cesta, kterou chce pokračovat.

Děkanka Soňa Kalenda Vávrová za jednu z nejsilnějších stránek fakulty považuje propojení vzdělávání, výzkumu a praxe. Ještě důležitější je pro ni ale tým, který za tím vším stojí. „Jsem hrdá hlavně na lidi, kteří na fakultě působí. Na jejich entuziasmus, angažovanost a opravdový zájem o témata našich oborů.“

Právě tady se ukazuje, že vzdělání nemusí měnit jen život člověka, který studuje. Zkušenosti a znalosti, které získá, může dál proměňovat v konkrétní pomoc druhým.

Fakulta umění: Mít odvahu tvořit po svém

Na Fakultě umění neexistuje jeden správný návod, jak se stát umělcem. Důležitější je dostat prostor hledat vlastní cestu, zkoušet, pochybovat a postupně si vytvořit osobitý tvůrčí rukopis.

Studentka Nikol Pszczólková si na fakultě cení především prostředí, které nestaví studenty proti sobě. „Když jsem zjistila, že na jiných uměleckých školách bývají studenti vedeni ke konkurenci, uvědomila jsem si, jak dobře to máme nastavené tady.“

Právě vzájemná podpora, spolupráce a otevřenost podle ní vytvářejí podmínky, ve kterých se člověk může soustředit na vlastní tvorbu a rozvoj.

Děkan Michal Kalhous vnímá jako jednu z největších hodnot fakulty tvůrčí svobodu a komunitu, která kolem ní vzniká. Studující mají prostor hledat vlastní témata a způsoby vyjádření, zároveň ale nejsou na této cestě sami. Důležitou roli hrají pedagogové, kteří je vedou, dávají jim zpětnou vazbu a pomáhají jim postupně nacházet vlastní místo v uměleckém světě.

Absolventka a operní pěvkyně Veronika Rovná pak ukazuje, kam může taková cesta vést. Od studia na Fakultě umění se postupně dostala až do sólového ansámblu Národního divadla moravskoslezského. Budoucím studentům přitom dává jednoduchou radu: „Nebojte se. Zkoušejte. Kdy jindy, když ne teď? A nikdy neztraťte radost z toho, co děláte.“

Nebojte se. Zkoušejte. Kdy jindy, když ne teď? A nikdy neztraťte radost z toho, co děláte.

Umělecké vzdělání tak není o tom ukázat studentovi jedinou správnou cestu. Má mu dát prostor, podporu a odvahu, aby si tu vlastní dokázal najít sám.

Pedagogická fakulta: Student není jen číslo

Na Pedagogické fakultě se všechny tři pohledy potkávají v tom, že vysokoškolské studium není jen o znalostech a přípravě na konkrétní povolání. Stejně důležité jsou zkušenosti, vztahy a dovednosti, které si člověk odnese do dalšího života.

Děkan Daniel Jandačka zdůrazňuje především osobní přístup ke studujícím. „Přestože jsme jednou z největších fakult v regionu, nechceme, aby byl u nás student jen číslem.“ Právě prostředí, ve kterém mají studující možnost navázat vztah s vyučujícími, získat podporu a aktivně se zapojovat do života fakulty, považuje za jednu z jejích důležitých hodnot.

Studentka Sára Sedláková tuto zkušenost potvrzuje z pohledu někoho, kdo fakultu právě poznává. Na studiu učitelství tělesné výchovy a geografie oceňuje, že se neodehrává jen v posluchárnách. Přednášky se střídají se sportem, terénní výukou a dalšími praktickými zkušenostmi. Vedle toho pro ni hraje důležitou roli také komunita a vztahy, které během studia vznikají.

Příběh absolventa Tomáše Etzlera pak ukazuje, že vysokoškolské studium nemusí člověku nalinkovat jedinou profesní cestu. Vystudoval učitelství zeměpisu a tělocviku, jeho další kroky ho ale zavedly k novinařině, do CNN i do válečných oblastí a dlouholetého působení v Asii.

Ze studia si podle svých slov odnesl především disciplínu, schopnost zorganizovat si práci, vytrvalost a odvahu překonávat vlastní hranice – dovednosti, které později využil úplně jinde, než původně očekával.

Pedagogické vzdělání tak nemusí určovat, kam přesně člověk jednou dojde. Může mu ale dát znalosti, zkušenosti i vnitřní jistotu, ze kterých bude čerpat bez ohledu na to, jakým směrem jeho cesta nakonec povede.

Přírodovědecká fakulta: Všechno začíná otázkou

Na Přírodovědecké fakultě se všechny tři pohledy potkávají u jedné podstatné věci: nestačí si osvojit správné odpovědi. Důležitější je porozumět tomu, proč věci fungují, umět se ptát a dostat prostor hledat vlastní řešení.

Děkanka Zuzana Václavíková právě porozumění principům považuje za jeden ze základů kvalitního přírodovědného vzdělávání. Smyslem podle ní není zahlcovat studující množstvím faktů, ale vést je k tomu, aby dokázali informace propojovat, přemýšlet nad nimi a používat v nových situacích. Důležitou roli přitom hraje i osobní přístup a možnost aktivně se zapojovat do dění na fakultě.

Student geografie Dominik Zogata ukazuje, jak takové studium vypadá v praxi. Při terénních výzkumech nezůstává jen posluchačem, ale stává se součástí skutečné odborné práce. Právě mimo učebnu podle něj často mizí i tradiční hranice mezi studentem a vyučujícím a z pedagogů se stávají kolegové, se kterými společně řeší konkrétní problém.

Příběh absolventa Romana Fanty pak ukazuje, kam může vést kombinace zvědavosti, vytrvalosti a správné příležitosti. Na fakultu přišel z obchodní akademie a začátky pro něj nebyly jednoduché. Postupně se ale zapojil do výzkumu a setkal se s lidmi, kteří jeho zájem podpořili.

„Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl jen číslem. Když měl člověk chuť něco dělat, vždycky se našel někdo, kdo mu pomohl.“ Jeho další cesta ho nakonec z Ostravy zavedla až k vědecké práci na Stanfordově univerzitě.

Přírodovědné vzdělání tak není jen hledáním správných odpovědí. Učí člověka klást dobré otázky, ověřovat vlastní nápady a nebát se vydat cestou, jejíž konec na začátku ještě nezná. Někdy právě taková cesta může vést mnohem dál, než původně čekal.

Co mají všechny tyto příběhy společného?

Literatura, medicína, sociální práce, umění, učitelství nebo přírodní vědy jsou na první pohled velmi odlišné světy.

Přesto je pozoruhodné, o čem osmnáct lidí v sérii Tři hlasy z fakult mluvilo, když měli popsat, co jim univerzita dává nebo dala.

Nebylo to jen o předmětech, zkouškách a diplomech.

Mluvili o učitelích, kteří je dokázali nasměrovat. O možnosti dostat se ještě během studia k opravdové praxi. O lidech, kteří jim věřili. O spolužácích a komunitě. O prvním okamžiku, kdy zjistili, že to, co se učí, má skutečný význam. O odvaze vyzkoušet něco, na co si původně netroufali.

A právě v tom se šest fakult potkává.

Dobrá univerzita člověku nemůže nalinkovat celý život. Může mu ale vytvořit prostředí, ve kterém má šanci zjistit, co ho zajímá, v čem je dobrý a kam chce pokračovat.

Při výběru vysoké školy si člověk nevybírá jen studijní program. Volí si také prostředí, ve kterém stráví několik důležitých let svého života. Právě tam potká lidi, získá nové příležitosti a zkušenosti, které ho mohou nasměrovat způsobem, který si při podávání přihlášky nedokázal ani představit.

35 let Ostravské. A tisíce příběhů, které pokračují

Za 35 lety Ostravské univerzity jsou tisíce cest.

Některé vedou do škol a nemocnic. Jiné do laboratoří, sociálních služeb, galerií, médií, firem nebo na univerzity na druhém konci světa. Některé pokračují přesně tam, kam člověk mířil od začátku. Jiné se během studia úplně změní.

Série Tři hlasy z fakult zachytila osmnáct z nich.

Příběh spisovatelky, kterou její učitelé naučili číst mezi řádky. Lékaře, který ví, že odbornost bez lidskosti nestačí. Sociální pracovnice, která proměnila vlastní těžkou zkušenost v pomoc druhým. Umělkyně, která dostala prostor hledat vlastní výraz. Novináře, jehož cesta začala studiem učitelství. Vědce, který se z Ostravy dostal až na Stanford.

A vedle nich příběhy současných studentů, kteří jsou teprve na začátku.

Právě oni připomínají, že 35 let Ostravské není jen výročí instituce. Je to 35 let lidí, zkušeností, setkání, otázek, rozhodnutí a příležitostí, ze kterých vznikaly a dál vznikají tisíce dalších příběhů.

A ty nové právě začínají.

Chceš napsat svůj vlastní příběh na Ostravské?

Prohlédni si studijní programy všech šesti fakult na studujOstravskou.cz a zjisti, kde může začít tvůj vlastní příběh.

Přečtěte si také všechny díly série Tři hlasy z fakult

Tři hlasy Filozofické fakulty: O odvaze přemýšlet jinak

Tři hlasy Lékařské fakulty: Jak se rodí lékaři, kteří vidí víc než diagnózu

Tři hlasy Fakulty sociálních studií: Lidé, kteří mění svět

Tři hlasy Fakulty umění: Svoboda tvořit. Odvaha uspět

Tři hlasy Pedagogické fakulty: Vzdělání, které mění realitu

Tři hlasy Přírodovědecké fakulty: Každý objev začíná otázkou