Jaká byla vaše motivace k vědecké činnosti? Měla jste nějaký vzor?

Petra Murinová: U mě to bylo všechno postupné. Tím, že mě matematika už na základní a střední škole hodně bavila, tak jsem se rozhodla ji studovat. Už jednou jsem někde řekla, že mi přijde matematika hrozně snadná, protože jsem se ji nikdy nemusela učit, na rozdíl od dějepisu nebo zeměpisu, které se občas musíte naučit nazpaměť. Na univerzitě mě pak oslovilo téma diplomové práce, které bylo jiné než všechny ostatní. A tak jsem poznala svého školitele, který mě následně prováděl i na doktorském studiu na katedře matematiky a poté mi nabídl místo v Ústavu pro výzkum a aplikace fuzzy modelování. Tady jsem se seznámila s kolegy, kteří mě inspirují, poznala jsem různé vědecké kapacity a mým aktuálně asi největším vzorem je paní profesorka Perfiljeva, která je celosvětově uznávanou vědkyní, ale je to také žena, která si dokázala udržet své ženství – to jak vypadá, jak se věnuje své rodině, dětem a vnukům.

Iva Málková: Přiznám se, že to bylo pracoviště, na které jsem nastoupila na vysoké škole, a musíme si uvědomit, že pokud se bavíme o výzkumu na vysoké škole, tak nejdříve jste člověk – to znamená, že máte svoji rodinu, pak máte výuku, pak máte své pedagogické povinnosti, pak máte výzkum, pak přátele, a nakonec odpočíváte. To znamená, že ve chvíli, kdy se dostanete na nějaké prestižní pracoviště, jako je třeba katedra pro českou literaturu a literární vědu, tak je tou motivací ten tým lidí, který tady je. A historicky od počátku této fakulty bylo vždy důležité, kromě toho, jak člověk učí, také to, aby měl přehled, co se aktuálně děje v daném oboru, a aby dělal věci do hloubky.

prof. PaedDr. Iva Málková, Ph.D.

Ivana Kacířová: Já se nepovažuji úplně za vědkyni, nýbrž za pracovníka, jehož náplní práce je i vědecká práce. Motivace asi nebyla úplně motivací, spíš to byla z počátku spíše nutnost, když jsem nastoupila na pracoviště Ústavu klinické farmakologie před 20 lety tady ve Fakultní nemocnici Ostrava a součástí je vždy jak výuka, tak i vědecká práce. Jednou z podmínek, když jsem nastoupila, bylo právě zapojení se do vědecké aktivity a časem se z toho vyvinula určitě i záliba. Je to něco, co mě na té mé práci baví nakonec možná více než některé jiné součásti. Jinak jsem tedy lékařka, takže pracuji i v ambulanci, má práce je zdravotnická, takže pokud bych měla odpovědět jednoduše, bylo to vlastně podmínkou při nástupu do zaměstnání. Otázku vzoru bych pravděpodobně rozdělila na dvě části – vzor a ten, kdo mě vedl. Ten, kdo mě vedl celou dobu od těch prvních krůčků tady, od doby, kdy jsem nastoupila jako sekundární lékařka, až k tomu, že jsem si udělala postupně dvě atestace, které jsou potřeba pro zdravotnickou práci, je určitě můj současný nadřízený – přednosta Ústavu klinické farmakologie LF OU pan prof. Grundmann. Ten mě naučil nejen to, co sám umí, ale také mě přivedl k vědecké práci. Pokud bych měla jmenovat svůj vzor, tak vzhledem k tomu, že vědecká práce je v podstatě taková detektivka, hledáte důkazy, pátráte, často i dojdete k něčemu úplně jinému, byl by to pravděpodobně Hercuile Poirot. I on má vždy radost z toho závěrečného vyústění.

Veronika Kapustová: Byla to určitě touha po seberealizaci. Obor, který jsem studovala, mě začal bavit už během studia a šla jsem si za tím. Moc mě netrápily reakce okolí, se kterými jsem se později setkávala, prřestože někteří nechápali, proč jsem si vybrala takovouto dráhu a že se nevěnuji třeba rodině. To nepochopení okolí už naštěstí přešlo, myslím, že už jsem je přesvědčila, že být vědcem není nic hrozného, naopak, že to má smysl.RNDr. Veronika Kapustová, Ph.D.

Co ženám pomáhá v jejich vědecké práci, a co je naopak komplikací?

Petra Murinová: To, co mi pomáhá, je určitě mé pracoviště, na kterém je velmi příjemná atmosféra, pracuji se zajímavými kolegyněmi a kolegy, lidé jsou tady velice zaujatí pro vědu a stále chtějí něco nového tvořit nebo objevovat. To všechno je takovou vnitřní motivací je následovat. I v době covidu jsme tady všichni stále plní energie a je pro mě neustálou výzvou zapojovat se do různých projektů. A to, co vnímám jako komplikaci v práci, je to, že ženy mají na starost kromě výzkumů a práce také ještě domácnost, rodinu a děti, takže ne vždy je možné přijít domů z práce a vrátit se k něčemu rozpracovanému. Musí to počkat, protože je potřeba věnovat se také rodině. Na druhou stranu muži mohou vždy říci: Teď nemůžu, mám práci. Ženy to tak snadno říci nemohou.

Ivana Kacířová: To možná bude nakonec jedna a ta samá věc, protože ženy mají schopnost zvládnout více věcí najednou – domácnost, o kterou se většina z nás musí postarat, a práci. Takže když máte pár hodin na to, abyste uvařila oběd o několika chodech, tak si musíte umět práci zorganizovat. Stejně tak to pak mají ženy i ve vědecké práci a jsou schopné si věci zorganizovat tak, že jich zvládnou dělat více najednou. Dělat svou práci a zároveň se ještě starat o své doktorandy, dávat pozor na své spolupracovníky, na své podřízené, i když by třeba někdy ne úplně musely, takže to je někdy naopak i komplikace, taková ta přehnaná ženská starostlivost.

doc. MUDr. Ivana Kacířová, Ph.D.

Veronika Kapustová: Myslím, že ženám je nápomocný smysl pro zodpovědnost, pro detail, jejich preciznost a schopnost komunikace. Všechny úspěšné vědkyně jsou chytré, komunikativní dámy. Ty stejné vlastnosti mohou paradoxně práci i komplikovat, protože když si zakládáte na pořádku a detailech, tak to stojí čas.

Iva Málková: Víte, to je, jako byste se mě zeptala na to, co může člověk přinést životu. Rozdělovat ženy a muže ve vědě je zcela nepatřičné.

Iva Málková: Pokud se ptáte na vědu, pak je úplně jedno, zda jste žena nebo muž. To, co je nejproblematičtější, je neustálá proměna podmínek a také třeba nejistota, která je obzvlášť v humanitních vědách, zda vám vyjde publikace, na které pracujete třeba deset let. Zda vám vyjde publikační grant, zda budete mít šanci, že text otisknou v nějakém prestižním časopise. Ale jinak je to vždy vlastní zdravotní kondice a myšlenková kondice, a když ji máte, tak není nic, co by vám práci zkomplikovalo.

Michaela Škerková: Myslím si, že i ve 21. století jsou ženám ve vědě stále kladeny malé překážky, a to proto, že většina žen si plánuje mateřství, a to může být pro některé zadavatele projektů překážkou. Sama mám ale v jednom projektu ženu, která má dokonce dvě malé děti a velmi nám pomáhá. Nemám pocit, že by to sama brala jako překážku, a ani nikdo z nás to tak nevnímá. Dalším zbytečným stereotypem je, že mají ženy horší předpoklady pro studium matematiky nebo přírodních oborů.

Mgr. Michaela Škerková

Co přináší vědě muži a co ženy?

Veronika Kapustová: Tak muži mohou nejlépe přinést své mozky a myšlení, mají smysl pro zodpovědnost stejně jako ženy, ale umí také velmi dobře bojovat za to, co dělají, tvrdě si za tím jít, což je někdy ve vědě potřeba. A mají také výborný smysl pro humor, specifický pro muže, který já mám osobně velmi ráda. A pokud jsou na pracovišti ženy, pracuje tým mnohem lépe, ideální je mix obou pohlaví.

Ivana Kacířová: Tak, jako by muži možná vtipně podotkli: „I ženy jsou lidi“, tak já můžu taky říct „I muži jsou lidi“. Záleží na člověku. Jsou muži, kteří jsou schopni vymyslet spoustu nových věcí, ale stejně tak je mohou vymyslet i ženy. Zase si myslím, že pohlaví nehraje roli. Někdo je lepší učitel, někdo je lepší lékař, někdo je zase zaměřený na vědu.

Iva Málková: Víte, to je, jako byste se mě zeptala na to, co může člověk přinést životu. Rozdělovat ženy a muže ve vědě je zcela nepatřičné.

Petra Murinová: Myslím si, že když na něčem muži pracují, jsou plně soustředěni na to jedno téma, kterému věnují třeba i svůj volný čas. A nemyslím si samozřejmě, že to tak musí mít každá žena, ale my často utíkáme v myšlenkách k tomu, co dalšího ještě musíme během určité doby zvládnout. Vše ale záleží na tom, jak si to žena, člověk, ve svém životě nastaví.

RNDr. Petra Murinová, Ph.D.

Co byste vzkázali mladším kolegyním nebo studentkám, které zvažují vědeckou kariéru?

Michaela Škerková: Počet žen, vědkyň, je u nás pod evropským průměrem, což mi přijde velká škoda a je přitom potřeba, aby byly ve vědě zastoupeny i ženy a přinesly svůj jiný úhel pohledu. Když se obě strany, ženy i muži, propojí, může být i vědecký výsledek o dost lepší. Takže doufám, že nějaké nové mladé vědkyně přibudou i do našeho týmu.

Ivana Kacířová: Abyste si dokázaly najít rovnováhu v tom, co samy považujete za důležité, v práci a doma, ale abyste zároveň dělaly to, co vás baví. Najít zlatou střední cestu, po ní si jít a nemít výčitky, že některou součást svého života zanedbávám. Hlavně buďte spokojené samy se sebou a važte si samy sebe, protože teprve potom budete opravdu moci pomáhat jak vědě, tak i lidem okolo a doma.

Líbí se vám odpovědi našich ostravských vědkyň? Podívejte se na další odpovědi paní profesorky Ivy Málkové v tomto krátkém videu věnovanému Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě: