„Jé, podívej, to bylo tenkrát. Ne, to bylo tenkrát! Holky, vy si to pletete, to bylo přeci tenkrát. Jó, to bylo tenkrát, když jsme hrály divadlo!“ Podobné hříčky se slovem tenkrát provázely celé divadelní představení, jež si pro klienty domova s pečovatelskou službou připravily studentky sociální pedagogiky v rámci dramatické výchovy.

Sociální pedagogika je obor značně rozsáhlý. Ve svém širším pojetí se neorientuje pouze na děti a mládež, ale na celou populaci. Jedním z problémů, jímž se může sociální pedagog zabývat, je třeba mezigenerační bariéra mezi současnou mládeží a seniory. A právě jednu cihlu z této pomyslné zdi se pokusily odstranit studentky dramatické výchovy, jež pod vedením doktorky Hany Cisovské vytvořily divadelní představení Tenkrát…aneb album vzpomínek.

„Pro práci se vzpomínkami se užívá termín reminiscenční terapie, která je definována jako vyvolávání vzpomínek ze života člověka, které probíhá buď o samotě, nebo spolu s jinou osobou či skupinou. Terapie se využívá k aktivizaci seniorů, pracuje se se vzpomínkami uloženými v dlouhodobé paměti. Díky jejich vybavování mohou lidé v seniorské části života prožít znovu své úspěchy, šťastné chvíle a tím podpořit pocit vlastní hodnoty. To má velmi pozitivní vliv na jejich psychický i fyzický stav. Divadelní aktivity jsou jednou z možností, jak se vzpomínkami pracovat ve smyslu aktivizace seniorů,“ vysvětluje doktorka Cisovská.

Každý člověk by si měl sám sebe vážit a jednoho dne si říci: ano, prožil jsem krásný život. Čas je neúprosný a jednou doběhne nás všechny. Zestárneme a budeme se potýkat se stejnými problémy, jako každý senior. Přesto právě zájem o seniory a jejich kvalitu života jsou v současné době stále přehlížené problémy. Studentky dramatické výchovy si proto cílovou skupinu nevybraly náhodně.

„Je velmi důležité poskytovat starším lidem kontakt s okolím, zvlášť pokud se nachází v domovech pro seniory. Jen pouhé popovídání si nebo pěkný kulturní zážitek dokáže rozveselit mnoho z nich a přivést je na jiné myšlenky. Lze říci, že toto může mít i terapeutické účinky,“ říká Martina, jedna ze studentek podílející se na projektu. Záhy dodává: „Často je starší generace opomíjena a málo lidí si uvědomuje, kolik krásného i těžkého tito lidé za svůj život prožili. Proto jsme byly rády, když nám bylo dovoleno nahlédnout pod pokličku jejich vzpomínek a následně jim udělat radost v podobě divadelního představení. A zároveň jsme tímto mohly smazat mezigenerační propast mezi námi, i kdyby jen na chvíli.“

Zkušenost to byla po všech směrech velmi přínosná. Snadno se o něčem mluví, ale naplnit vytyčený cíl není nic lehkého. Proces tvorby byl sám o sobě velmi náročný, přesto se dívkám podařilo v poměrně krátkém čase uspět. Projekt měl několik fází a otestoval především práci v kolektivu a vzájemnou domluvu.

Ve druhé polovině října zavítaly studentky do domova pro seniory v Ostravě – Zábřehu a do domova s pečovatelskou službou v Ostravě – Hrabůvce. Následovala setkání s klienty obou zařízení. První rozhovory se nesly v mírně nervózním duchu, protože, jak říká studentka Radka, „jsme se ptaly cizích lidí na jejich vzpomínky, přeci jen je to jejich soukromá věc, ale překonalo to naše očekávání.“ Nakonec se všichni dobře bavili a dívky získaly mnoho zajímavých, dojemných i veselých příběhů, z nichž rozhodně nebylo snadné vybrat ty, jež by mohly ztvárnit. Získaný materiál bylo nutno vytřídit, protože do finálního představení nebylo možno vměstnat vše. Zvítězilo šest mini příběhů, ovšem ani zbylé nepřišly nazmar. Tvorba celého představení poté otestovala zejména soudržnost, kreativitu a spolupráci účinkujících. I přes velký časový nátlak se vše podařilo dotáhnout do zdárného konce a jen čtyři dny před Štědrým dnem mohly dívky věnovat seniorům svůj vlastní vánoční dárek.

Večer to byl nadmíru vydařený. Zdravá nervozita zmizela se vstupem na pódium a dívky si celé představení užily společně s diváky. Nebyla nouze o úsměvné momenty, navštívila se Jugoslávie, za války se tajně vyučovala angličtina, utíkalo se přes hranice na filmy Prstýnek, tancovalo se na vesnických zábavách, došlo také na vydařenou improvizaci a na závěr přijel dokonce i Karel Gott. Alespoň tedy v podání jedné ze studentek.

K potěšení všech se reakce diváků nesly v pozitivním duchu.

„Všechno nám to připomnělo, hlavně jak jsme byly mladé a krásné!“

„Měly jste to úplně autentické, švigra mi furt kradla šaty.“

„A ten Gott neměl chybu, přesně jsem stála pod pódiem a on říkal, že se nemáme tlačit.“

Nakonec vše krásně shrnují dojemná slova: „Máme pocit, že jsme mezi vámi trochu omládly, těší nás, že mladí mají zájem.“

Ať už člověka v životě potká ledacos, každý z nás rád vzpomíná na to dobré. Poselství celého projektu bylo jasné – ukázat seniorům, že i oni prožili krásný život, mají na co vzpomínat a že se najdou lidé, kteří si s nimi rádi popovídají a udělají jim radost. Jak řekl P.T. Barnum: „Nejvznešenějším uměním ze všech je přinášet druhým radost.”