Na první pohled člověk zdaleka neodhadne, co se za touto usměvavou mladou dámou s uklidňujícím výrazem ve tváři skrývá. Že je to – jak řekla její asistentka Katrin – hecař na druhou. A že má za sebou například čtyři sta kilometrů dlouhou pouť do Santiaga de Compostela, na kterou se já marně odhodlávám už rok. Jak se hecnout a dokázat, co se zdá být nemožné? „Hlavně se neptat, nepřemýšlet a neřešit. Prostě udělat ten nezvratný krok, to je asi ono,“ zněla odpověď.

Na rozhovor Martina Středulová dorazila i se svou asistentkou Katrin Hrubou. No, asistentkou, spíše kamarádkou ze střední, která jí během studia pomáhala. V červnu obě úspěšně ukončily magisterské studium Speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity a nyní přemýšlejí, co dál. Vyrazit třeba na rok na Bali, nebo si najít práci v oboru…?

Setkaly jsme se na Colours of Ostrava v ne zrovna šťastné chvíli, zasekla se plošina a několik lidí na vozíčku zůstalo trčet v mezipatří na hodinu a půl, zmeškali několik koncertů… Dějí se takové věci často? Co třeba ve škole, stane se, že nestihnete přednášku?
Martina: Docela často. Sranda je, že já už to vůbec neřeším. Chápu, že vás to rozhodí, když na to nejste zvyklá, ale mi se to děje pořád, takže už jsem vůči tomu imunní. Co se školy týče, některé přejezdy mezi budovami, třeba z Mlýnské na Varenskou, jsou za přestávku nereálné i pro zdravého člověka, takže se hlavně v minulosti docela často stávalo, že jsme nestihly přednášku. Teď už nízkopodlažní tramvaje jezdí častěji, ale stejně se musíme domlouvat s vyučujícími, že odcházíme dřív a přicházíme později. Někdy jsem se nedostala ani na budovu, třeba na Českobratrské nebyl výtah. Ale všechno se dalo vyřešit díky centru Pyramida, které pomáhá studentům s hendikepem, pomůže třeba zařídit individuální výuku.

Jsou vyučující vždy vstřícní i k vám, Katrin? Chápou, že i vy s Martinou třeba dorazíte později?
Katrin: Většina ano, ale setkali jsme se například i s otázkou, proč se nemůžeme zúčastnit aktivity, která vyžaduje běhání po parku. Lidé si často neuvědomují, kde všude vozíčkáři narážejí na bariéry a že pro ně nemusí být každá aktivita úplně vhodná. Ne každý vozíčkář je schopný se třeba sám přepravovat, nebo zvednout ruce nad hlavu a podobně. To je asi hlavní problém, proč si lidé nedokáží představit, jak je někdy pohyb pro tyto osoby náročný.

Když jste se rozhodla, že půjdete na výšku, byl někdo, kdo vás zrazoval, ať se na to vykašlete, že to bude příliš složité?
Martina: To ne, spíše naopak, s hendikepem je lepší mít vyšší vzdělání. Říkali mi, že jsem zase průkopník. I na střední jsem byla vždycky první vozíčkář ve všemožných situacích.

Lidé často mají tendence přistupovat k hendikepovaným opatrněji, dávat si pozor na jazyk a být přehnaně ochotní. Není to spíše přístup, který vám neustále připomíná vaši odlišnost? A co třeba druhý extrém, který znázorňuje třeba film Intouchables (Nedotknutelní)?
Martina: Ten film jsem viděla a takovýto přístup miluju. Vždycky jsem chtěla, aby se ke mně lidi chovali normálně, jako by ten vozíček ani nebyl. My s Katrin do sebe ryjeme, máme dost černý humor, a já si to bez toho nedokážu představit. Myslím si, že mi to pomáhá zvládat ty těžší situace. Troufám si říct, že většina lidí o lítost nestojí, ale nemůžu generalizovat: někdo jiný by možná řekl opak.

Takže vy si z Martiny děláte srandu?
Katrin: No jasně, a ona mi pak za to vždycky přejede nohu. A to jsou ještě ty slušné vtípky, jak říkala Marťa, bývá to dost černý humor. Je to tím, že jsme kamarádky, jsme stejně staré, chodily jsme spolu na střední, necítím se jako pečovatelka. Vtípky děláme i s ostatními kamarádkami, tak proč by měla být Marťa výjimkou? Péče o Marťu mi připadá spíše jako samozřejmost než placená brigáda. Je jasné, že když jdeme na stejnou přednášku, pojedu s Marťou, že ji někde nenechám. Je to sice placená práce díky centru Pyramida, ale to je opravdu jen něco navíc.

Zmiňujete centrum Pyramida, které pomáhá studentům Ostravské univerzity, kteří mají různé hendikepy. Povězte mi více o tom, co člověk musí udělat pro to, aby se stal asistentem. Je potřeba nějaké vzdělání, zkušenosti?
Katrin: Vůbec ne, asistentem je některý spolužák, který to chce dělat, studuje ve stejné skupině a jen pomáhá danému studentovi třeba při přesunech. Vím o holkách, které brigádně doprovázely nevidomou spolužačku, přepisovaly nebo nahrávaly přednášky a podobně. Člověk musí jenom chtít, nic víc v tom není. Pyramida nám dala školení, jak na to, ale to už jsme to s Marťou měly zmáknuté z dřívějška.

Musí to pro vás být zároveň i inspirující činnost. Mění vás to nějak jako osobnost? Třeba žebříček hodnot?
Katrin: Určitě je to inspirace, když mám třeba pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na Marťu, a říkám si: „Sakra, ona to zvládá, já to taky zvládnu.“ Vzájemně se motivujeme. Ona je totiž věčný optimista, stačí ji vidět nebo slyšet a člověku to dodá sílu. Ale troufám si říct, že velké změny v hodnotovém žebříčku nepociťuji. Nechci se vychvalovat, ale ty priority jsem takto měla nastavené asi vždycky, možná i proto jsem se rozhodla právě pro toto studium.

Nemáte někdy pocit, že váš život je vlastně plnější a bohatší než život většiny zdravých lidí, kteří si mnohého neváží?
Martina: Někdy si říkám, jaká bych asi byla, nebýt toho hendikepu. Asi bych řešila jiné problémy. Někdy jsou samozřejmě chvíle, kdy mě to nebaví, a ptám se, proč zrovna já. Nechci to idealizovat, ale je pravda, že to člověka nutí brát život z jiné perspektivy. Více do hloubky, ne tak povrchně.
Katrin: Zrovna Marťa určitě, je to totiž totální „hecař“. Řekni o té pouti.
Martina: No, znáte pouť do Santiaga de Compostela?

Ano, znám, už rok se tam chystám, nebyla jsem schopna… Snad mi nechcete říct, že jste tam byla?
Martina: (Směje se) No, můžu jedině doporučit. Byla jsem tam před dvěma lety. Prostě jsme si se sestřenkou v březnu koupily letenky a v srpnu už jsme letěly. Šly jsme z Leonu do Santiaga, to je něco přes 300 kilometrů. Pak jsme ale potkaly dva Čechy, kteří nás přesvědčili, ať si zajdeme až na Finisterru, tedy na konec světa, takže dohromady to vylo přes 400 kilometrů. Bylo to náročné, doteď nechápu, jak to vlastně sestřenice zvládla, tlačit mě v těch horách. Měly jsme převýšení třeba 800 metrů za den. Ale tam to všechno fungovalo trochu jinak. Vždycky, když jsme potřebovaly pomoct, někdo se prostě objevil a pomohl nám. Bylo to neskutečně inspirativní. A my jsme zase byly inspirací pro lidi, které jsme potkávaly. Každý si nás fotil, byly jsme taková atrakce. Zvládly jsme to za měsíc, ale znovu bych do toho asi nešla. Já strašně miluju cestování, ale pro ostatní je to samozřejmě omezující. Kdybych byla zdravá, dávno bych byla na Bali. Vlastně pokud teď po škole neseženu práci, možná o Bali začnu konečně vážně uvažovat. Je to můj velký sen.
Katrin: Pořád říkám, ať si Marťa zřídí blog, něco jako „Cestujeme s Marťou“. Lidi by se chytli, je spousta takových, které by to bavilo. Vždyť jsou tací, kteří se živí jen putováním. Stačí sehnat sponzory, třeba jít v určité značce bot, pořizovat po cestě dobré fotky a je to.

V tom vám fandím, až bude blog, ozvěte se, dáme o něm vědět na univerzitě. Prozraďte mi: před cestou do Santiaga jste neměla pochybnosti, strach? Jak to děláte? Já jsem zdravá, a už rok tu myšlenku zvažuju, převaluju, odkládám…
Martina: Jasně, že mě napadlo, že nejsem normální a nemůžeme do Santiaga dojít. Jenže pak jsme si koupily letenky. Ta spontánnost, možná, to je ten klíč. Hlavně se neptat, nepřemýšlet a neřešit. Prostě udělat ten nezvratný krok, to je asi ono. Pokud to začnete řešit, člověk se v tom začne pitvat: Je to možné? Zvládnu to? My se rozhodly ze dne na den, a pak už jsme se mohly jen rozhodnout, jestli necháme ty letenky propadnout, nebo poletíme. A to už vás pak žene dál to řešit. A všechno se nakonec vyřeší…

Posunula vás ta cesta někam?
Martina: Po návratu jsem byla nabuzená, že zvládnu cokoli, ale postupně se můj život vrátil do původních kolejí a najednou tolik té odvahy už nemám. Už zase se ptám: A co když nastane problém? Zvládnu to? Co když něco? Je to v tom nastavení. Když se člověk rozhodne, všechno jde. Vždycky jsou kolem lidi, kteří pomůžou. Ono se neříká jenom tak, že je třeba žít každý den, jako by byl poslední. To mi pomohla ta moje nemoc si uvědomit. Kdykoli tady nemusím být zítra ráno. A to mi pomáhá spoustu věcí neřešit a více si života užívat…