Špičkový komorní sál pokřtili svým interpretačním uměním ti, kteří v Ostravě získali své hudební dovednosti. Jiří Vodička, Ivo Kahánek, Veronika Holbová a další umělci se postarali o první velký zážitek. Pěkný a důstojný počátek nové éry ostravského hudebního vzdělávání.

Černá louka. Kdysi nejzazší mez. Dnes startovní čára pro nové hudební talenty. Život píše neuvěřitelné příběhy. Město s ocelovým srdcem čím dál častěji překvapuje. I ocel lze roztavit v žáru srdcí, která tlučou pro dobrou věc. Úspěšná divadla, Janáčkova filharmonie, příprava výstavby nového koncertního sálu… a teď Fakulta umění. Vyhněme se statistikám a abecedním seznamům, kolik vynikajících osobností prošlo touto institucí. Ve čtvrtek večer se v novém sále sešli především lidé, kteří kulturní profil Ostravy ovlivnili. Je lhostejné, kdo víc, či míň, protože každý je svým způsobem nenahraditelný.

Mladí či v podzimu svého bytí. Když jde o společnou věc, stírají se věkové hranice i odlišnosti. Večer moderovala Veronika Forejtová. S klidem a rozvahou. Další legenda přišla vzápětí, když dozněla světová premiéra skladby Radost na konci ulice na slova básníka Petra Hrušky. Její autor Milan Báchorek pro ni zvolil zajímavé obsazení: smíšené trio (klavír, housle, klarinet), které v poslední větě doplní žesťový kvintet. Vokální part obstaral Martin Gurbaľ, nepřehlédnutelná postava pěveckého umění tohoto města. Možná by dílo pro zpěv vyznělo jinak v subtilnější instrumentaci. Přesto není pochyb, že Báchorek je jedním ze stěžejních českých skladatelů.

K Fakultě umění patří také klavíristka Eliška Novotná a klarinetista Karel Dohnal. Jejich vytříbené podání skladby Fantastické kusy, op.73 Roberta Schumanna ukázalo, proč je hudba tohoto romantika stálým předmětem obdivu a zájmu. Do Španělska se vydala sopranistka Veronika Rovná, která zazpívala Čtyři madrigaly z díla Joaquína Rodriga. S nádherně oduševnělým výrazem a citem pro odstínění vášně i humoru. Na klavír jí báječně doprovodil Ivo Kahánek.

Po přestávce, během níž mohli účastníci slavnostního koncertu zhlédnout společnou výstavu studentů a profesorů Fakulty umění s příznačným názvem Topografie hnízda, došlo na housle. Jiří Vodička nepřišel ke svým přezdívkám „Český Paganini“ a „čaroděj“ náhodou. (Číst dál.)

Děkujeme kulturnímu deníku Ostravan.cz za laskavé svolení k přepisu rozhovoru. Přečtěte si jeho pokračování na webu Ostravan.cz.

Fotografie: Martin Popelář