Snažíme se vytvářet vědu ve společenství, v živé, ne virtuální diskusi

Autor: , 15. 5. 2014

Rozhovor se členy badatelského týmu o jejich motivaci ke zkoumání humanistických a barokních žánrů souvisejících s náboženským životem i o tajemstvích, která "stará literatura" skrývá.


Píseň duchovní evangelická (Ivančický kancionál, 1564)

Doc. Jan Malura (43) vyučuje na katedře české literatury filozofické fakulty především starší českou literaturu. I když by se cesta k ní mohla zdát složitější než k literatuře současné, přístup, kdy je poznání starší literatury představováno jako dobrodružství, jako svět objevů a vzrušujících otázek evidentně přitahuje pozornost studentů. “Snad je to jistou exotičností, časovou vzdáleností, která může být paradoxně atraktivní. Nabízí totiž alternativu pro dnešní svět, nabízí duchovní hodnoty, které nám v současnosti chybí,” říká Malura.

Doc. Jan Malura

Doc. Jan Malura

Badatelský tým, jehož součástí je mj. dr. Jakub Ivánek či studentky Monika Szturcová a Aneta Mladějovská (rozhovory s prvními jmenovanými naleznete rovněž na na Alive, poslední je zpovídána níže), se zabývá několika žánry literatury humanismu a baroka, které souvisely s dobovým náboženským životem (duchovní píseň, modlitba, meditace, kázání). Hlavní výzvu představoval fakt, ” že nešlo o literaturu uzavřenou v sobě, ale o texty, které vstupovaly do společenské praxe, ovlivňovaly ji, byly dosti masově, každodenně užívány. A zároveň jde o dosud málo zpracovaná témata, která nabízejí možnosti pro mladé badatele…” Výhodou týmové práce je podle Malury vytváření vědy ve společenství, k čemuž patří scházení se, pořádání workshopů, zvaní hostů. “Společenské vědy mně připadají společenské i proto, že leccos se v nich rodí v kontaktu s jinými kolegy, v živé, ne virtuální diskusi. Přírodní vědci jsou spíš samotáři, sedíš v laboratoři, měříš a experimentuješ, čteš si na obrazovce anglické články vzdálených kolegů… U nás je důležité to osobně probrat v nějaké komunitě,” objasňuje vedoucí badatelského týmu.

 

Aneta Mladějovská na fotografii Vendy Trnkové

Aneta Mladějovská na fotografii Vendy Trnkové (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

V čem je pro mladou vědkyni přitažlivé nořit se do hlubin “staré literatury”?

Fascinuje mě objevování! Hlubiny staré literatury jsou z velké části neprobádané a přitažlivá je pro mě právě možnost poznávat nepoznané, být první na neznámých místech textových krajin a hledat cestu tam, kam ještě nikdo nevkročil. Nehrozí, že by na dané téma byla napsaná řada studií, kterými se člověk musí prokousat a pak ještě přemýšlet, zda někoho nevědomě nepapouškuje. Nebavilo by mě bádat např. nad Němcovou nebo nad Skácelem, o kterých už je slušná řada sekundární literatury a kvalitních studií, jimiž je člověk zatížen. Při čtení uměleckého textu se pak vypořádává nejenom s uměleckým textem, ale i s autoritou odborníka, jehož studie načetl. Musí pak komentovat to, co již bylo okomentováno… a produkovat tak množství mnohdy balastního textu. V neposlední řadě je přitažlivá sama starší česká literatura. K průzkumu totiž potřebujete být vybaven určitou sumou literárněhistorických znalostí, protože porozumění významu textu není úplně snadnou záležitostí. A to, že rozumím, neznamená, že chápu – mohou mi unikat mnohdy důležité roviny, protože nemusíme znát mimoliterární souvislosti, v nichž texty fungovaly – a to může být pro interpretaci dost klíčová věc.

Můžeme zde hledat a nacházet i odpovědi na některé současné otázky?

To je docela zapeklitá otázka – dost záleží, jaké otázky si člověk klade. Valná většina textů té doby je úzce provázaná s náboženským životem, zabývá se Bohem, smrtí, hříchem, morálkou. Chápu, že to pro dnešního příjemce nemusí být ani srozumitelné a už vůbec ne tematicky přitažlivé nebo zábavné. Dnešní doba smrt, utrpení a stáří odsouvá do ústavů, aby nic z toho neměla na očích. A na otázky – kdo jsem a kam kráčím – má jasnou odpověď – jsem krásný a dokonalý a kráčím k úspěchu. Pokud nejsem krásný a dokonalý, tak pracuji na tom, abych krásným a dokonalým byl a k úspěchu došel. Zabývat se vlastní nedokonalostí (natož zkažeností či hříšností člověka) není moc in.

Lze tu narazit na něco, co vás překvapí?

Často je překvapivá práce se samotným materiálem – člověk najde perlu tam, kde ji nečekal, třeba v podobě zajímavého literárního textu, nečekané pasáže, neotřelé metafory. Nebo objeví zajímavé mimoliterární souvislosti, o kterých se dosud nedočetl v žádné existující sekundární literatuře. Svět člověka 16. století, ve kterém se “pohybuji”, je tak diametrálně odlišný od dnešního způsobu uvažování a fungování, že nelze být nepřekvapován. Když budu konkrétní (a ukážu rovinu textu, která je víc provázaná s něčím, čemu dnešní čtenář určitě porozumí), zaujala mě nedávno krásná pasáž z jednoho svatebního kázání, ve kterém autor doporučuje příjemcům, aby si užívali života a všeho dobrého, co jim Bůh dá, protože dává s požehnáním – “vína, piva, malvazí” a “chceliť se tobě kuřat, ptáčkův, zvěřinky a máš zač, zjednej sobě.” Není to krásné? U takového čtení si čtenář musí doslova “pošušňávat”.

 

Autoportrét AM

Je mi 30 let. Absolvovala jsem Integrovanou střední školu v Mladé Boleslavi – obor knihkupectví (mj. škola sídlí na Karmeli, což je bývalé sídlo bratří, maturitní vysvědčení jsem dostala v budově bývalého sboru Jednoty bratrské, takže je v něčem vtipné, jak se dějiny uzavírají). OU obor český jazyk a literatura jsem absolvovala v roce 2008. Několik let jsem učila na jazykovém gymnáziu v Ostravě, dělala korektury některých biblických knih v rámci projektu Bible21, spolupracuji s nakladatelstvím Fraus, pro které vytvářím učební texty, a dělám korektury pro ústředí Jednoty bratrské. Tématem mojí doktorské práce má být vytvoření monografie o bratrském biskupovi Janu Augustovi.