Sebastian Komárek: Literatura pro mě vždy představovala formu útěku

Autor: , 11. 4. 2019

„Kde vůle neschází, cesta se nachází,“ napsal J. R. R. Tolkien ve své nesmrtelné trilogii Pán prstenů. O podstatě a roli literatury, čtení mezi řádky a jednom velkém snu jsme si povídali se Sebastianem Komárkem.


Sebastian Komárek | Foto: Linda Kořená

V současnosti již druhým rokem pokračuješ v doktorském studiu anglické a americké literatury. Samotná literatura jako studijní obor s sebou nese určité stigma a mnoho lidí ji považuje za bezúčelnou. Jaký význam má literatura pro tebe?

Literatura pro mě vždy na prvním místě představovala formu takzvaného escapismu, čili útěku z oné „krásné“ šedé a ubíjející reality. Pohádky o trpaslících jsem si četl snad už ve třech nebo čtyřech letech… možná proto mi v první třídě připadaly věci jako Slabikář až směšně nudné. Ovšem ta pravá čtenářská vášeň přišla s Harrym Potterem, a trochu později, v jedenácti letech, s Hobitem. Nu, když se mi potom ještě k tomu všemu zalíbila myšlenka stát se učitelem, všechno se to spojilo, a postupem času jsem se rozhodl zkusit skloubit vášeň a koníček se zaměstnáním a… ehm… akademickou „kariérou“.

Co přesně je předmětem tvého bádání v doktorském studiu? Propojuješ akademickou činnost i se svými volnočasovými zálibami?

Akademicky“ i volnočasově se zaměřuji na staroanglickou literaturu a moderní fantasy, zejména na Tolkiena – ideálně pak na kombinaci obou. Tolkien sám starou angličtinu studovala učil na Oxfordu, a byla to zároveň jedna z jeho mnoha vášní. Staroanglické aliterační metrum ovládl tak mistrně, že byl schopen nejen přeložit mnohé původní texty, ale i sám složit básně v moderní angličtině, psané formou svých starých předků. Já osobně se k tomu ještě zabývám jedním z největších kulturních fenoménů Spojených států, a to americkým komiksem. V poslední době se mi zdá, že přečtu více Batmana, Green Lanterna, nebo X-Menů, než starogermánských textů. Takže se budu muset zamyslet nad tím, jak onu fascinující multimediální četbu zakomponovat do své… ehm… „akademické“ kariéry.

Říká se, že literatura je zrcadlo společnosti. Jaké rysy společnosti podle tebe odráží právě Tolkienova dílo, popřípadě fantasy obecně?

Budeme-li mluvit o Tolkienově fantasy kánonu, tedy o příbězích z Ardy, kde patří zejména Silmarillion, Pán prstenů a Hobit… nu, co jiného, než lidskou povahu obecně? Tolkien nenáviděl alegorii, a celý život zdůrazňoval, že bychom se v jeho díle neměli snažit najít něco, co tam není. Nikdy se ale nevyhneme tomu, abychom v literatuře otiskli svůj pohled na svět a na lidi. Když se podíváme na trošičku modernější fantasy, na Píseň ledu a ohně George R. R. Martina, na první pohled sice vidíme fantasy se všemi těmi kouzly, draky a Bílými chodci, ale v konečném důsledku je to stejně jen o lidech takových, jací jsou ve skutečnosti – o lidech zlých, chamtivých, ale i o těch dobrých se zlatým srdcem. Tolkien, pravda, celou věc pojal o něco více pohádkověji, a zdůrazňoval onen prastarý boj mezi dobrem a zlem. Martin, naproti tomu, je o něco více „realističtější“. Jeho postavy jsou jen málokdy černobílé. Tedy až na výjimky jako je můj oblíbený Ned Stark. Ten je ryze dobrý člověk. A proto bude Tolkien v mém srdci vždy na prvním místě. Já nepotřebuji číst o realitě a o lidech, které potkávám v našem světě. Těch mám plné zuby každý den.

Mohou čtenáři nalézt v Tolkienově díle poučení či varování, které je hodno hlubšího zamyšlení?

Nu, jak jsem řekl, Tolkien na prvním místě psal své příběhy z Ardy z toho důvodu, že potřeboval někoho, kdo by mluvil jazyky, které stvořil. Potom je zde onen fakt, že Anglie jako taková má jen velice málo svých vlastních legend a mýtů, které vymizely po třech důležitých historických událostech, a těmi jsou normanská invaze roku 1066, rozpuštění opatství Henrym VIII, a nakonec po industriální revoluci. Béowulf je ve skutečnosti původem skandinávský, a král Artuš je zase Kelt. Tolkien se proto rozhodl napsat pro Anglii příběhy, které by byly jen její vlastní. No a nakonec si chtěl jen vyzkoušet napsat něco, co by udrželo čtenářovu pozornost na delší dobu. Nemluvě o Hobitovi, jehož napsal jako pohádku pro své vlastní děti, a na počátku neměl mít se Silmarilllionem a Ardou mít vůbec nic společného. Nemáme tam tedy hledat druhou světovou válku, anebo mít Jeden Prsten za atomovou bombu, jak si mnozí mysleli. Tolkien prostě napsal krásnou pohádku. Kdybych měl ale zmínit dvě největší ponaučení, které by si čistě teoreticky mohli čtenáři vzít… řekl bych, že bychom se měli vyhnout přílišnému materialismu, a dávat velký pozor na to, jak moc jsme se stali závislými na strojích a moderní technice. V Tolkienově díle se totiž, jednoduše řečeno, ti „zlí“, čili služebníci Saurona, Sarumana, a před nimi Morgotha, spoléhají na stroje, na mašiny, kdežto ti „hodní“ žijí v symbióze s přírodou, a mají rádi vše zelené a to, co roste. Elfové žijí v lesích nebo u moře, Hobiti zase v Kraji a to je koneckonců velmi zřetelné i ve filmovém zpracování. Vidíme tedy boj mezi přírodou, která symbolizuje dobro, a strojem, představující podmanění a zlo. Takže znovu… dejme si pozor na moderní technologii, všechny chytré telefony a internet, a mějme se na pozoru před přílišným materialismem, protože věci nám štěstí skutečně nepřinesou.

Zmínil jsi i filmové zpracování Pána prstenů, které je dlouhodobě populární mezi všemi věkovými kategoriemi je možné vůbec srovnat původní knižní předlohu s filmem?  

Máš čas tak šest hodin (smích)?  Knihu a film bychom na prvním místě neměli vůbec porovnávat. Hlavně proto, že to jsou dvě úplně odlišná média. Třeba komiks se o něco více blíží filmu, i komiksový scénář se píše dost podobně jako ten filmový, ale srovnávat román, a ještě ke všemu takový epos jako je Pán prstenů, s filmem, to určitě není dobrý nápad. Ale na druhou stranu musím říct, že Jacksonovi (pozn. red.: Peter Jackson, režisér Pána prstenů a Hobita) se tehdy povedlo něco výjimečného. Vzal z Tolkiena to nejlepší a zkombinoval to se svými nejlepšími filmařskými schopnostmi a láskou k Tolkienově dílu, a natočil tak něco mimořádného. A můžu naprosto upřímně říct, že filmová trilogie Pán prstenů patří mezi moje nejoblíbenější filmy. Pak je tady ovšem Hobit – tam už je dost znát, že se Peter Jackson dostal do područí Hollywoodu a do područí peněz, a už tak určitě není tím stejným režisérem a scénáristou, jakým byl na začátku tisíciletí.

Které literární dílo je pro tebe osobně stěžejní?

Do konce života budu zbožňovat Beowulfa, kterého bych vynesl nad téměř veškerou literaturu, jež byla v rámci angloamerické historie napsána. Když tedy nepočítám Tolkiena, Beowulf je moje srdcovka. Odráží totiž styl života, kterého si já vážím ze všeho nejvíce. A to je život, kterým žili staří Germáni, tedy život založený na cti a loajalitě. Na takové ctnosti se v dnešní době zapomnělo.

Co bys vzkázal lidem, kteří by se literatuře chtěli věnovat, ale okolí je od toho odrazuje?

Aby se na nikoho neohlíželi, aby dělali, to co je baví a aby na prvním místě četli, to co chtějí. Aby hlavně dělali to, z čeho mají radost a nemuseli se do ničeho nutit. Protože když přijde na rozhodování čím a kým chceš být, nezáleží na nikom jiném než na tobě.

11. dubna 2019 od 16.00 vás Sebastian Komárek provede životem i dílem J. R. R. Tolkiena. Srdečně vás zveme na přednášku nazvanou „Tolkien the Poet“, která se uskuteční v Britském centru KMO.