Dosud vydané dva díly Šikmého kostela nevídaným způsobem rozhýbaly čtenářskou obec napříč generacemi i regiony, téměř přes noc vrátily mnohým „spícím“ čtenářům zase chuť číst a naslouchat příběhům. Z celé České republiky přicházejí paní Lednické nadšené ohlasy, mnohdy s prosbou o ztvárnění osudů jejich „zapomenutého“ regionu.

Jeden ze silných okamžiků knihy: apokalyptický obraz krajiny šachet, hornických kolonií, které se propadají do vyrubaných podzemních prostor, zanechávají za sebou jen pustinu a ozvuky dávných lidských životů. Země si bere zpět to, co jí bylo násilím vyrváno člověkem z touhy po lepším živobytí. Zůstává jen starý kostel, jehož věž se podivně zešikmila, zůstává jako symbol starého, jako připomínka původní neporušenosti, ale i lidské dobyvačnosti a nenasytnosti. Obraz o to silnější, že se za několik desítek let stane skutečností.

Karin Lednická během besedy odpověděla na bezpočet otázek z řad studentů i akademiků. Mimo jiné se svěřila s pocity, které ji provázejí při psaní, při setkáních s pamětníky. Hovořila o tom, jak se učí zvládat mediální zájem a jak by ráda svého vlivu využila pro nastartování dlouhodobého rozvoje Karvinska. Svěřila se, jak jí trápí neúcta k pietním místům, např. k nelegálnímu kácení stromů v místě, kde stály zbytky nacistického lágru z 2. světové války v oblasti staré Karviné.

Společně s autorkou jsme si uvědomili, že jsme se stali živými svědky uzavření dlouhé historické etapy. Důl Darkov, jehož předchůdci jsou v knihách Šikmého kostela zmiňováni (Gabriela, Barbora, Hohenegger), byl na konci února tohoto roku uzavřen. I když se historie uzavřela, shodli jsme se na tom, že je důležité „vrátit se ke kořenům, hledat vlákna spojující naše životy s ozvuky dávných životů našich předků, rozumět moudrosti tohoto hledání jako opodstatnění naší vlastní existence, vnímat vrstvení času, střídání tich a hluku dávných generací (nejen Karvinska)“, jak to přesně popsal básník Jan Skácel: „Stále jsou naši mrtví s námi / a nikdy vlastně nejsme sami // Zdraví mě jako svého / hrbáčka času přítomného“. Uzavření a nové nadechnutí.

(Oba citované úryvky, v textu psané kurzívou, jsou převzaty z recenze Radomila Nováka „Příběhy pod vrstvami uhelného prachu“, Host 8/2020)

Milí přátelé, pro ty, kteří neměli možnost připojit se k besedě, nabízíme s laskavým svolením autorky její záznam. Přejeme Vám krásný a silný zážitek!