„Během celého mého afrického dobrodružství jsem obdivoval empatický přístup a komunikaci místních lékařů, kteří ke svým pacientům přistupovali srdečně a bez sebemenšího náznaku povýšenosti. Tato pozitivní africká zkušenost mě v dalším průběhu studia natolik ovlivnila, že jsem empatii a komunikaci začal vnímat jako naprosto esenciální vlastnost každého lékaře a zdravotníka. Promítlo se to i do výběru oboru. Onkologii jsem si vybral pro vědecký přístup k léčbě, potenciál vývoje nových metod či léčiv a také proto, že se mi líbí přístup a mentální nastavení lékařů na onkologii,“ sděluje ve své knize MUDr. Martin Palička z Onkologické kliniky FN Ostrava. Hovoříme spolu nejen o jeho knize a zážitcích očima medika z Afriky, ale také o významu umění komunikace a o tom, že vzdělávání na českých lékařských fakultách se musí razantně změnit, protože má významný vliv na kvalitu českého zdravotnictví.

Svou knihu Africký zápisník mladého medika jste křtil 11. října 2022 v univerzitním obchodě a knihkupectví Ostravské univerzity. Na křtu jsem si ji koupila a pak zhltla téměř na jeden zátah. Vtáhla mě do děje tak, jako bych tam byla s vámi. Máte dar slova. Text doplňují autentické fotografie, dokumentující často těžko pochopitelné zážitky ze súdánských nemocnic i země samotné.

Stáž v africkém Súdánu v roce 2018 byla moje první zahraniční cesta v průběhu studia medicíny na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. Splnil jsem si tím svůj sen. Kromě studia a poznávání místních lidí a kultury se mi totiž podařilo zúčastnit se zdravotnické mise do odlehlých oblastí súdánského venkova. Své zážitky a zkušenosti jsem sepisoval po celou dobu pobytu v Africe do deníku. S odstupem času jsem zápisky ze Súdánu de facto znovuobjevil a po dodání odvahy od přátel z nich vytvořil knihu, v níž jsem původní zápisky očima medika „zobáka“ doplnil o komentáře, poznámky či reflexe ze své současné perspektivy mladého dostudovaného lékaře s roční klinickou praxí.

Ano, v tom je tato kniha unikátní. Z vaší knihy jsem nadšená, je to skvělá inspirace nejen pro mediky, já osobně v té knize vnímám obrovský přesah. A není to jen tou sebereflexí, kterou jste v knize doprovodil původní zápisky vašeho mladšího já. Nebál jste se přiznat svou tehdejší nevědomost, naivitu a hloupost, což je úžasné! Jste autentický, na nic si nehrajete.

Pro mě má Súdán ohromný přesah, který jsem si z této africké cesty přivezl. Vážím si mnohem více věcí, po návratu jsem se stal neskutečně senzitivním vůči všemu, co tady v Česku máme. Viděl jsem tam, jak se žije v nedemokratickém a naprosto zkorumpovaném režimu, kde bez dolaru v kapse nepřejedete ani hranice hlavního města. Pak člověk přijede do Česka a vidí ty vykřičníky, jak se podkopávají nezávislé instituce, oslabují se veřejnoprávní média, kšeftuje se se soudem, ohýbá se justice i ústava země, to jsou věci, které mi neskutečným způsobem zvedají tlak. Protože jsem v Súdánu viděl, kam až to může dojít. Súdán byl pro mě první memento v životě, nikdy nezapomenu.

Rád dávám věci a lidi kolem sebe do pohybu. Mým cílem je neustálé vzdělávání i osobní růst, což se snažím chtít i po lidech ve svém okolí.

Kromě tohoto vašeho literárního počinu mě zaujal také váš projekt Po medině, který je vaší novou motivací na přechodu ze studentského do odborného života. Tento internetový portál pro všechny zdravotníky a studenty si klade za cíl systematicky zkvalitňovat české zdravotnictví skrze aktivity a projekty zaměřené na mediky a mladé lékaře.

Rád dávám věci a lidi kolem sebe do pohybu. Mým cílem je neustálé vzdělávání i osobní růst, což se snažím chtít i po lidech ve svém okolí. Webový portál Po medině se zaměřuje na potřeby mediků a mladých lékařů. Jeho tématy jsou přechod z fakulty do praxe, postgraduální vzdělávání, mentální zdraví mediků, vize medicíny a mnohé další. Za tři roky, co portál existuje, se z něj stala etablovaná platforma, která se těší důvěře. Jednáme s politiky, ministry, s vedením akreditačního úřadu, s rektory univerzit, s děkany, je to neskutečná dynamika práce. Tato platforma má potenciál české zdravotnictví zkvalitnit.

Váš záběr prospěšných a dobročinných aktivit je už od dob vašeho studia medicíny opravdu velký. Jak chcete všechno, co děláte, zvládat spolu s profesí lékaře?

V současné době se to zvládat dá, ale předtím jsem se dostal do bodu, kdy už to nešlo, protože portál Po medině začal exponenciálně růst. Jeho úspěch mě začal až drtit, musel jsem zaměstnat několik lidí, kteří se této práci věnují na plný úvazek. Svou práci v rámci portálu jsem delegoval na správné lidi, kterým důvěřuji. Stále se primárně vnímám jako lékař a klinik a chci se tak profilovat i do budoucna, proto jsem přece studoval medicínu! (smích)

Delegování je dovednost úspěšného lídra, moudrý manažer se obklopí lidmi schopnějšími, než je on sám.

Přesně tak. Konkrétní příklad je zavedení „soft skills“ do povinné výuky na lékařských fakultách, já to vnímám jako velmi důležité a nezbytné. Snažíme se to prosadit jak do studijních plánů, tak do akreditačních požadavků, jednáme o tom na nejvyšších úrovních. A zároveň na portále Po medině tvoříme kurzy a texty, které se zaměřují na tuto problematiku. Jejich obsah za mě tvoří ti, kteří to umí lépe než já a kterým jsem za to nesmírně vděčný.

Když jezdím na adaptační kurzy pro nastupující mediky, prváky, tak jim říkám, že medicína nestačí k tomu, aby byli dobrými lékaři. Není to jen o odborných medicínských znalostech, musí se rozvíjet i v jiných oblastech.

Soft skills jsou převážně komunikační schopnosti, tedy to, jak spolu lidé dokážou jednat, pracovat, řešit konflikty, být empatičtí, asertivní, odolní vůči stresu, rozhodní a podobně. Tyto dovednosti jsou velmi důležité pro každého a ve zdravotnictví to platí dvojnásob, protože se vážou na emoční inteligenci, tedy lidskou stránku.

Jednoznačně. Když jezdím na adaptační kurzy pro nastupující mediky, prváky, tak jim říkám, že medicína nestačí k tomu, aby byli dobrými lékaři. Není to jen o odborných medicínských znalostech, musí se rozvíjet i v jiných oblastech. Lékařské fakulty v tomto v mnohých ohledech nedělají dobrou práci a nejsou schopny reagovat na potřeby společnosti. Pokud je společenský požadavek produkovat z lékařských fakult absolventy, kteří jsou empatičtí a umí komunikovat s pacientem, mezi sebou i se sestřičkami, tak to musíme zařídit. Pokud chceme, aby uměli komunikovat, musíme tyto dovednosti dát do povinných požadavků, ne do nějakého volitelného „céčkového“ předmětu. Je potřeba říct, že je to stejně důležité, jako anatomie nebo fyziologie, že to prostě lékaři musí umět. Pokud to neuděláme a neřekneme to shora, tak se nikam neposuneme.

Mnoho lidí si myslí, že lidskost je přece samozřejmostí, obzvlášť ve zdravotnictví, ale reálně tomu tak není. Ne každý má vrozenou empatii, schopnost sebeovládání a zvládání extrémního stresu apod. Vždy je potřeba na těchto dovednostech pracovat.

Já jsem měl už během studia na lékařské fakultě svoje projekty, nejdříve Čokoládové srdce a potom jsem vedl ostravskou pobočku studentské neziskové organizace IFMSA CZ. Někdo se na tyto mimoškolní aktivity dívá skrz prsty, ale já na ně nedám dopustit, protože díky tomu jsem se naučil tolik věcí! Komunikovat s vedením fakulty, říct si firmám o peníze na dobročinné aktivity, psát, prezentovat, předávat myšlenky, řídit projekty, vést lidi a týmy. Pro mě osobně to bylo často vystoupení z komfortní zóny. To jsou zkušenosti, které vám už nikdo nevezme. Tyto dovednosti by se měly na lékařských fakultách vyučovat, pak se to bohatě vrátí v praxi každého lékaře ve vztahu k pacientům i kolegům.

I ve vaší knize Africký zápisník mladého medika definujete jednoznačně, že medicína je řemeslo, ale také umění, do kterého spadá i komunikace. V rámci mise, kterou jste v Súdánu absolvoval, popisujete jeden den, který se vám z celého afrického dobrodružství nejvíce zapsal do vaší. Šlo tam o malinká dvojčata na pokraji smrti. Tamní lékař byl klidný a nad věcí, ale vy jste tu situaci kvůli hněvu, bezmoci a smutku nezvládl emočně a křičel jste na lidi kolem. Pohledem vašeho dnešního já říkáte, že byste to už nikdy neudělal, nedovolil byste si na pacienta nebo jeho rodinné příslušníky vystartovat podobným způsobem.

Ano, byla to silná zkušenost. Když navazujeme jako zdravotníci vztah s pacientem, tak on nás v první chvíli není schopen posoudit z profesionálního hlediska, neví, jestli jsem nejlepší nebo nejhorší doktor či sestra. Hodnotí nás podle toho, jak se k němu chováme, jak vystupujeme, jestli jsme empatičtí, vlídní, jestli nás zajímají jeho problémy, jestli máme sebevědomí a jsme schopni prezentovat a říct mu vše, co potřebujeme tak, aby to pochopil a byl s tím ztotožněný. Myslím si, že je to vidět i na zpětných vazbách, které dostává vedení klinik a nemocnic. Správnou komunikací můžeme získat pacienta na svou stranu.

V knize jste krásně popsal také osobní zkušenost s lékařským konziliem, kdy se sešel multidisciplinární tým s pacientkou, ženou s rakovinou prsu, aby zvolil optimální léčebný postup.

Rozdíl v přístupu k pacientovi, v racionální komunikaci chirurgů a empatické komunikaci onkoložky, byl markantní. Jen díky vřelému a srdečnému rozhovoru onkoložky s touto pacientkou bylo možné ovlivnit její vnímání a přístup k léčbě. Umění komunikace se totiž můžete naučit. Já teď stážuji na interně a cíleně si vybírám pacienty, kteří jsou v paliativní péči. Chodím si s nimi povídat, bavím se s nimi o tom, jaké mají potíže, co je zrovna dnes trápí, jestli měli stolici v pořádku, jaké mají bolesti, jak se jim dýchá, ptám se jich na rodinu, jak to mají doma, odkud jsou, co mají rádi, jestli mají rádi kytky, jestli mají zvířata a jaká, opravdu probereme všechno. Jsou za to velmi vděční, jsou spokojení, že se jim někdo takto věnuje.

Podstatné je, jestli lidé trpí nebo netrpí bolestí, jak se jim dýchá, jestli mají chuť k jídlu, jestli mají dostatek všeho, co potřebují, jestli mají rodinné a duchovní zázemí. To jsou priority těchto pacientů.

Vy byste byl skvělý paliatr! Paliativní péče se kromě naplňování biologických potřeb zaměřuje i na potřeby sociální, psychologické a spirituální. Komunikace mezi pacientem a lékařem je tu klíčová.

Moje rozmlouvání s pacienty mělo své výsledky i na velkých vizitách. (smích) Já jsem o svých pacientech sice nevěděl, jakou hladinu glykemie měli přesně včera večer, ale věděl jsem, že paní pochází z Kroměříže a má velkou zahradu s tulipány, má psa, který rád běhá po zahradě, že za ní do nemocnice přijela minulý týden kamarádka a přijede teď znovu. Takže znám jejich rodinné zázemí, to je hodně důležité. Výše hladiny cukru v krvi, pokud její hodnota není 50, je nepodstatná, protože neovlivňuje kvalitu života v posledních týdnech a měsících života. Podstatné je, jestli lidé trpí nebo netrpí bolestí, jak se jim dýchá, jestli mají chuť k jídlu, jestli mají dostatek všeho, co potřebují, jestli mají rodinné a duchovní zázemí. To jsou priority těchto pacientů. Je to i moje zkušenost z onkologie, i když paliativní péče na onkologii se liší od paliativní péče na interně.

Jak dlouho jste na onkologii, vaší domovské klinice, pracoval, než jste šel na povinnou praxi v rámci předatestační přípravy lékařů? Jaká je vlastně cesta k tomu stát se lékařem?

Po absolvování šestiletého studia medicíny jsem nastoupil na Onkologickou kliniku, kde jsem se asi osm měsíců učil základní péči o onkologické pacienty. Pak jsem nastoupil na tzv. kolečko, což je povinná praxe v rámci základního interního kmene. Ta znamená absolvovat rok a půl na interně, dva měsíce na chirurgii, dva měsíce anesteziologie a intenzivní medicína, čtyři měsíce na JIP, měsíc ordinace praktického lékaře a zbytek na domovské klinice. Dohromady to trvá zhruba 30 měsíců, součástí jsou i povinné kurzy a teprve poté následuje samotný specializační výcvik.

Ženská obřízka se provádí v nehygienickém prostředí bez jakéhokoliv znecitlivění kusem skla nebo nějakého ostrého plechu. Jenom ta představa, co to přináší, mimořádná bolest, těžké krvácení, zdravotní rizika a komplikace, doživotní následky.

Pojďme ještě na chvíli zpět k vaší knize. Dost mě zasáhlo vaše šokující setkání s ženskou obřízkou, která je mezinárodně uznána jako porušení lidských práv a diskriminace žen. Téměř vždy se provádí na dětech, čímž se porušují také práva dětí. Popsal jste podrobně, co přesně se dívkám při obřízce děje a jaké to má následky. Je to děsivé, vás to také poznamenalo. Toto mrzačení ženských pohlavních orgánů, kdy jsou částečně či úplně odříznuty vnější pohlavní orgány ženy, se provádí především v afrických zemích.

Tato zkušenost se do mě tak zaryla, že je nesmazatelná a nezapomenutelná. Jednoznačně je to problém lidských práv. Když se s tím setkáte na vlastní oči, je to velmi šokující. Já jsem do té doby o ženské obřízce nevěděl, o to víc mě to vyděsilo. Ve mně to pak bublalo strašným způsobem, protože při mém prvním setkání s ženskou obřízkou jsem si původně myslel, že ta žena má vrozenou vadu, anomálii. Pak mi bylo vysvětleno, že jde o ženskou obřízku i jak se provádí. Co z toho vznikne, jsem viděl sám, bylo to hrozné. Obřízka se provádí v nehygienickém prostředí bez jakéhokoliv znecitlivění kusem skla nebo nějakého ostrého plechu. Jenom ta představa, co to přináší, mimořádná bolest, těžké krvácení, zdravotní rizika a komplikace, doživotní následky.

Ženská obřízka je od roku 2020 v Súdánu už konečně trestná, země přijala nový zákon, který ji zakazuje. Ale i tak si nedělám iluze, že se tato krvavá a bolestivá tradice podaří vymýtit, protože souvisí s kulturou dané země. V Súdánu jste byl v roce 2018. Mohli jste v rámci mise ženy edukovat, aby věděly, že toto příkoří nemusí podstupovat?

Naše mise byla zdravotnická, nemohli jsme vystupovat proti jejich náboženským zvykům, ale měli jsme možnost alespoň okrajově určitým způsobem toto velmi citlivě a opatrně řešit. V edukační části naše mise byla primárně zaměřena na hygienu, malárii, onemocnění z nekvalitní špinavé vody, menstruační cyklus a na reprodukční zdraví.

Měli bychom si přiznat, že české zdravotnictví i české vzdělávání mediků není tak perfektní, jak je prezentováno. Je potřeba si uvědomit, že české lékařské fakulty produkují absolventy neschopné pracovat v systému zdravotnictví.

Máte můj obdiv nejen za rozhodnutí vydat se jako medik na stáž do Súdánu, ale moc se mi líbí, jak jste se odvážně vrhl do změny systému našeho zdravotnictví a zkvalitňování vzdělávání na českých lékařských fakultách. Co byste rád sdělil na závěr našeho rozhovoru?

Řešíme extrémně rigidní systémy, medicína se tady už desítky let učí úplně stejně. Takže pokud se nám podaří hnout kormidlem o jedno jediné procento ve prospěch pozitivní změny, tak budu spokojený. Už dnes jsme o krok blíž ke kvalitnější výuce a lepšímu zdravotnictví, máme jasně definované body a priority, které jsou vydiskutované stovkami až tisíci hodinami debat, úvah a hádek. Postupné zavedení těchto priorit bude obrovskou investicí do kvality českého zdravotnictví a posun směrem ke špičkovým západním univerzitám, které tyto věci úspěšně zvládají. Měli bychom si přiznat, že české zdravotnictví i české vzdělávání mediků není tak perfektní, jak je prezentováno. Je potřeba si uvědomit, že české lékařské fakulty produkují absolventy neschopné pracovat v systému zdravotnictví. Přijdou do praxe a neumí nic, anebo umí strašně málo. Jsou to samozřejmě schopní a inteligentní lidé, ale praktickou medicínu se učí až v praxi. A nejhorší je, že systém zdravotnictví s tímto vlastně počítá, očekává to a přijímá absolventy s tím, že je teprve musí naučit všemu, co po nich chce. To mě hodně štve, protože je nám 26 let, jsme v nejlepších letech a měli bychom už přece jen něco umět. Ze všech studií a průzkumů vyšlo, že studenti jsou prakticky nepřipravení či se tak dokonce sami cítí. Každý student medicíny vám řekne, že by chtěl více praxe. Podle mě to změnit jde, můžeme začít menšími věcmi, metodou postupných kroků. To je změna českého zdravotnictví, o kterou usilujeme. Věřím, že se nám to podaří změnit, protože to prostě dává smysl.

Fotografie: Beáta Kapošváry a archiv Martina Paličky