V rozhovoru s docentkou Lenkou Naldoniovou vzpomíná na svá studentská léta a přibližuje, jak se v jeho životě prolínají filozofie, hudba, literatura a fascinace cizími jazyky.

Rozhovor s Martinem Chodúrem (1. část): Filozofie, hudba a jazyky otevírají nové světy

Také čtěte

Nedávno jsme spolu asi před deseti dny seděli u kávy a byl tam s tebou i tvůj syn. Bavili jsme se o tom, jak mu čteš pohádky v angličtině. Vyprávěl mi, že už někdy ve třech nebo čtyřech letech s tebou mluvil anglicky. Jakou metodu používáš a jak to na něj působilo?

V podstatě se angličtina vyvíjela paralelně s jeho češtinou. Mému synovi Martínkovi je teď deset let a myslím, že vyrůstá jako bilingvní dítě. Od malička jsme spolu mluvili oběma jazyky, ale ne tak, že bychom je vzájemně míchali. Už od raného věku si uvědomoval, že teď spolu mluvíme anglicky a teď zase česky.

Dítě nemusí knize přesně rozumět ani si pamatovat celý děj. Minimálně si z ní ale odnese určitý pocit.

Když byl hodně malý, hráli jsme si na to, že projdeme tajemnou bránou. To vymyslel on. Za ní se nachází kouzelný svět, ve kterém se mluví anglicky. A skutečně jsme tam mluvili jen anglicky. Zajímavé bylo, že se neuchyloval zpátky k češtině. Prostě se snažil vyjádřit, co potřeboval, i když měl v angličtině tehdy jen omezenou slovní zásobu. Když už ale opravdu nevěděl, jak něco říct, oznámil, že teď projdeme zpátky bránou a budeme mluvit česky. Možnost úniku tedy vždycky měl.

Dnešní děti navíc vyrůstají ve velkém kontaktu s médii. Dívají se na různé iPady, videa a filmy. Už velmi brzy jsem si uvědomil, že tomu můj syn nemůže uniknout. Jeho kamarádi mají telefony, dívají se na ně a děti to nesmírně láká. Není divu, když všude kolem sebe vidí, že telefon zajímá každého a nabízí zdánlivě nekonečné možnosti informací.

Říkal jsem si, že ideální bude, když si zvykne sledovat anglická videa a filmy. Tím se alespoň trochu vyváží skutečnost, že žijeme v Česku, všichni kolem něj mluví česky a on se tento jazyk bude přirozeně učit neustále.

Chtěl jsem, aby svůj volný čas věnoval nejen pasivní zábavě, ale také vzdělávání. A to se podařilo. Začal se zajímat o to, aby rozuměl videím a filmům v angličtině. Děti jsou v tomto úžasné, protože se dokážou spoustu věcí naučit samy.

Moje role potom spočívala hlavně v drobných opravách a v pomoci s pochopením toho, o čem se ve videích mluví. Myslím si ale, že nejdůležitější je nelpět na maličkostech a soustředit se na širší obraz. Rozumí tomu přibližně? Dobře, posuneme se dál. Ani českým věcem přece děti nerozumějí vždycky do posledního detailu.

To je jeden z problémů, se kterými se setkávám při návštěvách škol v rámci filozofie pro děti. Já pracuji především s pohádkami. Studenti mají totiž často problém s porozuměním čtenému textu, a proto se vracím právě k pohádkám.

Chtěla bych se zeptat, jaké pohádky čteš se synem ty. Věnujete se prostřednictvím nich třeba také etice? Vzpomínám si, že jsi mi nedávno doporučoval Matildu a říkal jsi, že je skvělá. Tvůj syn z ní byl nadšený. Která pohádka je pro tebe tou nejfilozofičtější?

Řekl bych, že téměř každá klasická pohádka. Italo Calvino krásně definoval, co je to klasika v literatuře. Je to něco, co obstálo v čase a má svou hloubku i váhu. Taková literatura většinou není povrchní.

V současné literatuře je někdy těžké najít právě to, co nejde jen po povrchu, co není pouze o zábavě a dokáže člověka zasáhnout. U klasických děl je to ale téměř pravidlem. Ať už jde o Pinocchia, Pipi Dlouhou punčochu Astrid Lindgrenové nebo zmiňovaného Roalda Dahla a jeho Matildu, každá z těchto knih v sobě nese určitý morální pohled na svět. Nabízí úhel pohledu, ze kterého se člověk může na svět dívat.

Souvisí to také se hrou. Dítě nemusí knize přesně rozumět ani si pamatovat celý děj. Minimálně si z ní ale odnese určitý pocit. A potom při běžné hře, kdy děti rády napodobují různé postavy a hrají si na ně, může člověk využít právě tyto archetypy. Může se zeptat: Co by v této situaci udělala Pipi Dlouhá punčocha? Nebo: Pojďme si hrát, že jsi Pinocchio.

Právě v takových chvílích může dítě začít chápat, o čem kniha skutečně je a co si z ní může odnést. Stává se z ní živoucí věc, která s dítětem roste. Není to jen něco, co si musí odškrtnout jako přečtené, aniž by se ho to nějak dotklo v reálném životě.

Nedávno jsem četla dopisy Antona Pavloviče Čechova. Jeho bratr byl výborný učitel a Čechov tam napsal jednu větu, která mě zaujala. Říkal, že by literatura neměla být rozdělována na dětskou a pro dospělé, ale měla by být určena dospělým i dětem.

Masaryk naopak tvrdil, že nám chybí kvalitní literatura pro děti, a to v době, kdy budoval Československo. Co si o tom myslíš ty? Měla by existovat nějaká specifická literatura pro děti?

To záleží na tom, co vlastně považujeme za literaturu pro děti a co za literaturu pro dospělé. V ideálním světě by literatura pro dospělé měla podle mě stavět na určitých předpokladech a znalostech. Je to podobné jako u opery nebo současné vážné hudby. Aby člověk mohl tuto hudbu poslouchat a skutečně si ji užít, potřebuje určité teoretické předpoklady a musí už něco znát. Moderní hudba je totiž často konstruována tak, aby zaujala někoho, kdo se v ní vyzná a koho už jen tak něco nepřekvapí.

To, co je určeno dětem, by mělo být v tomto ohledu jednodušší, protože děti takové znalosti mít nemohou. Jejich reakcí na něco, čemu nerozumějí a v čem nevědí, co by se jim mělo líbit, bývá jednoduše nuda.

Často se nám více líbí to, čemu rozumíme a co už alespoň trochu známe. K té skutečně náročné literatuře se člověk musí nějakým způsobem propracovat, aby ho bavila a aby si ji dokázal užít.

To ale neznamená, že je takové čtení nějakým druhem mučení. Vezměme si Jamese Joyce, kterého mnozí zatracují za to, že píše nesrozumitelné knihy. On ale píše pro lidi, které taková literatura baví a kteří ji chtějí číst. Oslovuje čtenáře, kterých se dotýká právě díky všem znalostem, jež už mají.

Myslím si tedy, že dětská literatura by měla být přístupná. Neměla by být určena pouze dětem, ale také dospělým, kteří z jakéhokoli důvodu ještě nemají znalosti potřebné k pochopení náročnější literatury.

Dětská literatura by podle mě měla být přístupná i čtenáři, který ještě nemá rozsáhlou literární zkušenost. Některá umělecká díla totiž předpokládají znalost jiných děl nebo určitých zavedených konvencí. Abychom například dokázali ocenit parodii detektivky, musíme nejprve vědět, jak klasická detektivka funguje.

Podobně je to v hudbě. Jazzovou variaci na známou melodii můžeme poslouchat i bez znalosti původního tématu, ale pokud ho známe, otevře se nám další rozměr hudby. A stejně je tomu s literaturou.

Šíře tvých zájmů je neuvěřitelná. Proto se chci zeptat: Dostal jsi někdy v nějakém předmětu méně než A?

Ano, asi ano. Myslím, že jsem měl nějaké B a u docenta Novotného jsem dokonce dostal C v testu.

To ne! To mě překvapuje. U mě jsi měl ve všech předmětech A. Byl jsi výborný ve všem, co jsme spolu probírali.

Zároveň si pamatuji, že jsi poměrně nedávno obhájil diplomovou práci. Nepamatuji si ale přesně téma tvé bakalářské práce. Rozvíjel jsi v magisterské práci stejné téma, nebo ses vydal úplně jiným směrem?

Bylo to prakticky jiné téma, i když styl přemýšlení zůstal podobný. Láká mě totiž pochopení textu do nejmenších detailů. V bakalářské práci jsem se soustředil na staré jazyky, konkrétně na starou řečtinu a hebrejštinu v kontextu biblického textu. Zabýval jsem se glosolálií.

Někdo by řekl, že jde o vymyšlený jazyk, který se prezentuje jako svatý. Někdo jiný by naopak tvrdil, že je to skutečně posvátný jazyk. Mě zajímalo, jakou textovou oporu mají tato tvrzení. Tedy na co se odkazují a co tyto staré texty ve skutečnosti říkají v původních jazycích. To jsem se snažil v bakalářské práci popsat.

A jak se jmenovala tvoje diplomová práce? Pamatuji si, že byla o Whiteheadovi.

Jmenovala se „Analýza kategoriálního rámce ve Whiteheadově Process and Reality“. Diplomová práce byla podobná v tom, že jsem se zabýval metafyzickým rámcem amerického filozofa z počátku 20. století Alfreda Northa Whiteheada. Ten představil vlastní metafyzický systém a soustavu metafyzických kategorií, které jsou často považovány za obtížně pochopitelné, až nesmyslné, a bývají zatracovány.

Whitehead mě fascinoval tím, že byl matematik. Byl vlastně analytickým filozofem, tedy člověkem, který si ze všeho nejvíce vážil vědy a vědeckého přístupu. Přesto se zabýval metafyzikou, což je něco, co vědecká komunita příliš ráda nepřijímá. Vytvořil komplexní systém, který popsal zejména ve své knize Process and Reality.

Zajímá mě hloubka, určitá poctivost a skutečnost, že když už něco dělám, chci to dělat naplno.

To už nebudeme rozebírat, to je příliš složité.

To nebudeme, to je pravda.

Vedl tě profesor Marek Otisk, že? Docela mě rozesmálo, co ti řekl. Můžeš to zopakovat?

On toho řekl spoustu. Při státní zkoušce ale poznamenal, že jsme konečně udělali ve Whiteheadovi jasno. Řekl, že konečně někdo udělal pořádek v tom Whiteheadovi. Je ale nutné říct, že nechci Whiteheada nějak očerňovat. Je to totiž součást jeho filozofické strategie.

Nepíše všechno úplně jednoznačně, vznikají tak nové a nové interpretace a verze jeho myšlení. Aby se člověk nezastavil u jediné odpovědi na otázku, jak to Whitehead vlastně myslel. On to mohl myslet několika různými způsoby a zároveň vybízí ostatní, aby vytvořili vlastní verzi jeho systému. Pochopil jsem tedy, že ve své práci vytvářím vlastní metafyzický rámec, k čemuž mě Whitehead vlastně sám vybízel.

Mám takové tušení, že od nás nebudeš dlouho daleko. Doufám, že se k nám někdy vrátíš na doktorské studium. Uvažuješ o tom?

Uvažuji, rád bych. Teď mám ale poměrně hodně pracovních povinností. Mám takové životní krédo: všechno, nebo nic. Platí to ve všech oblastech, třeba i ve stravování. Když jsem například během dne nucený někde sníst něco, o čem vím, že to není vůbec racionální, řeknu si, že už vlastně nemá cenu se omezovat, a dám si cokoli, na co mám chuť. A potom zase začnu od začátku a věnuji se tomu naplno a poctivě.

Podobně to mám i ve vztazích. Už sedmnáct let jsem šťastně zadaný, máme krásnou rodinu. Zajímá mě hloubka, určitá poctivost a skutečnost, že když už něco dělám, chci to dělat naplno. Nechci se pořád na něco vymlouvat.

To byl ostatně dlouho i důvod, proč jsem nestudoval. Před covidem jsem měl neustále spoustu práce a říkal jsem si, že studium nemohu dělat napůl. Nemohl jsem pořád omlouvat svou nepřítomnost na přednáškách pracovními povinnostmi. Tak bych z toho nic neměl, ani dobrý pocit.

I do doktorského studia bych se rád pustil, ale až ve chvíli, kdy budu skutečně moci říct: Ano, mám na to čtyři roky, jsem ochotný tomu dát maximum a budu se tomu věnovat poctivě.

Existuje přece také kombinovaná forma studia, takže by se určitý prostor najít mohl.

To je pravda, ale je nutné říct, že kombinované studium není o nic méně náročné. Úsilí musí být stejné.

Je pravda, že když jsi ke mně chodil na výuku, málokdy jsi chyběl. Docházel jsi opravdu pravidelně. Doufám tedy, že tě tady zase někdy uvidíme.