V rozhovoru s docentkou Lenkou Naldoniovou vzpomíná na svá studentská léta a přibližuje, jak se v jeho životě prolínají filozofie, hudba, literatura a fascinace cizími jazyky.

Co pro tebe vlastně znamená filozofie? Jakou jsi o ní měl představu, než jsi ji začal studovat, a změnila se tato představa během studia?

To je poměrně záludná otázka. Řekl bych, že se můj pojem filozofie během studia obohacoval o další významy. Ale to, co filozofie skutečně je, je obsaženo už v samotném jejím názvu. Philosophia, láska k moudrosti, je něco, co mě provází celý život. Vždycky jsem rád bádal a četl knihy.
K filozofii jsem se dostal prostřednictvím svého přítele, Angličana Paula Wallace, který studoval filozofii v Londýně. Už ve třinácti nebo čtrnácti letech jsem s ním probíral různá filozofická témata. Později se mým oblíbeným autorem stal Umberto Eco, slavný italský filozof a spisovatel. Prostřednictvím jeho populárních knih jsem se postupně dostal k těm filozofickým. To byl jeden z hlavních impulzů, proč jsem se rozhodl filozofii studovat.

Během studia jsem zjistil, jak se filozofie v průběhu dějin proměňovala a zároveň jak je stále přítomná mezi námi. Je všude kolem nás. Každý z nás se někdy zabývá filozofií. Řekl bych, že je to určité pojítko, které drží naše životy pohromadě. Líbí se mi také pojetí filozofie jako útěchy, jako léku.

Líbí se mi také pojetí filozofie jako útěchy, jako léku.

Během studia jsem o tom začal více přemýšlet. Spolu s dalšími filozofy jsem si uvědomil, že každý z nás přistupuje ke světu nejprve předvědecky. To znamená, že svět pozorujeme a divíme se mu. Nechci ale v tomto stavu zůstávat. Chci přijít věcem na kloub, přemýšlet o světě a nějakým způsobem se z tohoto údivu vymanit.

Filozofie je jednou z mála lidských disciplín, které to umožňují. A to nikoli tím, že by se odvolávala hlavně na myslitele, kteří tu byli před námi, jako například teologie na určité autority, ale tím, že se opírá o vlastní racionalitu a domýšlení věcí do jejich nejzazších důsledků. A to se mi na ní nesmírně líbí.

Teď jsi mi připomněl jednu věc. Když jsem začínala učit, ptala jsem se studentů, proč se vlastně přihlásili na filozofii. Někteří odpovídali, že proto, že tam není matematika. To mě tehdy zarazilo. Matematika je přitom významná a důležitá. Víme, že u Platóna představuje jakýsi předstupeň poznání světa idejí.

U studentů kombinovaného studia, což byl i tvůj případ, jsem se ale častěji setkávala s odpovědí, že chtějí pochopit smysl života. Když už jsi zmínil angličtinu, vzpomínám si, že jsme se během výuky bavili také o tom, jak tě fascinovalo, jak vůbec vznikají jazyky. Měl jsi to propojené právě s filozofií. Chodil jsi ke mně na předmět Russian Philosophy, který vyučuji v angličtině, a tvoje angličtina je opravdu výborná.

Kromě toho ses věnoval i dalším jazykům. Pamatuji si, že jsi chodil k mému kolegovi na latinu a ten z tebe byl nadšený. Když mě potkával na chodbě, vždycky říkal: „Konečně nějaký zájemce o latinu!“ Dokonce jsi přeložil nebo složil písničku v latině. Ve volném čase ses věnoval také řečtině a studoval jsi hebrejštinu. K čemu ti všechny tyto jazyky jsou? A proč ses je vůbec rozhodl studovat?

To je velmi velkorysá pochvala, děkuji. Mě jazyky vždycky fascinovaly. Ještě před studiem filozofie, než jsem si uvědomil, že jazyk patří v rámci moderní filozofie k nejdůležitějším tématům, jsem pochopil, že ke světu přistupujeme prostřednictvím jazyka. Ještě než něco skutečně uvidíme, nějakým způsobem si to v hlavě jazykově vysvětlujeme.

Umberto Eco ostatně postavil celou svou teorii právě na tom, jak poznáváme věci a jakou roli v tomto procesu hraje jazyk. Samozřejmě nebyl jediný, kdo se tím zabýval, ale právě prostřednictvím jeho díla jsem se k tomuto tématu dostal.

Angličtina mě lákala už v dětství. Ve třinácti nebo čtrnácti letech jsem si vytvořil jakýsi paralelní svět vedle toho českého. Seznámil jsem se totiž v Ostravě s několika rodilými mluvčími a mými nejlepšími přáteli byli Angličan, Novozélanďan, Australan a Američan. Vznikla taková kosmopolitní společnost a právě prostřednictvím těchto lidí jsem se učil anglicky.

Uvědomil jsem si, že některé věci, které dokážu říct nebo o kterých přemýšlím v angličtině, nejde úplně stejně vyjádřit česky. Anglický svět byl zkrátka jiný než ten český. To mě nesmírně fascinovalo. Často se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Já bych řekl, že kolik jazyků znáš, v tolika světech žiješ.

Vždycky mě zajímalo objevování dalších, dosud nepoznaných světů. Zatímco angličtina a další současné jazyky, jako němčina, francouzština nebo italština, jsou si v mnohém podobné, mě zajímaly především světy radikálně odlišné od toho našeho. Chtěl jsem objevit něco, co mi nabídne úplně nový pohled na svět.

Já bych řekl, že kolik jazyků znáš, v tolika světech žiješ.

Proto mě lákala latina. Je to sice mrtvý jazyk, ale kdysi byl živý a ve filozofii má nesmírný význam. Mnoho filozofických spisů bylo napsáno právě latinsky. Totéž platí o starořečtině. Tu jsem se chtěl naučit mimo jiné proto, abych si mohl přečíst Platóna nebo Homéra v originále.

Fascinuje mě především samotná možnost takový svět objevit. Člověka od toho dělí jen trochu úsilí a dobří učitelé. Na univerzitě jsem se seznámil s docentem Tomášem Novotným, který je hebraistou a odborníkem nejen na moderní, ale také na biblickou hebrejštinu.

Velmi jsem stál o to, aby mě naučil alespoň její základy. Byl to totiž jazyk, který pro mě do té doby představoval něco naprosto neznámého a tajemného. Jsem vděčný, že jsem se ho mohl alespoň trochu naučit a dál se v něm vzdělávat.

On vlastně učil hebrejštinu i prostřednictvím zpěvu. Zazpíval sis s docentem Novotným?

Samozřejmě. Zpěv je nesmírně důležitý. I anglicky jsem se musel nejprve nějak naučit, abych se vůbec mohl s těmi lidmi bavit. Hodně mi v tom pomohla hudba a písničky. Můj otec ani maminka totiž nemluvili žádným jiným jazykem než česky, možná trochu rusky, ale anglicky vůbec ne. Táta poslouchal anglickou hudbu a slavné anglické kapely. Vždycky mě zajímalo, o čem zpívají, a tak jsem se pomocí malého slovníku snažil překládat jejich texty. Protože jsem měl vlastní kapelu a zpíval anglické písně, nesmírně mi to pomohlo.

Něco si zazpívat je zkrátka mnohem jednodušší než si to jen zapamatovat.

V hebrejštině to funguje podobně. Myslím, že naučit se jazyk pouze racionálním způsobem je téměř nemožné. Vždycky je potřeba také něco memorovat. Jenže memorování bez hudby nebo alespoň básniček je pro mě tak strašně nudné, že bych se tímto způsobem nikdy nic nenaučil. Něco si zazpívat je zkrátka mnohem jednodušší než si to jen zapamatovat.

Když se zamyslíme nad propojením filozofie a hudby, musím říct, že jsem ti dodnes velmi vděčná za jednu věc. Když jsem organizovala studentskou konferenci, studenti se tehdy příliš nehrnuli do přihlašování a vystupování před ostatními. Pozvala jsem navíc maturitní ročník jednoho gymnázia a ty jsi přesto, že jsi měl spoustu práce, na konferenci přišel. Zaujalo mě, že sis vybral téma hudby u Augustina. Připravil jsi i konkrétní hudební ukázky a vysvětlil je mladým studentům. Bylo to úžasné.

Vzpomínám si také, že jsme se později, myslím během covidu, bavili o mém italském kamarádovi, dirigentovi, který vysvětloval operu. Vy dva jste spolu také mluvili. Napadlo mě tehdy, že bychom mohli mít na univerzitě filozofii hudby. Tebe to ale tolik nelákalo, říkal jsi, že bys chtěl dělat něco jiného a trochu oživit své aktivity.

Připomnělo mi to jednu pasáž z Platónova Faidóna. Sókratés tam mluví o snu, který ho nabádal, aby se věnoval hudbě, přesněji múzickému umění, jehož součástí je i hudba. Sókratés si klade otázku, proč ho sen k hudbě vybízí, když se jí přece celý život věnuje. Filozofie je totiž podle něj nejvyšším múzickým uměním.

Chtěla bych se proto zeptat: Jaký je podle tebe vztah filozofie a hudby? Myslíš si, že filozofie může být nejvyšším múzickým uměním?

Filozofie jako múzické umění? Proč ne? Mně se líbí objevování nových možností.

Když se mluví o filozofii, spousta lidí má určitou představu o tom, co filozofie je. Ale stačí říct, že filozofie je nejvyšší múzické umění, a najednou se zbarví do trochu jiných barev. Objeví se nové možnosti, jak k ní přistupovat, jak přistupovat ke světu i k samotnému přemýšlení.
Právě proto mě na konferenci zaujalo téma hudby ve čtvrtém a pátém století. Když začneme filozoficky bádat nad Augustinem a dalšími mysliteli té doby, zjistíme, že z určitého úhlu pohledu pro ně hudba znamenala něco radikálně odlišného než pro nás.

Dnes si pod pojmem hudba představíme třeba Taylor Swift nebo jakoukoli jinou velkou popovou hvězdu. V tehdejší době byla hudba spojena především s chrámy, kostely a uctíváním Boha. To ale neznamená, že by šlo o něco zcela jiného. Hudba je lidský fenomén, který je nesmírně pestrý. Musíme se pouze vyvarovat toho, abychom ho abstrahovali a příliš zjednodušovali.

Naopak je krásné obohacovat ho, dávat mu nové barvy a ukazovat nové významy slov a pojmů. A to souvisí právě s filozofií. Filozofie může být jedním z múzických umění, ale stejně tak jím být nemusí. Může být také nejsušší vědeckou disciplínou. A není to tak, že by ji to nějak ochuzovalo. Naopak ji to nesmírně obohacuje, protože může být dvěma naprosto odlišnými věcmi zároveň.