On sám ve své tvorbě čerpá z útrob ostravské literární tradice, ale ve svých básnických sbírkách se vydal vlastním směrem. Za poslední sbírku Délka života ve volné přírodě je nominován na cenu Jantar. Zda se stane laureátem ocenění v kategorii autor roku, bude jasné 25. dubna, kdy se v ostravské aule Gong koná slavnostní udílení cen.

Představuje teoretická znalost literatury nějakou výhodu při vlastní tvorbě? Není to naopak někdy svazující ta neustálá sebekontrola a dohled nad formou? Nepřipravuješ se tím o určitý prvek spontánnosti či svobody?

Já bych řekl, že znalost teorie je výhoda. Básník laik se musí k výrazu propracovat, pochopit, že forma má smysl, že nese významotvorný prvek. My se už během studia zabýváme různými texty velmi intenzivně, takže i ve vlastní tvorbě se k výsledku a poznání, že každá forma a struktura má svůj význam, dopracujeme dřív. Na druhou stranu i někdo velmi vzdělaný neumí naspat dobrou báseň či povídku, nelze to paušalizovat. Hlavní je podle mého autentičnost, která v poezii nesmí chybět. Do jisté míry teoretická znalost může být svazující, ale v básnické i pedagogické práci se snažím jít vždy vlastním směrem.

O tom, že se ti to ve vlastní tvorbě daří, svědčí nominace na cenu Jantar. Popíšeš svou novou sbírku?

Má druhá sbírka Délka života ve volné přírodě částečně navazuje na mou prvotinu Náhlý vítr, který je ti svědkem. Má prvotina byla existencionální, plná reflexí, prozkoumával jsem vlastní vidění světa a hranice vnímání. Ve druhé sbírce se více odráží můj zájem o angažovanost, sociálně politické problémy, materiální a duchovní smýšlení ve světě. Je to sbírka plná zvířat, přírody i civilizace, strojů, všechno se nějak proplétá, lyrika i angažovanost. Nesnažím se kritizovat, netepu druhé, ale ukazuju i intimní postřehy z ničení, stopy destrukce, ale i souznění a spolubytí s přírodou. Projevuje se zde můj zájem o imaginaci, o surrealismus. Oproti předchozí sbírce, která byla spíše statická, je tato mnohem divočejší.

Na kolik je báseň autentická a nakolik je promyšlená…

Poezie někdy vypadá tak lehce, ale za tou lehkostí je strašně moc práce. Lehkost musí být do jisté míry vrozená, přirozená. I svým studentům v rámci předmětu Tvůrčí psaní říkám, že psaní se úplně nedá naučit. Učím je proto hlavně přemýšlet o literatuře, ukazuju jim tvůrčí hry, perspektivy a základní principy. Nikdo nemůže očekávat, že se za jeden semestr naučí psát, to prostě nejde. Může se ale naučit o literatuře přemýšlet a nějakou základní teorii, která k tvůrčímu psaní patří. Do tohoto předmětu se může zapsat kterýkoli student Ostravské univerzity, není jen pro studenty literatury.

Ty jsi zároveň i porotcem v prestižní literární soutěži Magnesia Litera. Dá se vůbec poezie kvalitativně hodnotit? Je to přeci hlavně o pocitech či nějakém souznění…

Dobré sbírky mají pevné téma, široké nebo úzké motivy. Někdo staví na abstraktních motivech, ale emocionalita v těch lepších sbírkách úplně není. Vždy se ptám, zda sbírka drží pohromadě, zda ten imaginární svět má nějaké téma, dívám se, jak autor pracuje s formou. Mám velkou čtenářskou zkušenost, takže dokážu vytvořit filtr. Navíc v porotě nejsem sám, ale hodnocení je výsledek nějakého konsenzu více lidí. Je to hodně o přemýšlení, zkušenostech, ale je to nevděčné…

A jaká je tedy česká poezie? Máš nějaký zajímavý objev?

Jako porotce básnickou produkci hodně sleduji a musím říct, že minulý rok se nesl ve znamení ostravských debutů, které byly vynikající. Skvělou prvotinu Na konci chodby je ráno vydala malířka a výtvarnice Nela Bártová. Její sbírka je velmi anarchistická se čtyřmi lyrickými čtyř verši a zároveň skoro hrabalovskou anarchistickou básní. Sbírka mě opravdu zaujala. Za zmínku určitě stojí Jana Štroblová, která je nenápadná, nesledovaná autorka mimo jakýkoli proud, ale velmi zajímavá. Pozornost zaslouží i prvotiny Dominika Bárta či Františka Hrušky, nebo sbírka Sochy z peřin Kristýny Švidroňové či Štičí kost Opaváka Radka Touše. Některé sbírky nesou regionální prvky, jsou autenticky zpracované, což není špatné, spíš je tím ta tvorba specifická a v porovnání se zbytkem republiky je prostě jiná. O ostravské poezii se často mluví jako o poezii piv a hospod, což je do jisté míry pravda, ale vždycky v ní člověk najde jiné polohy a vrstvy, určitou živost. Přitom si nemyslím, že bych ostravské autory nějak upřednostňoval, ale prostě jejich sbírky jsou opravdu dobré. A netýká se to jen poezie, vedle pražských nebo brněnských prozaiků jde slyšet i o autorech z Ostravska. Minulý rok byl nominovaný na cenu Jantar například třinecký autor Petr Sagitarius se svou detektivkou Trujkunt, která svou zajímavou zápletkou zaujala čtenáře napříč republikou nebo v Polsku oceněná Danuta Chlupová, se svým debutem Jizva, která je taky nominovaná na cenu Jantar. V kontextu celé republiky je literatura, myslím, ve vynikající kondici.

Touha psát poezii je obecně možná větší než ji číst. Pro někoho může být složitá, těžko uchopitelná. Čím je pro tebe poezie?

Poezie je jiný útvar. Využívá jazyka a řeči jako média sdělení, řeč se ale často zadrhává, nese mnoho významů. Existuje taková lingvistická či spíše filosofická teorie, že každý jazyk jinak vnímá svět, že v každé řeči ho jinak reflektuje. Španěl má jiné výrazy pro určité věci a jevy než Čech, a i tohle poezie zachycuje. Poezie je o okamžicích, kdy nás něco přesahuje a my máme potřebu to nějakým způsobem zachytit. Poezie je o vnímání těchto jedinečných okamžiků, je individuálním pohledem na svět, a každý se ho snaží individuálně zachytit, takže skrze poezii se dostáváme blízko k autorovi, který nám nabízí ten svůj jedinečný pohled. Takže ano, je to náročné a hlavně nevděčné vysvětlovat, k čemu je poezie dobrá. K poezii se člověk musí pročíst, musí nad ní přemýšlet, hledat a jít po smyslu. Nietzsche tvrdil, že poezie je předvoj filosofie.

V prvním kontaktu s poezií je důležitý učitel, aby uměl poezii vysvětlit, přiblížit a udělat jakési síto, vybral něco čitelného jako například Skácela. Já se snažím ukazovat poezii prakticky, vysvětluju, jaký je základ myšlení moderního člověka, co to je asociativnost, co to je koncept mezní situace. Ukazuju to na příkladech z praxe, aby studenti chápali, o čem je řeč a jak se odráží v poezii. Poezie totiž rozrušuje automatizované věci a je třeba upozornit, čeho si všímat, jak se na ni dívat, protože v básnickém textu je prostor pro iracionalitu, divokost, podvědomí…

Roman Polách je básník a literární historik, vyučuje na Katedře české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity teorii literatury, úvod do studia literatury a literaturu první poloviny 20. století. Zabývá se regionální literaturou, literární historií, a především angažovaností v literatuře. Svou disertační práci věnoval konceptu angažovanosti v literatuře po listopadu 1989. Téma angažovanosti se promítá i do jeho vlastní básnické tvorby. V Ostravě spolupracuje se spolkem Fiducia, kde pořádá literární večery s debutanty – básníky i prozaiky. V literárním časopise nakladatelství Host vedl rubriku Hostinec, nově převzal rubriku Nová jména, v níž objevuje a představuje neznámé a méně známé autory. Je jedním z porotců literární soutěže Magnesia Litera. Letos mu vyšla druhá básnická sbírka Délka života ve volné přírodě (nakladatelství Graphic House), za kterou je nominován na cenu Jantar. Debutoval v roce 2014 básnickou sbírkou Náhlý vítr, který je ti svědkem (nakladatelství Protimluv).