Biolog, prorektor pro vědu a tvůrčí činnost Ostravské univerzity a gamer. Vskutku zajímavá kombinace. Jaký jsi hráč počítačových her?

To bude asi jediný rozhovor, kdy nemusím mluvit přímo o své práci. Jaký? Nekompromisně hrozný (smích) Ale ne ve smyslu strašlivý a ukrutný, ale multiplayerové střílečky (pozn. aut. akční počítačová hra, ve které zbraní musíte eliminovat soupeře) obvykle hraju příšerně. Beru občasné hraní jako odpočinek. Když chceš být dobrý, tak musíš mít buď talent, nebo hře věnovat mnohem víc času. A já se bojím, že nemám ani jedno. Tak si prostě jen občas zahraju.

Kdy se zrodila tvá slabost pro počítačové hry?

Troufnu si tvrdit, že mě tato „slabost“ spíš posilovala. Už na gymnáziu jsem tíhnul k počítačům, a tak jsem se přihlásil do předmětu Základy programování. Hry bylo tenkrát těžké sehnat, tak jsem si je zkoušel programovat sám. Myslím, že někde tady se zrodil můj „alt“ (pozn. aut. slangové označení alternativní postavy ve hře) – zájem o matematiku, programování a analýzu dat, i když „main“ je samozřejmě biologie. Jednou jsem dokonce s rodiči na dovolené objevil v hotelu počítač, který byl k dispozici pro hosty, což byla tenkrát naprostá vzácnost, a já na něm asi za dvě hodiny napsal počítačovou hru pro menší děti. Po vypnutí počítače se hra vymazala, protože neměl úložiště, tak jsem ji druhý den psal znovu.

A jak to tedy u tebe bylo se skutečnými hrami?

Když jsem studoval v Brně doktorát, hrával jsem hlavně různé strategie. Multiplayerovky se mi začaly líbit, až když jsem měl doma výrazně rychlejší internet. Pamatuji si, že první skutečnou MMO (pozn. aut. zkratka anglického massively multiplayer online což je označení pro online hraní velkého množství hráčů) jsem si jako relax zahrál až při psaní habilitace. Jmenovalo se to Dark Orbit a naše gilda (pozn. aut. skupina) se jmenovala Parta rozpustilých staříků, protože většině z nás už bylo přes třicet a našli se mezi námi i mnohem starší členové. To mě tenkrát dost udivovalo. I teď se většina lidí domnívá, že hrají hlavně děti. Přitom současné studie ze Spojených států amerických ukazují, že 70 % hráčů má věk nad 18 let.

Co je teda pro tebe dnes hraní počítačových her?

Pořád odpočinek, adrenalin, vyčištění hlavy, někdy inspirace a trénink mozku, který se s věkem snaží zlenivět. Hry ale zdaleka nejsou mým jediným koníčkem. Se syny hrajeme bridž a únikovky. Miluji taky turistiku a poměrně pozdě ale přece jsem se stal fandou lyžování. I když je často práce naším koníčkem, i akademici musí relaxovat. A nemusí to být nutně intelektuální činnost, té máme myslím dost z práce. Někdo se dívá na seriály na Netflixu, jiný na reality show, další tráví čas s kamarády v hospodě u piva, nebo třeba hraje ve Windows karetní hru Solitaire (smích). Na jednom se ale asi my akademici všichni shodneme, že je ať už je ten náš relax jakýkoliv, je pro nás velmi osvěžující.

Někdo se dívá na seriály na Netflixu, jiný na reality show, další tráví čas s kamarády v hospodě u piva, nebo třeba hraje ve Windows karetní hru Solitaire. Já si občas prostě zahraju…

Jak jde dohromady svět počítačových her a svět vědy?

Začnu nejprve vzděláváním. Před více než patnácti lety mě oslovilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, abychom vedli kurzy pro lektory, kteří školili učitele biologie v počítačové gramotnosti. Proto jsem začal studovat, jaký mají počítačové hry vliv ve vzdělávání, a učitelům jsem doporučoval seznámit se s dostupným „edutainmentem“ (pozn. aut. vzděláním pomocí zábavy). Už tehdy se pozitivní a negativní vliv her stal objektem zájmu sociologů, lingvistů a pedagogů, a byla publikována řada zajímavých výsledků. Toto trvá dodnes a výsledky se čím dál více přiklání k neutrálnímu postoji nebo dokonce zmiňují možná pozitiva. Některé hry pomáhají např. dyslektikům, mohou být prevencí proti „stárnutí mozku“ atd. Hry jsou ale také využívány pro analýzy v oblastech ekonomiky, sociologie, astrofyziky, proteomiky nebo epidemiologie.

Vybaví se ti nějaký příklad podobné analýzy, která vznikla díky hře?

Asi nejslavnějším příkladem je projekt Discovery zabudovaný do multiplayerovky EVE Online, kde hráči pomohli urychlit výzkum a budování Atlasu lidských bílkovin, a dokonce objevili novou strukturu. V období COVID pandemie se opětovně řešily epidemiologické modely získané ze hry World of Warcraft, která vstoupila do dějin epidemiologie díky článku v prestižním časopise Lancet. Vývojáři tehdy do hry zabudovali novou zápornou postavu, která při souboji zaklela kouzlem pojmenovaným Corrupted Blood. Jistým nedopatřením se tato kletba začala chovat jako virtuální pandemie a její potlačení provázely karantény a opatření podobné realitě, kterou jsme zažili za poslední dva roky. Epidemiologové si tehdy vyžádali data a zjistili, že se jedná o skvělou simulaci reálné pandemie, a poukazovali na přínos spolupráce se společnostmi vyvíjejícími MMO.

V současnosti hraješ hlavně Overwatch, jak ses k němu dostal?

Zásadní vliv měli moji synové, kteří patří do generace, pro které jsou videohry samozřejmým způsobem zábavy. Kdysi jsem chvílí hrál World of Warcraft (pozn. aut. WoWko). Spíš proto, že jsme se scházeli s kamarády, se kterými jsem neměl čas se moc setkávat „naživo“. Pro nedostatek času jsem sice WoWka nechal, pořád jsem ale měl u Blizzardu (pozn. aut. jedno z nejúspěšnějších herních studií) účet a moji synci taky. Když potom Blizzard vydal Overwatch (pozn. aut. jedna z nejúspěšnějších sérií videoher), tak jim to samozřejmě neuteklo a hru vyzkoušeli. Nejprve na Xboxu (pozn. aut. herní konzole) a potom přešli na počítač. Přirozeně mě zajímalo, co je na „primitivní“ týmové střílečce tak baví a chtěl jsem to pochopit.

Čím si tě Overwatch získal?

Musím se přiznat, že až do Overwatche jsem dával přednost hrám „intelektuálního typu“, které byly hlavně o řešení různých logických hádanek a rozličných strategiích. Teprve u Overwatche jsem ale pochopil, proč se z „primitivní“ týmové střílečky stala až taková e-sportová záležitost. Je to kooperativní hra, takže bez týmové spolupráce nemá člověk šanci. A taky to chce postřeh, jemnou motoriku, rychlé rozhodování o další strategii, předvídání chování soupeřů i spoluhráčů a schopnost koordinace všech smyslů s jednou rukou na myši a druhou na klávesnici. Přitom jedna chyba často rozhoduje o celé hře. Někomu to určitě bude vadit, ale když automobilové závody, šachy nebo střelbu označujeme sportem, pak je termín elektronický sport neboli e-sport asi správný. Sledování zápasů profesionálních týmů je podobné, jako koukání na fotbal nebo na hokej – a to včetně komentátorů, kteří dokáží podat fascinující výkon. V tomto případě nehovořím jen o Overwatchi, podobně jsou na tom i hry jako League of Legends, Valorant nebo Counter-Strike.

A daří se ti skutečně „vypnout“, nebo třeba odcházíš ze hry naštvaný, že tě soupeři zničili?

Samozřejmě stinnou stránkou takových her je do jisté míry fakt, že řada hráčů nezvládá stres a se slovníkem si hlavu nelámou a mluvou hráčů jsou „toxičtí“. Ale o moc jiné to není ani na skutečném hokeji, kde dokáží být “toxičtí” fanoušci i hráči. Jen ve hře to píšou do chatu. Jinak se samozřejmě umím rozčílit, ale spíš než na jiné hráče, většinou na sebe. Toto mě naučili mí synové. Když jsem se snažil svést výsledek na někoho jiného, tak to komentovali, že mám nejprve začít u sebe. Celá hra se totiž dá přehrát znovu a můžeš se tak podívat, co jsi kde zkazil.

Kolik času denně zhruba strávíš ve světě Overwatche?

(smích) Když je o víkendu čas, tak si zahraju s mými syny v týmu, a to se, když se nám daří, může protáhnout. Přes týden ale mám času minimálně. Když přeruším práci v šest večer a vím, že mi zbývá přečíst ještě dalších třicet mailů a napsat recenzi na článek, tak je odchod od počítače jistá záruka toho, že budu dělat všechno možné, než bych se vrátil. Krátká pauza na jednu hru je, alespoň pro mě, ideální. Hry jsou krátké, takže za čtvrt hodiny je často dokonáno. Pro mě je to odreagování, po kterém se můžu vrátit zpět k práci. Určitě to pro mě není nějaká droga.

Jak zvládáš komunikaci s o x generací mladšími hráči, na které natrefíš?

Jsem učitel a vždycky jsem se snažil pochopit myšlení těch, které učím. Když studentům na přednášce nadáváš, že tráví moc času u Facebooku, tak se ti akorát vysmějí. Hned ze dvou důvodů. Jeden důvod je ten, že sociální sítě jsou prostě běžným prostředkem komunikace a těžko jim vysvětlíš, že se mají raději scházet v klubovně po vzoru Rychlých šípů, když mají Discord. Druhým důvodem je fakt, že Facebook je pro ně pravěký nástroj, který už skoro nikdo z jejich generace nepoužívá. Když nerozumíš mentalitě toho, koho učíš, tak se zásadně sníží efektivita komunikace. Toto jsem se naučil už před lety na Papui Nové Guineji. Jednání s domorodci nebylo jednoduché, ale když jsem ukázal, že jsem jedním z nich, měl jsem vyhráno. Něco podobného momentálně prožívám s mými náctiletými syny. Kluci jsou fandové manga a anime, dokonce je to přitáhlo ke studiu japonštiny. Na počítači sice hrají, ale zároveň, aniž bych je ovlivňoval, začali hrát šachy a bridž. Zajímá mě, co je baví, probíráme J-rock nebo umělecký styl anime seriálů. Jen doufám, že takhle v klidu přečkáme jejich pubertu (smích). Ale když se vrátím k tomu hraní, největší legrace je, že už mě znají i jejich spolužáci a občas mě pozvou do hry. No a díky nim jsem se nedávno náhodou dozvěděl, že mají domácí úkol, i když ti mí kluci tvrdili, že do školy nic nemají. No, neměli radost (smích).

Když to člověk poslouchá, tak mám chvílemi dojem, že tvůj den má ne 24 hodin, ale nejmíň 30…

Ono je trochu nutné si práci a zábavu rozvrhnout a dělat věci efektivně. Dělám si srandu, že vyšší forma time managementu zahrnuje i management zábavy. Stává se, že sedím tři hodiny u dat a neumím s problémem pohnout. Chvilku si dám pauzu a mám problém vyřešen za dvacet minut. Mimochodem před rokem vyšla v jednom prestižním časopise studie vědců z Oxfordu, která říká, že lidé, kteří hrají hry, mají prokazatelně větší pocit „well-being“ (pozn. aut. pocit spokojenosti).

Odráží se tvůj široký záběr nějak ve tvé práci?

Určitě ve výuce. Snažím se často studentům přiblížit „můj svět“ jejich očima. Nefandím si, že oslovím všechny. Někdy se ale stane, že za mnou po přednášce přijde student a dá se se mnou do řeči o svých koníčcích. To vždycky potěší, protože pak máš pocit, že ti věří a chce s tebou komunikovat.

Co říkáš na představu některých lidí, že hráči jsou samotáři, kteří jen sedí u počítače a takřka neopouštějí svůj domov?

Ta představa o tom, že hráč je samotář, co neví, co je sociální kontakt, je dost naivní a většinou ji šíří lidé, kteří o této zábavě nic nevědí. Seznámil jsem se s top manažery velkých podniků, špičkovými programátory nebo studenty různých přírodovědných i humanitních oborů na univerzitách po celém světě. Komunita hráčů zahrnuje podle odhadů 2,6 miliard lidí a je opravdu dost různorodá, nicméně podle statistik mají vysokoškolsky vzdělaní lidé poměrně velké zastoupení. Průměrný hráč v USA je muž, má 34 let, má vyšší vzdělání a je společensky aktivní. Mezi hráčkami jsou to pak ženy v průměrném věku 44 let, přičemž ty tvoří zhruba 41 % hráčské komunity.

Jak výrazná je provázanost virtuálního světa hráčů s reálným světem?

Myslím, že víc než dost. V poslední době se třeba v diskuzních fórech objevila dlouhá vlákna týkající se válečného konfliktu na Ukrajině, což určitě nevzešlo z hlav teenagerů. Když si uvědomíme, že jen Blizzard registruje 24 milionů hráčů a Rusko je patnáctý největší herní trh na světě, tak to znamená, že zablokování serverů pro ruské hráče zasáhlo mladou generaci hodně citelně – a to nemluvě o profesionálních týmech. Řada hráčů se v debatách obracela na ruské gamery a snažila se jim vysvětlit, proč jim společnosti zablokovaly účty a co se ve skutečnosti děje na Ukrajině. Podle mě je podobný přístup nejen v hráčském světě naprosto nezbytný!

Řada hráčů se v debatách obracela na ruské gamery a snažila se jim vysvětlit, proč jim společnosti zablokovaly účty a co se ve skutečnosti děje na Ukrajině.

Ve světě e-sportu se dnes točí obrovské peníze, jak jej coby příležitostný hráč vnímáš ty?

Peníze se točí všude, kde je poptávka, a herní průmysl je samozřejmě ohromný byznys. Myslím si ale, že se peníze z lidí tahají mnohem horším způsobem. Samozřejmě díky mým synům znám legendární týmy a streamery, ale moc času sledovat dění v e-sportech nemám. Těším se ale, že se letos podívám alespoň na pár zápasů světové ligy, protože je to neskutečný zážitek.

V současnosti se na naší Přírodovědecké fakultě chce skupinka studentů zapojit do univerzitní e-sport ligy ve hře Counter-Strike. Jak se na tuhle snahu díváš?

Je to super. Řada univerzit už má své e-sport týmy, dokonce na ně láká i uchazeče. V tomto jsme na Ostravské univerzitě trochu pozadu. Musíme si připustit fakt, že celkem velké procento našich studentů hry hraje, tak proč bychom to nemohli nasměrovat tak, aby to mělo pozitivní efekt. Obecně se například ví, že studijní úspěšnost studentů docela silně závisí na komunitě, ve které se pohybují. Od studentů vím, že se vzájemně vlastně vůbec neznají. Je to dáno jak způsobem života, tak koronavirovým obdobím, kterým jsme teď prošli. Na on-line přednáškách neměli možnost „poklábosit“, nepořádají společné akce, neučí se spolu. Proč je tedy nepropojit třeba díky společné zálibě? Lákat je na výlety, sportovní utkání, brigády nebo kulturní akce má určitě smysl. Vyžaduje to ale organizaci, prostor a čas. Hra nevyžaduje hezké počasí, peníze ani rektorské nebo děkanské volno. Stačí si u počítače nasadit sluchátka, připojit se a během chvíle jste ve hře. Tím neříkám, že to má být preferovaná forma zábavy, ale kolik najdeme takových společných aktivit studentů? Podle mého to může stmelit komunitu a možná pak bude jednodušší dělat i akce v reálném světě.

Musíme si připustit fakt, že celkem velké procento našich studentů hry hraje, tak proč bychom to nemohli nasměrovat tak, aby to mělo pozitivní efekt.

Když pomineme meziuniverzitní soupeření, dokázal by sis představit gamerské turnaje napříč Ostravskou univerzitou?

Nejen to. A teď budu trochu fantazírovat. Dokázal bych si představit, že se může hráčská komunita ve volném čase potkávat na Discordu (pozn. aut. komunikační platforma, kterou hojně využívají hráči) a prostě si jen tak zahrát, vyšší „tier“ (pozn. úroveň) může trénovat na turnaje, případně školit ty, kteří se chtějí posunout. Věřím, že by se našlo dost lidí, kteří by fandili našim týmům a na streamu sledovali turnaje. Možná by to posunulo obecný diskurz a negativní pohled na hraní her. Samozřejmě vím, že u většiny mých vrstevníků takový přístup k hrám není příliš obvyklý. I tak si ale myslím, že by někteří akademici mohli být podobné myšlence otevření a třeba jí i fandit.

Šel bys do toho coby fanda Overwatche taky?

Jednoznačně! Je to jedna z mnoha cest, jak nenásilně propojit lidi na univerzitě, a to se mi na tom hrozně líbí.

Prozradíš čtenářům svou přezdívku?

To by bylo moc jednoduché. Prozradím to jedině potenciálním „teammates“. Ale něco asi poodhalit můžu. Nejčastěji hraju tanky (Zarya, Roadhog, Orisa) nebo support (Brigitte).