„Když pocit s náladou /spojí se do verše, /nechce říct o nic víc, /a přece poví vše.“ Tímto mottem uvádí svou knihu básní hudebník, teolog a pedagog Ostravské univerzity docent Tomáš Novotný. Společně s názvem sbírky Veršovánky se Novotný snaží své básnické dílo mírně shodit, aby dal dostatečně najevo, že kniha nenabízí žádné hluboké poetické bádání, či novátorský, experimentální přístup k poezii, ale „pouhé“ verše, které vyvstaly z aktuální nálady a pocitu jejich autora. Při čtení člověk skutečně získá dojem, že tyto verše jsou jakési náhlé výbuchy inspirace, vyvěrající z každodenních radostí i starostí jednoho muže. V tom však spočívá také největší hodnota této sbírky. Tomáš Novotný je totiž v mnoha ohledech neobyčejný člověk, který rozhodně stojí za poznání. Veršovánky můžou sloužit jako okno do současného životního rozpoložení autora. Kdo je tedy dnes Tomáš Novotný?

Při čtení člověk skutečně získá dojem, že tyto verše jsou jakési náhlé výbuchy inspirace, vyvěrající z každodenních radostí i starostí jednoho muže. V tom však spočívá také největší hodnota této sbírky.

Charakter básní by se dal přirovnat k deníku. Celý název sbírky s výčtem veršovánek zbožných, manželských, depresivních a ostatních jen nabádá k dalšímu kategorizování dle libovůle čitatele. Není jistě náhodou, že výběr z celku básní, které Novotný napsal, neučinil on, ale Daniela Vojtíšková, která se také postarala o jazykovou a textovou korekturu. Každý takový výpis totiž nemůže obsáhnout plnou šíři osobnosti Novotného. Ten předkládá své myšlenky, ukazuje se takový, jaký je. Bez masky a upřímně. Kategorizaci básní, a tedy i sebe samého moudře přenechává jiným. Po přečtení knihy si každý čtenář může určit své vlastní kategorie a vytvořit svůj vlastní obraz autora.

Základem většiny veršovánek je přísný vnitřní rytmus veršů. Novotný nezapře, že je duší hudebník. Mnoho z básní by se dalo použít jako písňové texty. Čtou se velice lehce, jsou hravé, a ač se některé zdají smutné, či dokonce zoufalé, mají v sobě většinou určitý nadhled a často i humor, který rozhodně není prvoplánový. Tak jako v básni Autokázání, kde si Novotný vtipně hraje s porušením vnitřního rytmu veršů „Jako je sám život/jen tehdy realitou,/pokud má imanentně podstatnou část nedokonalosti/sám v sobě skrytou.“ Mnoho básní ukazuje, jak upřímným autorem Novotný je. Častěji se ptá, než by moralizoval a říkal, jaký by svět měl být. Jedním z nejsilnějších momentů celé sbírky je poté závěr básně Kázání, kde se Novotný zoufale ptá „Co mám říct svým dětem???“ poté co medituje nad těžkostmi přemýšlejícího člověka v moderním, nelogickém světě.

Novotný je teologem a větší část knihy zabírají básně „zbožné“, kterých je 41. Oproti tomu básní „manželských“ je pouze 6, „depresivních“ 24, „zdravotních“ 15 a „ostatních“ 36. Nebojí se hovořit ani o kritice církve (Dobrý Bože) ani zařadit lehce rouhavé básně (Heretická). Na jiných místech však silně a uvěřitelně hovoří o víře ve spasení (Vzpomínky tíží) nebo o duševní síle, kterou čerpá z víry (Z bolesti kříže). V básni Tak jako jiní se autor prokáže jako skutečný teolog, kdy výborně pracuje s biblickým textem. Ačkoliv tato báseň na první pohled pojednává o tom, že se člověk nemůže změnit, odkazem na biblické texty autor ukazuje, že nejsme sice ve stavu sami něco činit („Nenesem na boku, znamení Jaboku“, tedy nikoliv jako Jákob, který se šel omluvit svému bratru za svou zradu (Gn 32,23-33) a který se nakonec stal Izraelem), ale můžeme se změnit z vůle Boží (leda tak porážku/slepoty/od Damašku, tedy jako krutý Saul, který ve své slepotě musel hledat pomoc v léčiteli Ananiášovi (Skutky Apoštolů 9:17-19) a který se nakonec stal apoštolem Pavlem.

Novotný reflektuje i aktuální světová témata jako je válka na Ukrajině (skutečně dojemná báseň Nad fotkou vnučky z Ukrajiny) nebo nedávná koronavirová pandemie (Karanténa nebo Je mi tak smutno bez lidí). Některé básně jsou poté dokonce téměř milostné (např. Není to na škodu), nebo naopak těžké a skutečně depresivní („ať se hnu/kam se hnu/ je mi hnusně“).

Z básní často prosvítá určité sebemrskačství, které obdobně smýšlejícím lidem nemůže než být sympatické. Člověk se musí pousmát, když čte řádky jako „Kdybych byl bába,/tak bych byl zbabělý/a coby dědek/asi jsem zdědkovatěl“ nebo zvolání „čert vem mou prokletou povahu!“ (to, když je autor někým nadšený a ten ho zklame). Jindy však zesmutní a cítíme, že Novotný své sebeshazováni myslí vážnně, tak jako v básni Nechci už nic („všem se jen uleví/až už tu nebudu“). V celku nám tedy básně vytvářejí obraz opravdového člověka, který často v reálném životě musí „držet dekórum, stůj co stůj“, ale mnohdy je drásán starostmi a tyto veršovánky jsou jakousi jeho sebeterapií.

A ač je autor této knihy teologem, docentem na univerzitě, farářem českobratrské církve a člověkem na první pohled většině lidem spíše vzdáleným, po přečtení této sbírky je jasné, že je Tomáš Novotný nejenom člověkem skutečným, ale přítelem, na kterém vám bude určitě záležet.

Chce to velkou odvahu být upřímný a prezentovat se navenek takový, jaký člověk skutečně je. Pro básníka je jednodušší schovat se ve své poezie za stěny těžkého, nesrozumitelného jazyka, než jasně a stručně v jednoduchých verších odhalovat svou duši. Tomáš Novotný je v této upřímnosti skutečným mistrem. Čtenář poezie mnohdy hledá podobně smýšlející duši, jako je on sám. Chce cítit z řádků, že není sám, že někdo řeší stejné problémy jako on. Aby to fungovalo, musí čtenář uvěřit, že básně píše skutečný člověk z masa a kostí. A ač je autor této knihy teologem, docentem na univerzitě, farářem českobratrské církve a člověkem na první pohled většině lidem spíše vzdáleným, po přečtení této sbírky je jasné, že je Tomáš Novotný nejenom člověkem skutečným, ale přítelem, na kterém vám bude určitě záležet.