Mgr. Petr Hýl začínal svá studia na Masarykově univerzitě v neobvyklé kombinaci oborů pedagogika a etnologie a svůj magisterský titul obhájil na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity v oboru sociální práce. Nyní má za sebou poměrně pestrou škálu činností psychoterapeutických, poradenských, lektorských i supervizních. Ve své praxi vychází především z Transformační systemické terapie Virginie Satirové, přičemž se soustředí na řešení vztahových a rodinných problémů a na pomoc při náročných životních situacích včetně léčby závislostí. Na Ostravské univerzitě navíc vede předmět Drogové závislosti, které budou ostatně hlavním tématem rozhovoru.

Můžeme na pozadí vaší praxe najít nějakou „červenou nit“, která vás vedla určitým směrem?

Asi zájem o lidi – ti jsou tou červenou linkou, která se táhne na pozadí. Etnologii jsem nestudoval kvůli národopisu, ale zajímalo mě to, jakým způsobem lidé žijí své dennodenní životy. Vždycky mě to táhlo k práci s těmi, kteří jsou nějak znevýhodnění, nebo s těmi, kteří se potýkají s náročnými situacemi ve svém životě. Když jsem pak začal pracovat v terapeutické komunitě, která má k terapii velmi blízko, tak jsem se v tom našel.

Prošel jste výcvikem Transformační systemické terapie dle Virginie Satirové. Co Vás zaujalo právě na tomto směru?

Když jsem byl po bakalářském studiu na stáži v jedné terapeutické komunitě, na nástěnce jsem si všimnul pěti přesvědčení podle Virginie Satirové. Jak jsem si to četl, tak jsem cítil, že je to přesně to, co chci. Vedoucí mi na to řekla: „Hele, ty seš šikovnej, běž do toho výcviku, my ho právě otvíráme.“ A tak jsem šel. Podle mě člověka osloví to, co ho oslovit má.

Co je pro tento psychoterapeutický směr typické?

Je zaměřen jak na rodinu, tak na individuální a skupinovou terapii. S rodinou pracujeme i v případě, když tam reálně není, jelikož si každý z nás nese její vnitřní obraz, se kterým je možné pracovat. Dále se snažíme posílit sebeúctu, jde nám o to, aby lidé dokázali komunikovat kongruentně, aby se byli schopni rozhodovat zodpovědně a následně nést tíhu svých rozhodnutí.

Dlouhou dobu se orientujete také na pomoc drogově závislým. Proč zrovna práce s těmito klienty?

V mládí jsem si sám prošel obdobím užívání různých návykových látek – přešel jsem tedy z jedné strany na tu druhou, a tím pádem to byla přirozená volba. Zároveň mě vždy zajímali lidé, kteří tápou, nacházejí se v mezních situacích, hledají cestu, něco se v jejich životě stalo. Taky si myslím, že mě v tomto ohledu velmi formovala Sametová revoluce, protože to byla první velká dějinná změna, kterou jsem v té době prožíval. Doba nahrávala tomu, že lidem můžeme nabídnout pomoc. Snažím se tedy podporovat aktivity, které vyzdvihují práva znevýhodněných či marginalizovaných skupin. Nemám totiž rád, když je na některé lidi či skupiny kvůli jejich jinakosti automaticky pohlíženo jako na ty špatné.

„Podle mého názoru záleží mnohem více nežli na psychoterapeutickém směru, na osobnostním nastavení terapeuta – jak k dané problematice přistupuje, jak na své klienty dokáže nahlížet. Důležité je být s tím člověkem a doprovázet ho.“

Dá se říci, že některé psychoterapeutické směry se pro léčbu závislosti hodí více a některé méně?

Tradičním směrem v rámci české adiktologie je SUR – „Skála, Urban, Rubeš“ (zakladatelé směru, který vychází z principů terapeutické komunity pozn. red.). Naopak jako nejméně vhodný směr se zdá psychoanalýza – pravděpodobně kvůli její délce. Psychoterapeuti však bývají vycvičení v různých směrech. Podle mého názoru záleží mnohem více na osobnostním nastavení terapeuta – jak k dané problematice přistupuje, jak na své klienty dokáže nahlížet. Důležité je být s tím člověkem a doprovázet ho. Není to ani tak o technikách a nástrojích, protože kdyby to o nich bylo, tak je jednoduše napíšeme do knihy a psychoterapeuti se je prostě naučí. Proto by měly být psychoterapeutické výcviky zaměřeny především na sebezkušenost, která člověku pomůže zorientovat se v sobě sama a nahlédnout na svoje kostlivce ve skříni. Díky tomu pak dokáže dané nástroje také lépe využívat.

Co jsou podle vás rizikové faktory vedoucí k potenciálnímu rozvoji závislosti?

Příčiny můžeme nalézt ve více oblastech – jedná se o bio-psycho-socio-spirituální model. Nicméně se nedá jednoduše nalézt a určit jen jedna hlavní příčina. Podle mě je závislost hlavně otázkou vztahu – vztahu k sobě, vztahu k druhým, možná i vztahu k dané látce nebo k tomu procesu. Lidé závislí na drogách za sebou často mají nějakou traumatickou zkušenost nebo něco náročného zrovna prožívají. Objevují se také různé vztahové potíže, s rodiči i jinde. Naopak protektivními faktory jsou funkční rodina a dobré vztahy.

Jakou roli může při závislosti hrát spiritualita?

V našem směru mluvíme o „mandale self“ – dimenzích lidského bytí, kterých je osm a jedna z nich je spirituální. Tyto dimenze jsou spolu v neustálé dynamice, v systémovém vztahu. Spirituální dimenze je neoddělitelná, protože nás nějakým způsobem definuje. Všichni si někdy klademe otázky, co bylo, než jsme přišli, co je teď, co bude, až tu nebudeme, proč se to děje a jaký je smysl naší existence. Hledáme odpovědi. Spiritualitu v sobě tedy máme nějak zakódovánu. Je to o našem zakotvení ve světě, o tom, jak se vnímáme, jako součást vyššího celku. Pokud se cítíme nezakotvení, tak může být touha po zakotvení jeden z podnětů, proč přilneme k nějaké látce a vybudujeme si k ní vztah.

„Pokud cítíme bolest, přirozeně hledáme něco, co by nám pomohlo. Návykové látky pak dobře fungují k úlevě od bolesti, kterou trauma způsobuje.“

Zmínil jste, že se na pozadí závislosti může skrývat traumatický prožitek. Jaká je zde souvislost?

To je přímá úměra. Traumatický zážitek často nebývá ve vědomí a může ovlivňovat celé lidské bytí. Pokud cítíme bolest, přirozeně hledáme něco, co by nám pomohlo. Návykové látky pak dobře fungují k úlevě od bolesti, kterou trauma způsobuje. Ale neznamená to, že člověk s traumatickou zkušeností musí začít brát drogy. Mechanismy zvládání a vyrovnávání se mohou mít různou podobu – někdo má potíže s jídlem, někdo tíhne k adrenalinovým sportům, někdo to řeší skrz práci – člověk může ulpět na kdečem.

Život každého z nás z velké části ovlivňuje naše rodina, jelikož to, co se v ní během našeho vývoje objevuje, ovlivňuje, jak se poté díváme na svět. Proč je natolik důležitá také v kontextu závislosti?

Rodiče vždycky dělají to nejlepší, co umí v danou chvíli. Také rodiče, kteří trestají své děti, to většinou dělají s úmyslem, že jejich přístup povede k tomu, že ze svých dětí vychovají dobré lidi. Ono rodičovství je jedna z nejtěžších věcí na světě. Nikdo nás to nenaučil – jen vidíme, jak to dělali naši rodiče. Navíc systém rodiny je v neustálém pohybu, neustále se proměňuje. A to je velká výzva k tomu, abychom byli schopni vytvořit podpůrné prostředí.

I lidé, kteří jsou třeba z bohatých rodin, podléhají závislostním problémům – mají zdánlivě všechno, ale nedostávají třeba lásku od rodičů, protože jim tu lásku jejich rodiče neumí dát. Ne, že by nechtěli, ale neumí to. Je to celé o tom, nakolik je rodina schopná se vzájemně podporovat – nakolik jsou rodiče připraveni podporovat i různost všech členů rodiny, jak spolu lidé v rodině komunikují. Je to otázka funkčních vztahů, které mají hranice, jsou podpůrné, dokážou dát členům pocit, že mají právo na to být a mají právo si něco myslet. O podpoře zdravého vztahu sám se sebou. To je určující.

„V rámci adiktologie se začínají objevovat proudy, které vedou k destigmatizaci, k přijetí toho, že jediný koncept úzdravy nemusí být abstinence. Úzdrava může být spíše život, který je více v souladu sám se sebou – tak abychom ho byli schopni více prožívat, a to nemusí znamenat život bez drog.“

Změnil se nějak za poslední roky přístup k závislým a k závislosti jako takové?

Změnil se v přístupu léčby i prevence. Poskytování adiktologických služeb se však stalo vysoce odbornou oblastí. Člověk, který má zkušenost a chtěl by pomáhat druhým musí překonat velké překážky, jelikož jsou nastavené příliš vysoké prahy pro zapojení. Taky mám pocit, že v poslední době dochází k velkému tlaku na to, aby byla tématika závislosti redukována na zdravotnictví a aby byly služby přesunuty pod ministerstvo zdravotnictví. S tím se nedá souhlasit, protože jde o multidisciplinární oblast. Bylo zvykem, že protidrogovým koordinátorem byl vysoce respektovaný expert z oboru a teď přišel někdo, kdo za sebou toto renomé nemá (protidrogová koordinátorka Jarmila Vedralová pozn. red.).

Na druhou stranu se však v rámci adiktologie začínají objevovat proudy, které vedou k destigmatizaci, k přijetí toho, že jediný koncept úzdravy nemusí být abstinence. Úzdrava může být spíše život, který je více v souladu sám se sebou – tak abychom ho byli schopni více prožívat, a to nemusí znamenat život bez drog.

Novinkou jsou i vycvičení recovery koučové, což jsou lidé, kteří mají vlastní zkušenost s drogami – něco jako peer pracovníci, s tím rozdílem, že mají koučovské dovednosti. A přitom není podmínkou, aby abstinovali. V zemích, které mají delší tradici existují dokonce organizace, které sdružují lidi se závislostním chováním. Jsou přizváni například do komunitních plánů a jejich hlas je slyšet – i přesto, že třeba neabstinují. To vnímám jako velmi důležité a prospěšné. Pomáhá to sejmout nálepku, že člověk, který je závislý, je zároveň odepsaný a potřebuje odbornou pomoc. Podle mě přibližně 60 % lidí přestane samo – i když berou injekčně a mají s tím x problémů. Pak je ale také skupina, která odbornou pomoc potřebuje. Jde především o to, jít lidem naproti a vnímat jejich potřeby. Nejenom z toho odborného pohledu, ale také z toho lidského.

Mohl byste poskytnout radu těm, kteří si všimli, že má jejich blízký problém s drogami či jinou závislostí? Jak může člověk v takovém případě postupovat, čemu je lepší se vyvarovat a na koho se může případně obrátit?

Dokud to druhý člověk sám nevnímá jako problematické, tak se nedá nic moc dělat. Ale stává se, že když už se rozhodne přestat, tak sám neví, kam se obrátit – proto může pomoct, podívat se předem na nějaké zdroje, zorientovat se, abychom mu mohli ukázat možnosti. Nabídka adiktologických služeb, které se zaměřují i na poradenství blízkým, je poměrně široká. Například v Ostravě se jedná o Renarkon.

Spíše, než vyhrožovat je lepší s člověkem komunikovat a říct mu, že když se něco takového děje, tak mě to bolí. Nefunguje například to, když rodiče domluví pravidla a pak je nedodržují, a tím pádem tam není žádná brzda. Kolega mi vyprávěl příběh rodiny, která nedokázala takzvaně „zavřít dveře“. Doma museli mít vše zamknuté, ale kvůli lásce nedokázali syna opustit, a tak v tom setrvávali.  Někdy je však potřeba ty dveře zavřít a říct: „Máme tě rádi, ale nemůžeme být s tebou a s drogami, protože my ty drogy bereme zároveň s tebou. Už se to nedá, je to příliš náročné. Ale kdykoliv budeš chtít pomoct s tím něco dělat, jsme tady a můžeš přijít.”

Na závěr bych se zeptala, co by podle Vás mohlo přispět k destigmatizaci lidí, kteří si procházejí závislostí a k rozvoji větší akceptace u veřejnosti?

Často se setkávám s tím, že obecné povědomí je nastaveno „středověce“. Mohlo by přispět, více hovořit o tom, že se tato problematika netýká jen těch, kteří berou heroin, nebo pervitin, ale že se týká mnoha lidí. Týká se alkoholu, cigaret, internetu, pornografie, nakupování. Není to něco, co dělají „oni“, zatímco společnost je zdravá. Například nejvíce domácího násilí je pácháno pod vlivem alkoholu. Mně osobně například děsí, že je u nás alkohol tolik propagovaný a dostává prostor ve veřejném prostoru. Reklamy o tom, jak je „skvělé“ pít alkohol běží před 22 hodinou, nebo na mistrovství světa, které sledují tatínci se svými syny. Mělo by se přitom do veřejného prostoru dostávat to, že alkohol není v pořádku, že má velká rizika a přínosy za riziky dost pokulhávají. Nejsem zastáncem restrikcí, ale myslím si, že bychom se měli na tyto věci dívat pragmaticky. Je to o tom, sundat si brýle, které nám zabraňují vidět tuto problematiku ve své komplexnosti.