„Das war ein Befehl!“ (To byl rozkaz!), křičí napůl šílený a drogově závislý říšský kancléř, Adolf Hitler, na své důstojníky v posledních dnech druhé světové války. Válka je tou dobou dávno definitivně prohraná, což z dnešního pohledu možná mohlo být jasné už v momentě, kdy spojenci zahájili vylodění v Normandii.

Zda si to Adolf Hitler neuvědomoval kvůli závislosti na pervitinu, který si nechával předepisovat svým osobním lékařem, nebo doufal v úspěšnost svého jaderného programu, jímž by v posledním okamžiku zvrátil vývoj války, můžeme dodnes spekulovat.

Bruno Ganz v roli Adolfa Hitlera v legendárním snímku Pád Třetí říše z roku 2004

Poté, co generál Felix Steiner odmítl podniknout sebevražedný úder na sovětská vojska obkličující Berlín, jak známe ze slavné scény filmu Pád Třetí říše, ztratil říšský kancléř veškerou naději. Krátce předtím, než sovětská vojska dobyla centrum Berlína, spáchal v bunkru pod kancléřstvím sebevraždu.

Odkaz druhé světové války se promítl i v české literatuře, například ve sbírce Hirošima jednoho z vrcholných básníků 20. století Františka Hrubína.

Krátce nato, 8. května 1945, následuje bezpodmínečná kapitulace Německa a 2. září téhož roku po svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki také definitivní konec války ve světě, byť za cenu neuvěřitelných ztrát na životech, které tyto nové zbraně hromadného ničení představily. „Tento odkaz druhé světové války se promítl i v české literatuře, například ve sbírce Hirošima jednoho z vrcholných básníků 20. století Františka Hrubína,“ doplňuje doktor Roman Polách z Katedry české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Mějme na paměti, že jde – naštěstí – o dosud jediné použití atomové bomby ve válečném konfliktu. Totální destrukce a zkáza, kterou tato nová technologie přinesla, zasáhla srdce nejen umělců, kteří pak obrazy války reflektovali po dlouhá léta ve svých dílech, ale také obyčejných lidí, pro které se strach války prohloubil do dosud neznámých rozměrů.

František Hrubín; básnická sbírka Hirošima

V průběhu dalších let se pak koná bezprecedentní soudní proces s aktéry jedněch z nejkrutějších válečných zločinů historie lidstva a začíná dlouhá ekonomická, politická a společenská obnova válkou zasažených částí světa. Od této události letos uplynulo už 79 let a je třeba se ptát, jak moc je odkaz druhé světové války stále naživu a proč si jej máme připomínat?

Dvacet let České republiky v Evropské unii. K čemu nám to je?

Také čtěte

Druhá světová válka není jen záležitostí velkých bitev na válečném poli. Je třeba se ptát, jak je možné, že tolik lidí podlehlo myšlenkám totalitních režimů a jen nečinně přihlíželo hrůzám, kterých se dopouštěly.

Čím více času ale plyne, tím více se tato etapa historie vytrácí z našich životů. Pamětníků už je velmi poskromnu, zato roste počet konspiračních teorií a napříč politickým spektrem se objevují nejrůznější myšlenkové teze, v nichž nemůžeme nevidět jisté paralely s nacistickou nebo fašistickou ideologií.

Literatura má tu schopnost, že zapisuje, ukládá a také svým způsobem utváří historickou kolektivní paměť, ale rovněž je v jejích schopnostech demaskovat nelidskost, která napříč historií bují v nejrůznějších (polo)stínech.

„Literatura má tu schopnost, že zapisuje, ukládá a také svým způsobem utváří historickou kolektivní paměť, ale rovněž je v jejích schopnostech demaskovat nelidskost, která napříč historií bují v nejrůznějších (polo)stínech – pomáhá nám tedy také uchovávat pro budoucí generace jistá poselství, reflexe a osobní svědectví těch, kteří se s oněmi dehumanizujícími systémy setkali a kteří proti nejrůznějším brutálním restrikcím bránili svobodu politickou, uměleckou, sexuální či obecně lidskou,“ doplňuje Roman Polách.

Práce akademiků je ve svobodném světě nesmírně důležitá. O křehkosti demokracie jsme se mohli v minulosti několikrát – a nejen za druhé světové války – opakovaně přesvědčit. Součástí nabourávání základních svobod byly totiž velmi často i snahy o dezinterpretaci historie či její samotné přepisování.

„Svobodu médií bychom neměli slavit pouze 3. května, ale každý den,“ říká Miroslav Vlček z Filozofické fakulty

Také čtěte

Totalitní režimy si jsou totiž dobře vědomy nebezpečí, které pro ně představují nezávislé univerzity. Proto se je často snaží ovládnout nebo je úplně zbavit vlivu, jak to udělali nacisté v Čechách, když nařízením říšského protektora 17. listopadu 1939 všechny vysoké školy na našem území uzavřely.

Role nezávislé vzdělávací instituce je tedy v tomto případě jasná a zcela nezastupitelná: hledat pravdu, šířit ji, popularizovat a neustále vysvětlovat, proč je tak důležitá. Uvědomělá a vzdělaná společnost je tou nejlepší zárukou zachování svobody a demokracie a jejím dalším rozvojem.

Úvodní fotografie: Magistrát města Ostravy