Lukáš Najbrt je jedním ze zakladatelů známého ostravského animačního ateliéru QQ studio Ostrava a také lektorem na katedře intermédií Fakulty umění. S doktorem Najbrtem jsme si povídali o práci se studenty, o jeho posledním velkém projektu – fantasy pohádce Princezna zakletá v čase, která teď skóruje na Netflixu i v letních kinech, a zabrouzdali jsme i k tématu popularizace vědy ve spolupráci s kreativním odvětvím.

Jste absolventem Ostravské univerzity. Jak vás studium připravilo na vaši současnou práci?

Já jsem studoval až na stará kolena, informatiku na pedagogické fakultě. Grafice jsem se věnoval mnohem dřív. Když jsem začal učit na univerzitě jako externista, potřeboval jsem si dodělat nějaké vzdělání, proto ten „pajdák“. Zpětně to považuju za dobrou věc. Myslím, že když chcete učit, je fajn pedagogiku vystudovat. V poslední době se často diskutuje o tom, jestli učitel potřebuje pedagogické vzdělání a já jsem rozhodně pro.

Jak dlouho už jste v ostravském QQ studiu?

Už budeme slavit 30 let.

Může Ostrava v tricích a animaci konkurovat pražským studiím?

Jak v čem. Dneska už si může vybavení pro počítačové efekty pořídit skoro každý. Když jsme začínali, tak bylo na pořízení vybavení třeba několik set tisíc, klidně milion korun. Dneska jsme o řád níž, takže vybavit se může každý. Spíš jde o zkušenosti a o řízení. V Praze jsou velká studia, která dělají na velkých zakázkách z Hollywoodu. Důležité tak jsou zkušenosti, reference a know-how, ale jinak se dnes všechno „outsourcuje“. I ta velká studia si najímají lidi nejen z Čech, ale z celého světa a obráceně. Rozdíly se v podstatě stírají a dělat se tak dá i z Ostravy.

Důležité tak jsou zkušenosti, reference a know-how, ale jinak se dnes všechno „outsourcuje“. I ta velká studia si najímají lidi nejen z Čech, ale z celého světa a obráceně. Rozdíly se v podstatě stírají a dělat se tak dá i z Ostravy.

Znamená to tedy, že jste specialisté na nějaký detail, že se na vás zadavatelé obracejí s tím, ať do nějakého záběru uděláte například vodu nebo nějaký jiný typ efektu?

Přesně takhle to funguje. Na začátku filmu je úloha supervizora, který si postaví tým. Má samozřejmě lidi, se kterými je zvyklý spolupracovat, ale daný film třeba vyžaduje nějaké specialisty, třeba jak říkáte, na vodu nebo kouř. Musí se porozhlédnout a najít je. Projít sociální sítě, nebo si vyžádat doporučení jiných animátorů a tým si poskládat přesně podle toho, co potřebuje vyrobit.

Velký projekt, na kterém jste v posledních letech dělal supervizi, je pohádka Princezna zakletá v čase, která bude letos v létě asi v každém letním kině. V čem jste se prací na takovém projektu profesně posunul? Je něčím jiný, než na čem jste dělal před tím?

Je, protože jde o filmový projekt. Já sice na filmu dělal, ale už je to pár let. Většina naší práce se odehrává pro nová média nebo televizi. Rozdíl je jednoznačně ve workflow, postupu práce. Něco jsem si tak musel oživit, něco doplnit, a navíc je taková práce na filmu docela dlouhodobá. Musíte proto tým, se kterým pracujete, udržovat, doplňovat a se všemi vycházet. Naučil jsem se hodně.

Máte strašnou spoustu dat, která musíte někde uchovávat. To v televizních a online projektech nebývá. Pohybujete se tak najednou v řádech sta až dvou set terabajtů dat, které musíte někde mít, musíte k nim mít pořád přístup a musíte je mít zálohovaná.

Jde tedy o jiný druh řízení?

Ano, ale ta práce je trošku odlišná i po technologické stránce. Film se dělá ve větším rozlišení než televize, takže musíte počítat s tím, že bude všechno větší, nákladnější, bude to trvat déle a kapacita počítače nebude stačit. Máte strašnou spoustu dat, která musíte někde uchovávat. To v televizních a online projektech nebývá. Pohybujete se tak najednou v řádech sta až dvou set terabajtů dat, které musíte někde mít, musíte k nim mít pořád přístup a musíte je mít zálohovaná. Je to opravdu velká věc.

Nicméně, nechal jste se upsat na druhý díl. Kam dál se Princezna zakletá v čase posune?

Největší výzvou je, aby byl nový díl lepší než ten minulý. Máme větší rozpočet, takže se předpokládá, že budou efekty lepší a větší, ale na druhou stranu se budeme muset trošku krotit, abychom to nepřehnali a aby to nebylo spíš na škodu. Bude tam víc 3D grafiky, na což jsme v prvním dílu neměli rozpočet, a víc prvků, na které nebyl v jedničce čas a prostor.

Plánujeme doplnit nádvoří hradu o další stavby a budou tam nově také portály, kterými se cestuje, ty budeme vyrábět ve 3D.

Říkáte větší, lepší. To asi musíte stále rozšiřovat tvůrčí tým. Musíte ho mít přímo v Ostravě, kvůli množství dat, o kterých jste mluvil?

Data máme fyzicky uložená vždy alespoň dvakrát. U posledního projektu jsme o jedna data přišli, takže bylo velké štěstí, že jsme měli zálohy. Tým je více méně z Ostravy, protože to jsou lidé, se kterými spolupracujeme dlouhodobě. Ti tvoří základ a jsou mezi nimi i studenti z naší fakulty. Ale máme samozřejmě i lidi mimo, a dokonce i mimo Česko. To jsou právě ti různí specialisté. Teď potřebujeme rozšířit tým právě o specialisty na 3D: modeláře a lidi, kteří to sestaví, nasvítí a vyrenderují. Po těch už se musíme poohlížet jinde.

Když nárazově rozšíříte tým o specialisty na vizuální efekty, kteří dělají právě 3D, se kterým, jak jste říkal, máte méně zkušeností. Jak jsou potom ochotní s vámi sdílet své know-how?

Ona to je týmová práce, takže se člověk, který chce pracovat, zkrátka musí podělit. Ale v podstatě, pokud takový specialista dělá úkolově, tak prostě odevzdá hotový záběr, který vytvořil ve 3D, a já už neřeším technologii, kterou použil. Takže si vlastně částečně to své know-how nechává, ale výstup musí odpovídat tomu, co po něm chci. A potom samozřejmě můžeme konzultovat, jestli to jde, nebo nejde, jestli jsou moje požadavky přehnané, nebo nejsou. Já od něj chci vlastně jen výsledný produkt, který pak začlením někam dál.

Animujete, programujete vizuální triky, děláte supervizora natáčení. Řekl byste, že díky tomu máte nějakou profesionální deformaci, že si všímáte něčeho, co lidé, kteří nejsou z oboru, nevidí?

No samozřejmě, já, když se dívám na film, tak v něm hned vidím triky a říkám si věci jako: „Jak tohle asi udělali?“ nebo „Tohle bychom udělali taky, možná líp, nebo nějak jinak.“ Je to taková klasická deformace. Taky si rád vyhledávám reels nebo filmy o filmu a dívám se, jak se co natáčelo a jak se dělaly které triky. Studia se s tím samozřejmě chlubí. Je to jejich reference. Takže, když se mi líbí nějaký trik, tak většinou najdu alespoň zhruba naznačený postup toho, jak vznikl. Pídím se po tom u většiny filmů, které jsem viděl. A netýká se to jen filmů, ale čehokoli, na co se dívám. Mně stačí si pustit detektivku v televizi a už si říkám: „Jó, tohle je trik, tohle trik není, tohle je natočené v reálu.“

Dozvíte se zajímavé věci, třeba že v amerických televizních detektivkách a kriminálkách se skoro všechno točí na klíčovacím pozadí. Ta prostředí nejsou reálná, protože producenti nemají čas a ani peníze na to, aby si zaplatili natáčení někde v ulicích.

To je asi docela novinka, že se dá programátorům tak trochu dívat pod ruce.

Neprozradí vám jak, ale je fajn, že můžete být v obraze v tom, co všechno se dá trikem udělat. A dozvíte se zajímavé věci, třeba že v amerických televizních detektivkách a kriminálkách se skoro všechno točí na klíčovacím pozadí. Ta prostředí nejsou reálná, protože producenti nemají čas a ani peníze na to, aby si zaplatili natáčení někde v ulicích. Všechno je udělané trikem, což je strašně zajímavé. Prostě si postaví virtuální studio a celý děj se odehrává v něm.

Už jste zmínil studenty od vás z katedry intermédií na Fakultě umění. Co všechno se tam od vás naučí?

Já učím digitální animaci v kompozičním programu Adobe After Effect. Je to prostředí, ve kterém nejčastěji pracuji. Tam se studenty vytváříme obrazové kompozice a podle nové akreditace by mělo dojít právě i na vizuální efekty, na klíčování a podobně.

Někteří studenti jsou opravdu invenční, mají nápady, které by mě nenapadly. Takže rád sleduju jejich semestrální nebo závěrečné práce. Snažím se jim vymýšlet taková témata, ve kterých se mohou realizovat a vytvářet opravdu zajímavé věci.

Co máte na práci se studenty nejraději?

Někteří studenti jsou opravdu invenční, mají nápady, které by mě nenapadly. Takže rád sleduju jejich semestrální nebo závěrečné práce. Snažím se jim vymýšlet taková témata, ve kterých se mohou realizovat a vytvářet opravdu zajímavé věci. To mě na tom baví, ta invence.

V prvním díle Princezny zakleté v čase, měla princezna celou dobu piercing, který jsme museli ve všech záběrech odstranit. Měli jsme tak v týmu studentku, která se zabývala jenom tím. Prostě odstraňovala piercing z asi 60 nebo 80 záběrů.

Zmínil jste, že s vámi budou někteří studenti spolupracovat i na druhém dílu pohádky Princezna zakletá v čase. Jak se to stane, že se může student zapojit do takového projektu?

Když je student šikovný a má zájem. Na filmu je strašně moc úkolů, klidně i pro studenty, kteří s vizuálními efekty nemají zkušenost. Mohou pracovat třeba na retuši, my tomu říkáme digitální kosmetika. V prvním díle Princezny zakleté v čase, měla princezna celou dobu piercing, který jsme museli ve všech záběrech odstranit. Měli jsme tak v týmu studentku, která se zabývala jenom tím. Prostě odstraňovala piercing z asi 60 nebo 80 záběrů. Je to taková mechanická práce, ale je to dobrá řemeslná průprava. Studenti, kteří mají zkušenosti s 3D grafikou zase pracují na jiných částech. Když se podíváte na titulky nějakého amerického filmu, tak tam jsou desítky, ne-li stovky lidí, kteří pracují na vizuální postprodukci. Nás bylo na pohádce sedm, takže té práce bylo fakt hodně. Teď už je jasné, že budeme muset náš tým trošku rozšířit. Bojím se, že už druhý díl v sedmi lidech nedáme.

V podcastu iFILMcz jste říkal, že pracujete i na projektech popularizace vědy. Je něco z vaší dílny, na co se máme podívat?

Už je to pár let, ale dělali jsme několik programů pro planetárium. Některé se promítají na kupoli, takže jsou udělané ve sférickém rozlišení. To byla dost zajímavá práce, protože se nedíváte jako v televizi pouze před sebe, ale díváte se v prostoru 360 stupňů a musíte řešit i to, co je za vámi. Pro planetárium jsme dělali i interaktivní expozici. Měl by tam být program vysvětlující velikosti od Planckovy konstanty až po vzdálenosti ve vesmíru, které se k sobě snaží názorně přiměřovat. Dělali jsme i interaktivní panely v expozici přírody pro Ostravské muzeum a taky v Bruntále. Už to je tak pět šest let, co jsme dělali poslední, tak nevím, jak to teď kde funguje.

Hlavní, co naše studio dělá, jsou televizní pořady pro děti. Vyrábíme magazín o vaření Draci v hrnci a taky pořad Ty Brďo!, který se zabývá otázkami vědy a techniky, ten děláme už asi sedm let. Nejsem tam ani scénárista, ani režisér, zase tam dělám hlavně supervizi a nějaké animace. Nicméně, tenhle pořad je pro mě taková věčná škola. Pořád se musíme snažit ten pořad dělat tak, aby mu děti, pro které ho tvoříme, rozuměly a aby to pro ně fungovalo. Taky je to prostor, kde si zkoušíme práci s novými lidmi včetně bývalých i současných studentů.

Nebát se s někým kooperovat. Protože nikdo není dokonalý ve všech oblastech. Přes sociální média nebo přes známé není problém sehnat lidi podobného ražení, kteří budou na vašem projektu rádi spolupracovat. Takže doporučuju spolupracovat a nedělat všechno sám.

Na vzdělávacích projektech pro veřejnost teď pracuje mnoho našich akademiků i studentů. Měl byste pro začínající popularizátory nějakou radu nebo tip?

Nechci nikomu vyloženě radit, ale určitě bych všem, kdo se do popularizace vědy chtějí pustit, vzkázal, ať se nebojí a dělají to. Protože s dobou nových médií a rozsahem, který poskytuje internet, poptávka pořád je a bude. S tím souvisí i další věc, se kterou jsem se hodně setkával, když jsem dělal na různých projektech pro muzeum a podobně. Je dobré mít jasno, pro koho je to určené. Mít cílovou skupinu a uvažovat v jejích intencích. Při práci pro muzea jsem se setkal se skvělými lidmi, vědci, kteří ale své myšlenky nedokázali lidem a speciálně dětem podat. Takže, když vytvářím nějakou takovou věc, je dobré přemýšlet nad tím, komu je určená, a podívat se na ni jejich pohledem. Ne svým, ale jejich. A třetí věc. Nebát se s někým kooperovat. Protože nikdo není dokonalý ve všech oblastech. Přes sociální média nebo přes známé není problém sehnat lidi podobného ražení, kteří budou na vašem projektu rádi spolupracovat. Takže doporučuju spolupracovat a nedělat všechno sám.