Láska jako chráněný druh… Tato slova odemykají básnickou sbírku Slova pálená, jež se zrodila z pera Kerstin Valíčkové, vnímavé básnířky, vášnivé sběratelky historických módních kousků a studentky Českého jazyka a literatury a Dějin umění na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

Říká se, že člověk nejčastěji dochází ke zlomovým životním rozhodnutím ve stavu rozhořčení. Jinak tomu nebylo ani v mém případě. Zlobila jsem se sama na sebe, že roky zbytečně hromadím stohy básní ve svém šuplíku. Chtěla jsem, aby se má poezie dostala k co nejvíce lidem, kteří by se s ní mohli ztotožnit a dokázali ji patřičně ocenit. Také jsem se dopracovala do fáze, kdy už jsem se za svou tvorbu nestyděla a považovala ji za zralou k publikování.

Sbírku básní Slova pálená jsem se rozhodla vydat na své vlastní náklady. Tento způsob publikace jsem zvolila, jelikož je v mém životě poezie natolik důležitým elementem, že by pro mě odmítnutí v nakladatelství bylo až příliš bolestné. Mezi výhody vlastního nákladu se řadí to, že mi nikdo nemohl zasahovat do obsahu. Obálku jsem si také navrhla sama a určila jsem i řazení jednotlivých básní. Jsem ráda, že jsem se k tomuto kroku odhodlala – nyní mohu dále tvořit s motivujícím pocitem, že jsem již publikovaná autorka. Věděli jste, že Karel Hynek Mácha tímto způsobem vydal svůj Máj?

Mráz a hic

Duše mráz
a tělo hic
sunt leones
(to nechceš vidět)

Nevypluješ
ty se neodvážíš
zůstanu
terra incognita

 

Mé básně jsou odrazem mého nejhlubšího nitra. Píši o každém dni, o smrti, lásce, touze, hledání – protože život je především o hledání, které hraje klíčovou roli i v mé tvorbě. Hledám nové kontexty, nové významy pro stará slova, která známe a slyšeli jsme je tisíckrát. Já je chci ale říct znovu, jinak a naplno. Čeština je krásný a tvárný jazyk, jenž ke hře se slovy přímo vybízí.

Literatura roste spolu s námi. Některé knihy můžeme číst nastokrát, ale pokaždé jinak. Ráda proto sleduji také cestu své vlastní tvorby. Poezie přece nemusí být za každou cenu novátorská, šokující a experimentální, ta nucenost jí často spíše škodí. I báseň bez vulgarit může být silná, ba dokonce přímo ochromující. Myslím si, že právě ona každodenní (nikoliv všední) poezie má svou nepřekonatelnou jiskru.

Psaní básní není proces, ale náraz či výbuch. Kouzlo tkví v okamžitosti a bezprostřednosti myšlenky, dojmu či pocitu. Když dokončím báseň, poznačím si datum, hodinu i minutu a už do ní dále nezasahuji. Kdybych nad každou básní seděla celé měsíce a postupně ji pilovala k dokonalosti, pozbyla by svou oduševnělost a autenticitu. Básně po dokončení nechávám, aby se ubíraly svou vlastní cestou a našly svůj cíl.

Cesty se křižují

Na rozcestí
– teď kterou se dáš…
pořád se vlastně
ještě hledáš
kam dál
mé unavené zraky?
Cesty se křižují tu…
…a já taky – – –

Bouřmování

Bouře má dnes biřmování

tělo Krista
přes střech tři sta
běží světem
(už nikdy víc dítětem)
Biřici mrační
srdce na paškál
vzali
hmyz cynismu
na hrob naděje
kálí

Osud má v rukávu všechna esa
proč jsme s ním hráli…?!