Georg Friedrich Händel. Hudební skladatel, původem z Německa. Co víc si ale člověk vybaví o jeho životě?

Autor a zároveň režisér Roman Gombarček se rozhodl poukázat na toto téma právě prostřednictvím divadelní inscenace. Výběr námětu popisuje takto: „Velice mě oslovil příběh člověka, který byl na pokraji zhroucení, jak fyzického, tak psychického, a následkem jeho obrovské snahy se dopracoval k úplně novému úspěchu.“ Vidí v tom zároveň i návaznost k dnešní době: „Přenos prostého příběhu na jeviště mě ale nebaví. Od Händela se v jeho nejtěžších chvílích odklonilo publikum, které kdysi bylo zdrojem jeho úspěchů a hltalo jeho italské opery. Právě tato aluze na dnešního davového člověka, jeho vehemence, a často překračování tolerantní míry vyjadřování je právě to, co mě oslovilo nejvíc.“

Inscenace začíná v britském muzeu věnovanému skladateli. Podle výrazů i dialogů mezi návštěvníky a průvodkyní je patrné, že Händel není takové terno. Člověk se trochu cítí jako na prohlídce starého, neznámého a rozbořeného hradu, kam ho dotáhli rodiče. Postupně se v proměnách postav i scény brodíme Händelovým kariérním životem.

Scéna Gabriely Čechové je jednoduchá, postavená z rudých šál a Händelova pracovního stolu, což je plně dostačující. K navození atmosféry dopomáhá i light desing, především světelné prvky, které ovládají sami herci.

Celá inscenace stojí na třech hercích, kteří každý přichází z jiného prostředí. Markéta Matulová z Divadla Petra Bezruče, Robert Finta z Národního divadla Moravskoslezského a Ema Brezinová z Janáčkovy konzervatoře. Matulová i Finta jsou profesionálové a ani menší studiová scéna jejich talentu neubírá. Brezinová jim je i přes své (prozatím) nevelké divadelní zkušenosti rovnocenným hereckým partnerem. Zároveň jí tato role dává příležitost herecky „vyrůst“.  Ze všech tří herců čiší expresivní emoce, které vypovídají o šílenství a zároveň genialitě skladatele.

Händel je mrtvý!