„Ebru není jen umění. Je to životní cesta.“

Autor: , 9. 9. 2016

Jedna stáž v Turecku a studentka OU Tereza Gemelová našla svou životní cestu. Je jí technika Ebru – malování na vodní hladinu, které je, jak říká, zároveň nezapomenutelným zážitkem i odpočinkem.


Tereza Gemelová, studentka OU, na mezinárodním kongresu Ebru umělců

Tereza Gemelová studuje obor Výtvarná výchova pro ZuŠ a SŠ na Pedagogické fakultě. Letos nastoupila do posledního ročníku navazujícího magisterského studia, ale už nyní zaznamenává úspěchy. Svá díla tradiční turecké metody Ebru vystavovala v Turecku a byla vybrána také na mezinárodní události pro Ebru umělce – 5. Mezinárodní Ebru kongres a Mezinárodní den Ebru v Yalově. Nyní vede kurzy této metody v Česku. Přinášíme rozhovor s usměvavou studentkou Terezou.

Technika Ebru spočívá v malování na vodě. Jak to funguje a co tě na ní fascinuje?

Když jsem poprvé slyšela, že existuje malba na vodě, moc jsem tomu nevěřila. Musela jsem to vidět na vlastní oči a úplně mě to okouzlilo. Vše funguje díky tradičním tureckým pigmentům, hovězí žluči a mořské řasy. Z pigmentů a hovězí žluči si vytvářím barvy a mořská řasa se nechá rozpustit ve vodě, na které se poté maluje. Je k tomu spoustu pomůcek – štětečky, drátky, hřebínky – s jejich pomocí se vytváří vzory na hladině. A proč hovězí žluč? Díky její mastnotě drží barvy na vodní hladině a jejím dávkováním ovlivním, jak moc se budou barvy rozpíjet. Možná, že to vypadá jednoduše, ale je to trochu alchymie, aby vše fungovalo jak má.

Ebru pochází přímo z Turecka?

Ano, Turecko je hlavním centrem techniky. Dosud doložená historie techniky sahá až do roku 986 n.l., postupně se vyvíjela ve východní a střední Asii, ale samotné Ebru je zařazeno do 15. století jako tradiční turecká technika. V dnešní době už je hodně rozšířená, takže v každé zemi najdeme alespoň jednoho zástupce.

Do Turecka jsi také během studia vyrazila na stáž – jela jsi najisto, nebo jsi Ebru poznala až tam?

Jela jsem na tu stáž konkrétně kvůli této technice. Věděla jsem o ní už předtím, a když se naskytla možnost se ji jet naučit do Turecka, využila jsem toho.

Je to určitě přínosné pro tvorbu, ale měly stáže i nějaký přínos mimo profesi? 

Stáž mi přinesla druhý domov. Do Istanbulu se teď hodně často vracím za přáteli. A také jsem se naučila něco málo z turecké kuchyně a základy turečtiny.

V Česku vedeš workshopy pro veřejnost – co se zde lidé mohou naučit?

Na základním workshsopu se mohou naučit, jak si vyrobit svůj štětec z koňských žíní, jak pracovat s barvou a hovězí žlučí a spoustu základních tahů. Pokročilí se můžou těšit na malbu květin, což je hlavní turecký motiv. Velký zájem je o kurzy s aplikací na textil. Vytvořené díla nejvíce ocení patchworkářky, které látku poté zpracují v krásnou kabelku, deku a podobně. Ale dá se otiskávat i na keramiku, dřevo a neustále zkouším další materiály.

Mohli by si to zkusit i ti, kteří se třeba výtvarným uměním normálně nezabývají – může to pro „obyčejného smrtelníka“ být zajímavé?

Už jen to, že malujete na vodní hladině, je nezapomenutelný zážitek, který si každý odnese. Je to také určitý druh arteterapie, odpočinku a nadchne každého.

Kdo je v této oblasti tvůj vzor a proč? Ovládají tuto metodu i další Češi?

Určitě jsou mým vzorem mé dvě učitelky, Feride Dayanc a Nesime Kantar. Můj velký obdiv také patří umělci Garip Ay a jeho učiteli Hikmetu Barutcugilovi. Do Istanbulu jsem letěla hlavně proto, že jsem nenašla nikoho v ČR, u koho bych se mohla učit. Dneska už ale nejsem jediná, kdo se tomu věnuje. Ebru se začalo hodně šířit.

Živíš se uměním? Čím pro tebe je?

Nejlepší je, když se tvůj koníček stane tvou profesí. Za to jsem moc ráda a určitě se budu Ebru držet dál. Ebru ale není jen umění, ale životní cesta, která změnila můj život.

Prohlédněte si díla Terezy: