Co vás na práci s krajinou nejvíc fascinuje?

Začnu trochu akademicky. Krajinu chápeme jako systém. Je to prostor, ve kterém žijeme, pracujeme a hospodaříme například v zemědělství nebo průmyslu, ale také odpočíváme, a především trvale bydlíme. Krajina je propojení hornin, reliéfu, půdy, vody a klimatu, ale také živých organismů a člověka. Probíhají v ní přirozené procesy, které však dnes člověk výrazně ovlivňuje. Fascinuje mě, jak se děje v jedné části krajiny promítají jinde. Některé změny jsou rychlé a hned viditelné, jiné zůstávají dlouho skryté, což ale neznamená, že jsou méně důležité. Někdy má naše práce s krajinou až „detektivní“ rozměr, kdy hledáme příčiny problémů. Jindy je to spíš medicína a snažíme se navrhnout léčbu. A protože některé jevy přesahují hranice regionů i států, je to zároveň fascinující a v poslední době občas frustrující.

V čem se proměna české krajiny nejvíc odráží v každodenním životě obyvatel měst i venkova?

Většinu času si ani neuvědomujeme, že se v krajině neustále něco děje. Krajina má určitou „setrvačnost“ a pokud je zdravá, dokáže se do značné míry sama regulovat. Jsou ale chvíle, kdy si naplno uvědomíme, jak zásadní je pro nás její stav a funkce. Jsme závislí na úrodnosti půdy, na vodních zdrojích, které se buď obnovují, nebo ne, dýcháme kyslík a využíváme další přírodní zdroje. Většinu z toho považujeme, alespoň ve střední Evropě, za samozřejmost. Jakmile ale přijdou extrémy, jako sucho, povodně, sesuvy nebo eroze, zpozorníme. Řadu těchto rizik přitom svou činností sami zesilujeme. Například úpravy koryt a změny hospodaření v povodí se naplno projeví při povodních, které ohrožují města i vesnice. A stejně jako jsme přispěli ke zhoršení situace, máme možnost ji také napravit. Proto by se každého z nás mělo týkat, jakou roli v proměnách krajiny hrajeme a jak bude krajina fungovat v budoucnu. Ono se to totiž už nebude týkat nás, ale těch, které velmi milujeme, našich dětí!

Z úvodních slov je cítit jistá skepse. Vyvíjí se tedy podle vás naše krajina k lepšímu?

Stav krajiny nejde shrnout jedním číslem ani jedním slovem. Některé trendy jsou pozitivní, jiné stagnují a některé se bohužel zhoršují. Velkým kladem je například obnova lesů, kdy se smrkové monokultury postupně mění na přirozené smíšené nebo listnaté porosty. Řada středních a menších zemědělských podniků hospodaří šetrněji a zavádí ekologické nebo precizní zemědělství. Na druhé straně masivní používání pesticidů kontaminuje podzemní vody a zhoršuje se i skladba znečišťujících látek. Tristní je také situace ve správě vodních toků. Po povodních jsou často opětovně uplatňovány tvrdé technické zásahy, které nevyužijí potenciál renaturace – tedy návratu řeky a nivy k přirozenějšímu fungování. Ani masivní budování tůní často nepřináší očekávaný efekt. Stále se máme co učit!

Nevhodný zásah po povodních 2024 na řece Olši

Jakousi „kuchařkou“ pro budoucnost má být Politika krajiny, na jejíž přípravě jste se podílel. Může podobný dokument dlouhodobě změnit přístup ke krajině?

Česká krajina je dědictví, které každý den využíváme. Právě proto bychom se měli systematicky zajímat o její stav a pečovat o ni. Z toho vznikla myšlenka připravit odborný dokument – jakousi „kuchařku“ – která popisuje hlavní problémy, stanovuje priority a rozděluje úkoly jednotlivým aktérům. I když je to v uvozovkách jen dokument, může lidem, kteří za krajinu nesou odpovědnost, pomoci rozlišit, co je podstatné, a hlavně začít jednat.

Které hlavní oblasti dokument pokrývá?

Hlavními oblastmi jsou zemědělská krajina, lesy, biodiverzita, voda, sídla a infrastruktura. Celá ta koncepce má jeden důležitý podtext, a tím je fakt, že potřebujeme krajinu funkční a odolnou. Byť se po roce 1989 řada parametrů naší krajiny výrazně zlepšila, řada problémů přetrvává nebo se dokonce objevují nové.

Revitalizace koryta řeky Bečvy u Ústí

Můžete konkretizovat ony nové problémy?

Zmínil bych alespoň tři příklady, byť jich řadu pominu. Narůstající tlak na zemědělskou půdu snižuje její kvalitu mechanickou i chemickou degradací, což ohrožuje zemědělskou výrobu a produkci zdravých potravin. Plošné často neuvážené používání pesticidů situaci zhoršuje. Druhým problémem je fragmentace krajiny, tedy rozpad na menší části, a zábory orné půdy. Třetím jsou projevy klimatické změny, které se projevují rozkolísaností klimatického systému, což vydatně zažíváme při povodních i obdobích sucha. Tyto jevy mají dopady i na biologickou rozmanitost, která zrcadlí, jak dobře či špatně o krajinu pečujeme.

Co vás osobně v české krajině nejvíc znepokojuje?

Neschopnost pracovat koordinovaně a strategicky. Řada činností je rozdrobena, nedobře zacílena a provází je všudypřítomný český alibismus. Do řešení vstupuje klientelismus a prosazování vlastních ekonomických zájmů bez ohledu na zodpovědnost vůči budoucím generacím. Jako akademika mě znepokojuje, když se s fakty nepracuje a opatření se nepřijímají ani rozvážně, ani operativně.

Nevhodně vytvořené tůně v korytě Morávky

Je něco, co se podle vás musí urgentně řešit?

Podle mě výrazně zaostává adaptace krajiny na dopady klimatické změny. Existuje řada dobrých realizací, ale z hlediska plochy jsou zanedbatelné. Kritický je přístup k vodním tokům a říční krajině, kde stále dominují principy připomínající minulé či dokonce předminulé století. Podobně problematická je zemědělská praxe. Pokud řeky považujeme za cévní systém krajiny, zemědělská a lesní půda jsou její tělo. Voda i biodiverzita jsou zásadně ovlivněny, a to jak z hlediska kvantity, tak kvality. Vidíme setrvačnost praxe, tedy lesnickou zemědělskou, vodohospodářskou, konzervativní uvažování, a tím i chronickou degradaci krajiny.

Jak dlouho příprava Politiky krajiny trvala?

Skoro dva roky. Začali jsme v lednu 2024 a bývalá česká vláda Politiku krajiny přijala jako jedno z posledních usnesení v říjnu 2025. Příprava probíhala napříč ministerstvy, odbornou komunitou, profesními organizacemi a nevládním sektorem. Najít společnou řeč nebylo snadné. Kompromisy poskytovaly východisko, ale není jasné, zda jsou dobrým signálem pro budoucnost krajiny. Nejsem totiž vůbec přesvědčen, že v péči o krajinu je v kritické situaci kompromis vhodným přístupem. Když se teď vrátím ke konceptu krajinného lékaře, který jsem už zmiňoval, pak občas je nutný spíše zásah chirurga, což se v českém prostředí vůbec nenosí.

Největší pískovcový kaňon Evropy ohrožený výstavbou plavebního stupně Děčín

Vy konkrétně jste měl v rámci přípravy na starosti pracovní skupinu, která se týká vody. Jak je na tom naše krajina s vodou?

Máme zatím dostatek vody pro spotřebu obyvatel i průmyslu. Voda ale není jen o kohoutcích. Je zásadní součástí krajiny a tam situace optimistická není. Sucha zažívají nejen zemědělci, lesníci, ale určitě si je uvědomují i běžní pozorovatelé. Asi si všímáme krátké a slabé sněhové pokrývky. O vodu se už vedou spory, třeba kvůli její spotřebě na umělé zasněžování nebo zajištění vody pro malé vodní elektrárny. Už jen z toho můžeme cítit, že krajina je plná střetů zájmů. Ví ale naši politici, co má mít prioritu? I proto jsme se snažili o budoucnosti vody přemýšlet v souvislostech.

V čem tedy selháváme?

Říční ekosystémy prošly v posledním století výraznou transformací. Máme zhruba 100 000 kilometrů vodních toků a asi 30 procent koryt je upraveno napřímením, zkapacitněním, ohrázováním nebo stavbou jezů či přehrad. V průběhu 20. století došlo ke zkrácení délky koryt přibližně o třetinu a odvodňovací drenáže pokrývají 1,1 milionu hektarů zemědělské půdy. Zhutněním půdy byla snížena její schopnost zadržovat vodu z 8,4 na 5 miliard metrů krychlových. Plochu zaniklých mokřadů se navíc nedaří ve větším měřítku obnovovat. Neupravená koryta pojmou zhruba jednoletou vodu, vyšší průtoky se do nivy rozlijí jen obtížně, protože byla koryta zásadně prohloubena. Mnoho toků je dnes zkapacitněno natolik, že jsme přišli o přirozenou schopnost krajiny zadržovat vodu v nivách. Zhruba 72 procent srážek odchází výparem a přes rostliny (tzv. evapotranspirace) a jen asi 28 procent odtéká. S rostoucí teplotou se podíl výparu bude dál zvyšovat. Proto potřebujeme vodu v krajině „ukrýt“, ideálně právě do sedimentů niv, tedy v okolí řek. Bohužel nivy jsou u nás často od koryt odpojené, a někde dokonce zastavěné. Měli bychom je přitom vnímat jako kritickou infrastrukturu, chránit je, nezastavovat a tam, kde to jde, postupně znovu uvolňovat. A když si k tomu všemu připočteme klimatickou změnu, je zřejmé, čemu čelíme.

Extrémní projevy eroze po povodních 2024 v Hrubém Jeseníku. Negativní role utužených půd na lesních cestách

Jak jste tedy spokojený s tím, co se vám v rámci Politiky krajiny povedlo dát dohromady?

Jsem rád, že se témata začala řešit společně a že se objevují prvky komplexního a strategického přístupu. Celkový výsledek je kompromisem možného. Bohužel jsme zůstali daleko od toho, co by krajina skutečně potřebovala. A za krajinu si klidně dosaďme slovíčko „my“.

Říká se, že příklady táhnou. Jak moc jste mohli při přípravě Politiky krajiny čerpat z úspěšné praxe v zahraničí?

Řada zapojených účastníků inspirovala díky propojení se zahraničními univerzitami a institucemi. Často ale narážíme na skepsi u řídících orgánů, že u nás to fungovat nebude. Jde přitom jen o schopnost učit se a čerpat z ověřené praxe. Je pro mě stále nepochopitelné, jak konzervativní a bez nápadu je vodohospodářská praxe. Najdou se výjimky, ale je jich žalostně málo.

Ukázka velmi povedené obnovy mokřadů – Kozmické ptačí louky

Politika krajiny byla připravena výhledově do roku 2050. Proč zrovna tento rok?

Je to symbolická polovina století. K tomuto roku se vztahuje řada prognóz klimatického vývoje. Krajina je klimatickou změnou postižena a promýšlení opatření musí tento význam zohledňovat. Politika krajiny také zásadně navazuje na Zákon Evropské unie o obnově přírody, tzv. Nature Restoration Law, kde jsou cíle obnovy k roku 2050 směřovány.

Vidíte už teď snahu implementovat principy z Politiky krajiny v českém prostředí?

S nástupem nové vlády a vedení Ministerstva životního prostředí budeme rádi, pokud Politika krajiny nebude zrušena. Masivní nástup naprosto nelogických kroků se objevuje právě v oblasti ochrany přírody a krajiny a současné vedení ministerstva bohužel není zárukou, že se dobrá praxe a vědecké poznatky skutečně využijí.

Obnova koryt a mokřadů se často neobejde bez použití techniky

Mohou se podle vás do popředí znovu více dostat fakta před emocemi a dezinformacemi?

Není nic horšího než manipulace s daty a dezinterpretace faktů. Přestože mnoho lidí deklaruje, jak je pro ně příroda a krajina důležitá, často podlehnou demagogiím a evidentním lžím. Vzhledem k tomu, že popírači klimatické změny působí přímo ve vedení klíčového ministerstva, uvedení Politiky do praxe nebude snadné. Přesto chci dál předkládat fakta těm nejpovolanějším a také popularizovat téma mezi veřejností.

Ať nekončíme pesimisticky. Co byste popřál české krajině do budoucích let?

Byť nevím, zda nejde o contradictio in adjecto, tedy rozpor, ale budu optimistou a přeji české krajině moudré politiky. Dále odvážné lesníky a zemědělce a inspiraci hledající vodohospodáře, kteří dokážou sladit lidské aktivity s ochranou přírody a krajiny. A hlavně přemýšlející občany, kteří nebudou podléhat bludům, budou mít naši krajinu skutečně rádi, a nebudou jen sentimentálně slzet u slov naší hymny.

Docent Jan Hradecký se věnuje geoekologii a geomorfologii. Vede Katedru fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity a dlouhodobě popularizuje výzkum říční krajiny. Tedy to, jak řeky utvářejí prostředí a proč jsou důležité pro společnost i přírodu.