Kdo někdy byl v Turecku, určitě si pamatuje na dolmuše. Kdo jste tam nebyli, tak vězte, že se jedná o různě starý ojetý ford transit nebo minibus značky mercedes, často s napůl oloupanými německými nápisy. Zatímco na delší cesty se v Turecku uplatňují moderní autobusy, na kratší vzdálenosti pendlují dolmuše. Základní princip spočívá v tom, že dolmuš má svou výchozí a cílovou stanici a stanovenou trasu. Když řidič usoudí, že je dolmuš dostatečně naplněn, vyjede a sbírá či vysazuje lidi cestou. Zastávky v podstatě neexistují, kdo se postaví u silnice a mávne, ten jede.

Dolmušoviště v Karsu, východní Turecko, 2008

Dolmušoviště v Karsu, 2008


To samé dolmušoviště z jiného úhlu

To samé dolmušoviště z jiného úhlu

Když jsem do Turecka zavítal před 15 lety poprvé, stávaly dolmuše převážně na nějakém tom prašném plácku u benzinky nebo tržiště, nadháněči se předháněli ve vykřikování cílových stanic a ulovené kunčofty prováděli k tomu správnému dolmuši chaotickým parkovištěm často spojeným s autodílnou, myčkou a vrakovištěm. Letos jsem musel smeknout před moderními autobusovými nádražími v Gaziantepu nebo Sanliurfě, proti kterým vypadá pražská Florenc jako chudá příbuzná.

Dvoupodlažní autobusové nádraží v Sanliurfě, JV Turecko, 2015

Dvoupodlažní autobusové nádraží v Sanliurfě, 2015

Kromě nadháněčů na parkovišti a řidičů se v dolmuších vždy vyskytoval ještě řidičův pomocník, jakýsi závozník, „Otík“, jak bychom řekli při vzpomínce na Vesničku mou, střediskovou. Jeho úkolem bylo po výjezdu dolmuše z parkoviště či autobusového nádraží pokřikovat na kolemjdoucí cílovou stanici dolmuše a „ulovit“ tak přicházející opozdilce. Zároveň tito „otíci“ vybírali jízdné a otevírali a zavírali posuvné dveře mikrobusu, a to za jízdy a v nejrůznějších akrobatických pozicích, v čemž většinou dosahovali značného mistrovství. „Otíci“ v poslední době, zdá se, zmizeli. Nevím, co je příčinou, zda tlak na snížení nákladů, nebo technologický pokrok. Letos jsem nepotkal jediný dolmuš s „otíkem“, zato všechny dolmuše měly dosazené automatické otevírání a zavírání dveří. Pořvávání na autobusovém nádraží zastal místní nadháněč a po cestě pak z okénka sám řidič. Konec „otíků“ byl pro mne velkým zklamáním, koncem jedné profese. Zatímco naši rodiče či prarodiče smutnili nad koncem průvodčích v tramvajích, já teskním po „otících“, mladících mezi 14 a 20 lety, kteří na stupátku fordu transit získávali své první pracovní zkušenosti a časem se z nich snad také stávali řidiči dolmušů. Nevím, odkud se dnes noví řidiči dolmušů berou, snad na to Turci zřídili v rámci pokroku nějaké učiliště, kdo ví…

V roce 2000 neměly dolmuše prakticky žádný jízdní řád. Minibus vyjel tehdy, kdy řidič usoudil, a cestování tak vypadalo stylem „přijdu a něco snad pojede“. Ne že by tento model byl zcela opuštěn, nicméně přibylo dolmušů s jízdním řádem. Ten si nepředstavujte jako knihu s příjezdy, odjezdy a přípoji zaznamenanými na minutu, a už vůbec ne jako nějaký elektronický vyhledávač. Ten existuje pro regulérní autobusy, dolmuše na hlavních trasách se však, dost možná samovolně, ustálily na jakémsi intervalovém jízdním řádu. Dolmuš jezdí buď co hodinu, půlhodinu nebo třeba co deset minut, dle vytíženosti trasy, neznamená to však, že odjede např. přesně ve 14:00. Když bude plný již 13:50, řidič dokouří a vyjede (ještě jsem neviděl řidiče dolmuše, který by nekouřil a neviděl jsem jedinou řidičku ženu). Naopak dolmuš odjede klidně až 14:15, pokud řidič bude mít pocit, že vozidlo není naplněno dle jeho představ.

Řidiči čekají, až se dolmuše naplní cestujícími, Kars, SV Turecko, 2008

Řidiči čekají, až se dolmuše naplní cestujícími, Kars, 2008

V praxi tak cestování dolmušem vypadá asi takto. U místních se doptáte, že dolmuš do Bireciku odjíždí z Gaziantepu asi každou půlhodinu. Při příchodu na autobusové nádraží vykřikuje řidič odjíždějícího dolmuše své „Malatya, Malatya“ tak naléhavě, až máte pocit, že vám chce cestu do Bireciku rozmluvit. Necháte se následně odlovit nadháněčem, i když byste po pár minutách mezi vzorně urovnanými dolmuši ten do Bireciku určitě našli sami. Řidič oznámí, že pojede asi za čtvrt hodiny a tak máte ještě čas nakoupit nějaké věci na cestu od pouličních prodavačů: vodu, sladkosti, případně papírové kapesníčky. Ty jsou oblíbeným artiklem malých ušmudlaných kluků, kteří jsou obzvláště neodbytní, a kdybyste se neobrnili faktem, že všem těm Kurďatům, Turčatům nebo Syřčatům pomoci nemůžete, odjížděli byste do Česka s batohem plným kapesníčků. Někdo by měl těmto dětem autobusových nádraží vysvětlit, že evropským turistům v létě spíše prodají toaletní papír, než kapesníčky.

Otíci zmizeli, nahrazeni automatickým zavíráním dveří německo-turecké provenience, ještě zbývají ti ušmudlaní kluci a nadháněči. Za pár let, vsadil bych se, osadí Turci autobusové nádraží cedulemi s odjezdy a nástupišti a nadháněči také opustí svět dolmušů. Pak někoho napadne zakázat na nádražích pouliční prodej a ušmudlané kluky nažene v lepším případě do škol a sirotčinců, v horším případě do náruče nějakého pouličního gangu. A jednou možná zmizí i dolmuše a místo pružného dopravního systému bude někde z Eski Halfeti do Bireciku jezdit obrovská poloprázdná karosa dvakrát denně a v neděli jen jedou.