Být člověkem rozdávajícím radost. Zní to dobře, že? Někdy až moc otřepaně, co jsem tak slýchávala od svého okolí. Jenže když se rozhodneme být takovým „sluníčkem“ každého dne pro druhé, co bychom pro to mohli udělat? Být bavičem, zpěvákem nebo hercem? Takové jsou první profese, které mnohé při této otázce napadnou.

Zde nám však společnost předloží nepříjemnou realitu přímo před oči a zeptá se: „A máte vůbec talent?“ Co s tím? Tedy, co kdybych vám pověděla, že existuje něco jiného, a dokonce ještě přínosnějšího pro získání zkušeností i vnitřního pocitu dobra? Ne každého to možná napadne, jde o dobrovolnictví. A to může být dokonce napínavé podobně jako detektivka.

Pro lepší vysvětlení si představme mladou dobrovolnici, kterou pojmenujeme Eliška.

Když se Eliška rozhodla začít docházet do blízkého domova seniorů, věděla pouze, že chce pomáhat, nebyla si ale jistá jak, netušila, v čem může být lidem užitečná. Její koordinátorka se od ní v krátkém rozhovoru dověděla, že velice ráda maluje na papír i plátno.

V neziskových organizacích figurují koordinátoři jako vedoucí týmu. Můžeme si jejich práci představit jako činnost vedoucích pracovníků jednoho z týmů ve firmě. Třeba marketingového oddělení. Mají na starosti dohled nad novými příchozími dobrovolníky a jejich zaučování, začleňování do spolupráce s ostatními organizacemi a institucemi, kam skupiny vysílající organizace koordinátorů posílá.

Po nějaké době, při skupinových aktivitách se seniory, potkala naše Eliška osamělou babičku. Dala se s ní do řeči, a náhle zjistila, že také velice ráda maluje. Popovídaly si o různých typech malby, druzích štětců, nápadů na vzory a všelijakých technikách. Prostě přímo detektivní pátrání. Posléze se dívka nabídla, že by si někdy mohly něco namalovat, s čímž seniorka souhlasila.

Zde vidíme příklad jedné z nejlepších situací, kdy dva cizí lidé naleznou společnou vášeň pro jednu věc, a skrze ni se spřátelí. Pak už to nejsou dobrovolník a klient, ale dvě kamarádky.

Po této zkušenosti si Eliška byla schopna odpovědět na tři základní otázky dobrovolnictví a obecně práce s lidmi, které by si měl zkusit zodpovědět každý, kdo jde pro něj do, jak se říká, neznámých vod:

1. Proč se chci stát dobrovolníkem a co od této činnosti očekávám?
2. Kolik času mohu dobrovolnické činnosti věnovat?
3. Mám nějaké speciální dovednosti, schopnosti nebo zkušenosti, které mohu při své dobrovolnické práci využít?

Snaha se cení. Chceš pomoci? Jednoduše pomáhej

Běžnou prací a praxí koordinátorů bývá to, že se ptají „svých“ svěřenců v dobrovolnických skupinách, co je baví, čemu by se chtěli věnovat. Tuto skutečnost jsem si vyposlechla přímo od své koordinátorky Hanky, která mi prozradila: „Když nabíráme mladé dobrovolníky, vždy se jich ptáme, co je baví a jestli nemají nějaké požadavky na činnost, kterou by s klienty chtěli dělat. Tak třeba dívku, která ráda maluje přiřadíme k seniorce, která také ráda maluje. To se týká situace, kdy se dobrovolník rozhodne docházet za určitým klientem samostatně, v případě skupinových aktivit naše dovednosti zpravidla skloubíme v jednu aktivitu, třeba vyrábění jednoduchých ozdob,“ popisuje.

V dobrovolničení můžeme využít toho, co umíme. I toho, co ještě neumíme, ale na cestě dobrovolnictví poznáme nebo chceme poznat. Zvídavé mysli jsou vždy přínosem. Takže se opravdu není čeho bát.

Dobrovolníkem se může stát prakticky úplně každý. Od malého dítěte, co chodí do domova seniorů za svou starou babičkou a při té příležitosti si popovídá i s její sousedkou, až po pracujícího dospělého jedince, co chce pouze pomoci a udělat radost tam, kde je potřeba. Nejde tady o množství předchozích zkušeností nebo nadání, ale prostě řečeno jen o to, co vás baví. Vše se odráží od zálib člověka – právě ty mohou být mostem mezi generacemi.

A co můžeme dělat?

Zaujetí v dobročinnou pomoc bych přirovnala ke knihám, jenž se zálibou čteme, k zápletkám a zvratům ve filmech či seriálech, co s hrdiny rádi prožíváme. Jako když člověk se zaujetím sleduje detektivní seriály. Myšlenka nabídky, podpory a touha trochu poznat příběhy druhé strany, které chceme pomoci. Pokud „protistranu“ nepoznáte, nepomůžete jí. Potřebujete znát „příběh“, proč je daný člověk v „ohrožení“, v nouzi. Toto poznávání a hledání řešení je právě jako stát se vyšetřujícím v detektivce.

Poskytujeme své dovednosti, své zapálení pro věc. A jakmile se na scéně objeví „případ“, je na nás a našem týmu, jak se jej chopíme. Každý je detektivem, malým Sherlockem, tým jsou další dobrovolníci ve skupině a „detektivní kancelář“ je jedna z neziskových organizací, která pomáhá, pod jejíž hlavičkou se činnosti věnujete a která radí s „hledáním stop“.

Jako příklad kanceláří bychom mohli jmenovat Dobrovolnické centrum ADRA, Centrum pro rodinu a sociální péči nebo organizace v rámci univerzit, jako je například Dobrovolnické centrum Ostravské univerzity.

Jakmile se laik, člověk ponořený do „detektivky“ poprvé, začne o tuto činnost zajímat, narazí na bod, kdy začne uvažovat o tom, co všechno může dělat.

Přiložit ruku k dílu je možné u opravdu mnoha činností. Zde je pár z nich, několik tipů, jež bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. To jen pro začátek:

1. Při drobném vypomáhání osamělým seniorům a nemocným lidem v jejich domácnostech. Nemusí to být nic velkého, třeba jen pomoc s nákupem. Slova léčí, a také krátký rozhovor může potěšit. Tito lidé už bohužel mnohdy nemají nikoho, kdo by si s nimi popovídal. Když se ale do společné řeči pustíte, mohou svými zkušenostmi ze života pomoci i s vašimi trablemi.
2. Podobně to funguje i v domovech seniorů, kde krom své samotné přítomnosti můžete přidat i své kreativní schopnosti a něco si se seniory vyrobit. Tato činnost povětšinou probíhá ve skupinách mladých dobrovolníků, často ze středních a vysokých škol, kteří pod vedením koordinátora vymýšlejí aktivity a aktivizují celé skupiny seniorů. Nejen vyráběním, klidně i hudbou nebo jednoduchým fyzickým cvičením. Vše záleží na samotných zkušenostech přítomných dobrovolníků. Ale můžete i jen navštěvovat a povídat si s pár seniory, za kterými budete třeba dvakrát měsíčně, nebo i častěji, docházet.
3. Další cestou je navštěvovat nemocné či sociálně znevýhodněné děti v přijímacích organizacích, nemocnicích, hospicích či rehabilitačních zařízeních a tak dále. Třeba se stát hodnou „tetou nebo strýčkem“ dětem v dětských domovech. Protože přinést pocit rodiny a pocit přijetí, tam, kde jej malý človíček možná zcela nepoznal, je skutečné umění.
4. Přispět naší pílí lze i v hospicích nebo v domovech na půli cesty či noclehárnách, kde lze pomoci nemocným a lidem bez domova. Ovšem, je dobré počítat se smutkem, který zde spatříme, protože hospice jsou ve většině případů zařízení určené pro vážně nemocné, či již nevyléčitelně nemocné v terminální fázi. A se silným pocitem odčlenění od většinové společnosti, který lze spatřit právě mezi potřebnými v domech na půli cesty. V noclehárnách se můžeme setkat s matkami s dětmi, které opustily partnera kvůli domácímu násilí či celé rodiny v náhlé finanční tísni.
5. A když máte rádi dobrodružství, tak lze i vycestovat a pomáhat v zahraničí. Studenti a studentky Ostravské univerzity se mohou vydat do rozvojových zemí a vykonávat tam dobrovolnické aktivity například prostřednictvím programu OU Aid. Získají díky tomu nezapomenutelné zážitky a cenné zkušenosti.

Přečtěte si blog z OU Aid. Tereza v něm popisuje svou nezapomenutelnou cestu do Keni

Také čtěte

Všechny tyto „případy“ nám napomáhají rozvíjet sebe samé a umožňují krátce nakouknout do životů dalších lidí, do světů, jež jsme předním neznali a ani o jejich existenci neuvažovali. Rozšíří se nám obzory, až najednou uvidíme nepatrné souvislosti. Takové, které bychom před tím neměli možnost postřehnout.

Pojďte, a zkuste si najít svůj jeden příběh, do kterého se začtete. Najděte si svou vlastní detektivku, s níž objevíte nový pestrý a kouzelný svět pomoci. Byť byste pomohli třeba jen jedinému potřebnému.