První a druhý den – Cesta do Rwandy

Po probdělé noci, kdy jsme stále neměli výsledky našich covid testů, jsme se všichni sešli ve vlaku směrem na Vídeň. Před příjezdem na letiště nám dorazily pozitivní zprávy o tom, že jsme negativní. Spadl nám kámen ze srdce, ale stále nebylo vyhráno. Z důvodu opožděného testu, jsme neměli vyplněny potřebné dokumenty pro vstup do letadla, což se však záhy podařilo díky vstřícnosti našich aerolinií vyřešit. Než jsme nastoupili do letadla, tak jsme si tříhodinové čekání zkrátili ježděním po letištním pásu.
Druhý den naší expedice jeden z členů naší výpravy slavil 21. narozeniny. V Doha jsme nastoupili do letadla a čekala nás strastiplná cesta do Kigali, s přestupem v Entebbe. V osm hodin ráno jsme konečně přistáli v Kigali a ihned po výstupu z letadla na nás dýchla africká atmosféra. Po pár byrokratických překážkách a nepříjemném výtěru z krku na nás čekal odvoz do hotelu, ve kterém jsme čekali na výsledky našich covid testů. Hotel navzdory menším nedostatkům posloužil svému účelu a k večeru jsme se přesunuli do našeho apartmánu. Dobrodružství může konečně začít.

Třetí den – První kontakt s africkou kulturou

Hned brzy ráno jsme poznali, co to ve Rwandě znamená období dešťů. Po snídani ala „zbytky svačin, které zbyly z cesty” jsme se vydali s mírnými obavami vyzkoušet místní formu dopravy v podobě jednostopého motorového vozidla s osobním řidičem. Obavy jsme vzápětí vyměnili za požitek z jízdy.
Kdo by si pomyslel, že vyřízení místní SIM karty bude nadlidský výkon. Vyřizování trvalo dvě hodiny, způsobili jsme frontu, ve které snad stáli všichni obyvatelé Kigali a některým SIM karta nefunguje dodnes. Náš den pokračoval návštěvou Genocide Memorialu, místa které musí navštívit každý, kdo zavítá do Rwandy. Návštěva tohoto památného místa nám pomohla pochopit zdejší ponurou historii. Program dne pokračoval návštěvou neziskové organizace Talking Trough Art, která se zabývá začleněním fyzicky postižených obyvatel Rwandy do společnosti. V této neziskové organizaci jsme se setkali s našincem, který zde žije již šest let a tuto organizaci založil. Večer jsme strávili v příjemném prostředí jedné z lokálních restaurací, kde jsme vyzkoušeli zdejší speciality v podobě kozího masa, jater a střev.

Čtvrtý den – Nákupy a cesta za hrochy

Den jsme začali návštěvou trhů, kde se dá sehnat vše, na co si jen vzpomenete. Od ovoce a zeleniny, přes živé i mrtvé slepice či na míru šité oblečení, až po již použitý záchodový zvon. Tento intenzivní kulturní zážitek nás dovedl až před práh místní restaurace, kde jsme chtěli zahnat žízeň čerstvě připraveným smoothie. Ovoce přímo z trhu by bylo v našich podmínkách jistý nadstandard, nicméně čekat hodinu, než servírka zakoupí manga a mixér bylo opravdu nečekané. Odpoledne jsme se ve svém volném čase vydali hledat hrochy. I přes rady místních obyvatel „imvubu“ nebyl nalezen. Tak jsme se rozhodli zvednout si náladu dobrým jídlem v podobě grilované tilapie, na kterou jsme  čekali další dvě hodiny.

Pátý den – Volný den

Volný den v Kigali se nesl v duchu příprav. Většina výpravy si dopřála pozdní snídani v podobě ovoce ze zdejšího trhu a někteří jedinci se rozhodli řešit místo snídaně nefunkční SIM karty na vlastní pěst. Vtip „kolik afričanů je třeba k jedné funkční SIM kartě“ přestal být vtipný v momentě, kdy ani pátý zaměstnanec již druhé oslovené pobočky zdejších operátorů nebyl schopný kartu zprovoznit. S některými věcmi se holt musí člověk v Africe smířit. Po společném obědě jsme vyrazili do nedalekého Kimironka nechat si udělat covid test. V dalším dni jej totiž budeme potřebovat. Přípravy na zítřejší safari vrcholily, ze supermarketu jsme se vláčeli s desítkami litrů pitné vody a množstvím čínských polívek, které měly tvořit vyváženou stravu do dalších dní. Teď už se jen sbalit a zítra ráno se může vyrazit na cestu!

Šestý den – Výlet do opravdové divočiny aneb safari v NP Akagera

Kvůli administrativním nedorozuměním na zdejší univerzitě jsme museli upravit náš harmonogram. Studium na univerzitě se přesunulo na konec týdne, a tak jsme se rozhodli využít volné tři dny k návštěvě národního parku Akagera. Dechberoucí výhledy z okna jsme si zpříjemňovali českými vypalovačkami a dokonce i náš rwandský řidič si poklepával do rytmu. Když jsme stáli před branami parku, tak jsme ani zdaleka netušili, co nám následující tři dny přinesou. Nabrali jsme do auta relativně skladného průvodce a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Po pár minutách projíždění parku jsme kromě impal a zeber narazili i na rodinku slonů, kteří se po pár minutách rozhodli, že se na nás půjdou podívat blíže. Tady u mnohých z nás nastala první lehká panika a pomalé se loučení se životem. Citlivějším povahám se potily oči dojetím. Naštěstí jsme s sebou měli průvodce s chladnou hlavou, kterého jsme s sebou měli přesně pro tyto situace. Když jsme slony ztratili z dohledu, tak naše cesta pokračovala kolem stád buvolů, zeber a v dálce se nám i několikrát podařilo zahlédnout žirafy. Jo, už během prvního dne se nám galerie v telefonech zaplnila stovkami fotek těchto velkých savců ze všech možných pohledů. Během cesty jsme narazili i na druhou rodinku slonů, která se zrovna chystala jít zchladit do jezera. Měli jsme obrovské štěstí, protože vidět slony není samozřejmost a my jich potkali už během prvního dne desítky. Před stmíváním jsme dorazili do jednoho z kempů, který nás naprosto okouzlil svým výhledem na jezero a okolní krajinu. Při takovém výhledu nám i čínské polévky ze sáčku chutnaly jako večeře z michelinské restaurace. Během večera jsme u ohně vstřebávali dojmy z celého dne a nemohli se dočkat dalšího nového dne v safari.

Sedmý den – Druhý den v divočině a možná přijde i nosorožec

Ráno jsme začali brzy a jako ortodoxní sluníčkáři hltali všemi čakrami nádherný východ slunce. Něžnější pohlaví naší posádky si protáhlo tělo cvičením jógy. Posnídali jsme, a po příjezdu našeho řidiče i s průvodcem byli připraveni na další intenzivní zážitky! Den se nesl v duchu „jdeme hledat lvy“. Těch je v Akageře necelých padesát, což není mnoho, ale víra nás nepřestala provázet. Při projíždění jejich teritorií jsme rentgenovali terén očima, nakonec však bez úspěchu. Náladu nám však zlepšil výhled z nejvyššího místa Akagery. Tam jsme pořídili společné fotky z korby pickupu jak na obálku časopisu Africký sen. Na cestě jsme dál potkali mnoho královen černobílých pruhů, buvolů, a lot of baboons (mnoho paviánů anubi), imvubu nyinshi (mnoho hrochů), avšak nikdo netušil, co nás čeká. Z čista jasna tam stál. Jeden z dvaceti tří kusů akagerského království. Plachý vlk samotář – nosorožec černý. V němém úžasu řidiči zatáhli ruční brzdy. Kluci málem zadřeli své zrcadlovky. Ostatním prostě jen div nevletěla moucha tse-tse do pusy. Jehla v kupce sena se hledá těžko a my ji našli! I náš průvodce nezůstal chladným, po šesti letech práce v parku viděl tohoto nosorožce teprve po čtvrté. Zaprášení a plní dojmů jsme završili úterní safari na recepci a dali si výborný burger a pivo. Z recepce to pak bylo jen kousek do našeho kempu, kde jsme rozdělali oheň, pod hvězdami vyprávěli nejrůznější historky a plánovali další putování.

Osmý den aneb třetí den v království jménem Akagera a zběsilý útěk

Možná jsme se ještě nezmínili, že úsvit tady ve Rwandě začíná přesně v šest hodin ráno. I dnes jsme si přivstali a vstávali za spanilého úsvitu, jen abychom mohli co nejdříve sbalit naše kouřem načichlá zavazadla a vyrazit s řidičem Jofrym a průvodcem Žánviérem na cestu. Dnes nás čekal průjezd celým národním parkem od jihu až k severní bráně. Ani dnes jsme se nevzdávali naděje na zahlédnutí krále Afriky. Jofryho na místě řidiče na půl dne vystřídal jeden z našinců a my si tak osahali řízení pickupu pro další spanilé jízdy. Výmoly, kopečky a spousty prachu nechyběly ani dnes, ovšem všechny nepříjemnosti přebily nádherné výhledy a fauna kolem nás. Po lvech sice ani památky, přesto jsme za zpěvu českých táborákových songů brázdili dál krajinou. Byli jsme nezastavitelní, krátká svačinová přestávka a jelo se dál, přesně tak, abychom do západu slunce byli zpátky doma. Jenže to není jen tak, pospíchat skrz safari, když nevíte, co na vás za každým rohem může vyskočit. A právě tuto nezkrotnou vlastnost přírody jsme vyzkoušeli na vlastní kůži. To si tak člověk vesele fotí zebry, když z ničeho nic mu skončí ve hledáčku foťáku obrovský samec slona afrického. Při zjištění, že jeho velikost opravdu není zkreslena zoomem fotoaparátu, ale že je opravdu necelých padesát metrů daleko a po prašné cestě se řítí přímo vstříc naší výpravě, přičemž nevesele mává chobotem, nám věru tuhla krev v žilách. Řidiči však zachovali chladnou hlavu a naše hra na babu mohla začít. Svižná otočka, přejezd za zatáčku, vyčkávání na rovině, další ujíždění… na slony máme opravdu kliku. Dle průvodce, tento naštvaný samec zrovna chránil skupinku samic s mláďaty, která se přesouvala k jezeru a přecházela přímo před našimi vozy. Vše jsme to však zvládli skvěle. V bezpečné vzdálenosti jsme vyčkali, než se velevážení slonové přesunou a naše cesta byla opět volná. Z národního parku Akagera jsme se dostali živí a zdraví, plni zážitků a musíme upřímně říct – bylo to intenzivní. Toto je Afrika!

Na cestě domů jsme opět okusili, co to znamená období dešťů. Déšť omyl naše zaprášená auta a jen co vysvitlo zase sluníčko, ocitli jsme se v jedné z kaváren, kde jsme naprostou náhodou potkali Čecha Emanuela Komínka, který zde pracuje v jedné těžařské firmě a popovídal nám tak o své práci a také z první ruky o tom, jak to tady s nerostnými surovinami vlastně je. Díky Jofrymu jsme nakoupili na trhu spousty ovoce a zeleniny. Za dvě stě korun (tedy deset tisíc franků) jsme nakoupili tolik avokád, že jsme měli problém je odnést domů. Díky zdržení se slonem, panem Komínkem a návštěvě trhu se velmi rychle blížil západ slunce a vidina Kigali za světla byla čím dál tím více nereálná. A to jsme ještě nevěděli, že si dobrou hodinku postojíme v koloně. Ale konec konců, toto je Afrika, máme čas. Domů jsme dorazili živí a zdraví, pískem z vlasů ucpali odtok sprchy a velmi brzy usnuli vysílením.

Devátý den aneb hurá na univerzitu!

Předchozí náročné dny a brzké vstávání do školy nejdou vůbec dohromady! Rychlá snídaně, honem se upravit, ať neděláme ostudu a rychle si naposledy zopakovat připravené přednášky pro studenty… Před ubytováním jsme odchytili sedm motorek a už jsme se řítili vstříc nedaleké Univerzitě of Kigali. Stejně jako všude jinde, i tady se nosí roušky, před vstupem se dezinfikují ruce a měří teplota. Někteří z nás měli rekordních 24 stupňů celsia, jde to s námi z kopce! Hned za branou jsme potkali zdejšího prorektora prof. Tombolu, který nás srdečně přivítal. Poté už se nás ujmuli další vyučující a provedli nás zázemím. Čekání nás pronásledovalo i zde, čas ale příjemně utíkal. Nakonec jsme dorazili do jedné z učeben, kde jsme měli mít naše přednášky před zdejšími studenty. K našemu překvapení to ale nebyli studenti, kteří si chtěli naše přednášky poslechnout. V učebně na nás čekali děkani fakult, vyučující a rektor Univerzity od Kigali. Nervozita stoupla snad trojnásobně, ale publikum bylo velmi vřelé, pokládalo otázky a my jsme jim úspěšně představili Ostravskou univerzitu, Ostravu, program Erasmus+ a naši krásnou zemi.

Ani odpoledne jsme však nezaháleli a jeli na další kolo covid testů na zdejší fotbalový stadion. To je mimo jiné místo, kde musíte přečkat noc, když porušíte zákaz vycházení po deváté hodině. Takže jsme se podívali, kde opravdu nechceme skončit a po testech vyrazili za našimi novými kamarády k táboráku. Na zahradě Petra, který je zakladatelem neziskovky TTA jsme se setkali nejen s dalšími Čechy Jerrym a Luckou, ale také s jejich rwandskými kamarády a partnery. Přesně takto se nejlépe poznává cizí kultura, u táboráku s klobáskou od řezníka, kdy si můžete popovídat otevřeně přímo se zdejšími. Večer byl natolik skvělý, že jsme úplně zapomněli na čas. Teprve o půl deváté se nám vrátily ještě velmi čerstvé vzpomínky na stadion a velmi kvapně jsme vyrazili na cestu. Lov motorkářů započal. Na druhou stranu města už se nechtělo snad nikomu! Mávání penězi ve vzduchu jak z amerických filmů a nabízení mnohonásobné odměny ale zabralo a my zažili jízdu jako z Need for Speed. Přesně ve 20:59 jsme dorazili na ubytování, někteří sice o pět tisíc franků lehčí, ale přesto načas a úspěšně do vlastní postele.

Desátý den aneb druhý den ve škole a africká byrokracie  

Opravdu tady nelenošíme. Další vstávání za úsvitu, lov motorek a hurá do školy! Tentokrát jsme se šli naučit něco my. Po další části prohlídky univerzity a setkání s vyučujícími jsme si mohli vybrat z kterého kurzu bychom se chtěli zúčastnit. Nakonec jsme si vybrali Marketing se studenty třetího ročníku bakalářského studia. Musíme říci, že takto vřelé přivítání jsme opravdu nečekali. Hodina byla plná zábavy, vyučující nás vtáhl do děje a zasvětil nás do učiva, které probírají tak skvěle, že jsme i my, geografové, perfektně chápali marketingové strategie. My jsme pak třídě představili, jak se cestuje u nás v Česku a ukázali jsme jim, jak vypadají tramvaje, o kterých většina z nich slyšela poprvé v životě. Tušili jste, že většina Rwanďanů nikdy nejela ani vlakem? My jsme se divili asi stejně, jako oni, když jsme jim pověděli, že v Česku nemáme motorkové taxíky.

Výuka na nás zanechala pozitivní dojmy, a musíme říct, že naše první prezenční hodina po roce online výuky opravdu stála za to. Člověku ani nedojde, jak moc mu ten osobní kontakt chybí. Nezbývá než doufat, že se i v Česku vše vrátí pomalu do normálních kolejí a od nového semestru budeme moci do školy chodit i my. Už aby to tady bylo.

Všichni jsme byli natěšení na návštěvu Národního parku Volcanoes. Plán zněl jasně, dojet na místo ubytování ještě před setměním, a tak jsme ve 2 hodiny odpoledne naložili auta a vyjeli. Národní park Volcanoes je trochu specifický oproti jiným parkům, co se placení vstupenek týče. I přes několik hovorů a naprosté vyčerpání kreditu jsme neměli stále jasno ohledně placení vstupenek, a tak jsme se před cestou stavili do Rwanda Development Board, což je takové rwandské ministerstvo všech ostatních ministerstev a mimo jiné má ve správě i národní parky. Ovšem již po pár minutách vyřizování nám bylo jasné, že za světla nedojedeme. Tempo místních pracovnic by se dalo přirovnat k tempu lenochodů a složitá administrativa nás nepřestávala překvapovat. Vstupenky jsme vyřizovali zde, poněvadž jsme si nebyli jistí, zda je možné zakoupit vstupenky na místě. Po nějaké době, co jsme dostali vygenerovaný variabilní symbol a částku k zaplacení v amerických dolarech, jsme se přesunuli o 10 metrů dále stát frontu do banky. Nicméně, v bance přišlo další překvápko. Nemohli jsme platit kartou ani ve rwandských francích. Peníze se musely vložit na účet v hotovosti v amerických dolarech. Na hledání směnárny jsme však už neměli čas ani nervy. Nakonec se na nás štěstí ale přeci jen usmálo. Systém na placení kartou se nějakým způsobem záhadně rozjel a my mohli zaplatit vstupenky do Volcanoes. Část cesty k ubytování jsme jeli po tmě, což by v našich podmínkách nebyl žádný problém, ale tady si člověk musí dávat obzvlášť velký pozor, aby si všimnul všech kolemjdoucích a kol, které kolikrát vezou přes půl cesty všelijaký náklad. Naštěstí jsme na ubytováni jsme dorazili v pořádku, ještě jsme se posilnili na zítřejší náročný den a šli brzo spát.

Deníkové zápisky z exkurze ve Rwandě nám poskytli studenti Přírodovědecké fakulty, jmenovitě Zuzana Kabelková, Kristýna Kadúchová, Viktor Kotula, Simona Králová, David Holubec a Adéla Husáková