Na Filipíny jsem letěla na 28 dní, což je nejkratší možná doba mobility, nemusela jsem tudíž řešit víza, protože můj pobyt na Filipínách nepřesáhl měsíc. Z FSS jsem na mobilitě v organizaci Helping hands for Guimaras, Foundation, Inc. manželů Brázdilových byla první. Během pobytu jsem se zapojila do dobrovolnických aktivit organizace, hodně času jsme trávili s dětmi v Day Care centres, kde jsme vytvářeli různé kreativní či sportovní aktivity pro jejich volný čas. V rámci Department of Social Welfare Development jsme s tamními obyvateli rozváželi tzv. fooof packages (relief goods) pro znevýhodněné či postižené členy společnosti.

Vedla jsem několik přednášek o „teenage pregnancy“ a „depressions & anxieties“.

Vedla jsem několik přednášek o „teenage pregnancy“ a „depressions & anxieties“. Doufám, že byly přínosem nejen pro mě (zjistila jsem, že zde mají různé druhy antikoncepce úplně zadarmo), ale hlavně pro mladé posluchače. Přeju jim, aby se jim do životů obojí promítalo v co nejmenším měřítku.

Na Filipínách, na ostrově Guimaras, jsem díky dobrovolnickým aktivitám poznala hned několik sociálních služeb a zařízení, například DSWD (Department of Social Welfare Development), RRCY (Regional Rehabilitation Center for Youth), Orphanage (GSFA-Good Shepherd’s Fold Academy) nebo Jail (Municipality of Buena Vista). S ohledem na mé studijní zaměření mě velmi zajímalo fungování sociálních služeb a obecně celá společenská struktura. Proto jsem velmi ráda, že jsem měla možnost vedle dobrovolnických aktivit, které byly stěžejní, poznat i některé místní sociální služby.

V DSWD jsem se zúčastnila předmanželské poradny, která je ukotvená ve filipínských zákonech jako povinnost budoucích novomanželů před uzavřením sňatku. Celý proces v poradně vede sociální pracovnice a řeší s budoucími manželi vše, co se týká pojmů jako je manželství a rodičovství, a problémů, které se s nimi mohou pojit, například zneužívání. Co se týče rozvodovosti, ta je na Filipínách nulová, jelikož jsou zde rozvody ilegální.

Na Filipínách nejsou dětské domovy běžné, stejně jako domovy pro seniory, jelikož je zde silná rodinná tradice, podle které se o své rodiče a prarodiče stará výhradně rodina.

V sirotčinci (pro nás v dětském domově) jsem měla kratší rozhovor se sociální pracovnicí, která zde působí již přes 40 let. Byla to stejně úžasná dáma jako jejich vychovatelka Rose, která každé dítě učí na hudební nástroj, zejména na housle. Děti nám zahrály hned několik písniček, bylo to úžasné. Momentálně je zde pět kluků a jedna holčička. Jde o soukromé zařízení. Na Filipínách nejsou dětské domovy běžné, stejně jako domovy pro seniory, jelikož je zde silná rodinná tradice, podle které se o své rodiče a prarodiče stará výhradně rodina.

Kapacita je menší, jelikož se jedná o menší vězení. Jiné je to v hlavním městě Manila, kde jsou vězni v malých celách po 10-15 lidech, tudíž si ani nesednou, všichni musí stát a na spánek mají „sleep shifts“.

Jak to vypadá ve vězení jsem zjišťovala prostřednictvím jednoho ze zaměstnanců, ale vězení i vězně jsem viděla na vlastní oči. Vězni jsou zde za vraždy, krádeže, znásilnění či drogovou trestnou činnost. Je zde 18 mužů a 1 žena a kapacita vězení je 50 osob. Kapacita je malá, jelikož se jedná o menší vězení. Jiné je to v hlavním městě Manila, kde jsou vězni v malých celách po 10-15 lidech, tudíž si ani nesednou, všichni musí stát a na spánek mají „sleep shifts“.

Dozvědět se co nejvíce o zdejších poměrech jsem se snažila i v RRCY, což je rehabilitační centrum pro mládež – v překladu pro nás diagnostický ústav.

Dozvědět se co nejvíce o zdejších poměrech jsem se snažila i v RRCY, což je rehabilitační centrum pro mládež – v překladu pro nás diagnostický ústav. Tento diagnostický ústav na první pohled vypadá jako lázně. Klienti (jen chlapci od 15 do 18 let) jsou zde za krádeže, znásilnění, drogy, vraždy, ale mají zde možnost volně běhat po zahradě nebo koukat na televizi, což jsem vůbec nechápala. Klientů je zde momentálně 27, tři budou odcházet. Většina pochází z velmi špatných rodinných podmínek, tudíž je pro ně toto zařízení „za odměnu“. Když jsem se ptala sociální pracovnice, jestli se nebojí mezi nimi volně pohybovat, odpověděla mi, že ne, jelikož to není vězení, ale rehabilitační centrum, kde mají dosáhnout nápravy v domácké atmosféře. Toto zařízení dokonce vyhrálo ocenění v roce 2020 za nejlepší rehabilitační centrum na celých Filipínách.

 „Jak se stát sociálním pracovníkem na Filipínách?“ Po střední škole studují na vysoké škole 4 roky pro dosažení Bc., posléze mohou studovat další 2 roky a získat Mgr., ale většina z nich po 4 letech studium ukončí. Aby mohli sociální pracovníci začít pracovat, jsou povinni si dodělat licenci. Licence pro sociální pracovníky se musí obnovovat každé 3 roky za 900 PHP (cca 450 Kč). Každý sociální pracovník musí sbírat „units points“ (45 bodů) za semináře, workshopy, trainingy.

Od pondělí do pátku jsem měla výše zmíněné dobrovolnické aktivity, o víkendech volno, a to znamenalo čas na výlety, na které rovněž nikdy nezapomenu. Poznala jsem zde i ostatní studenty z Ostravské univerzity a Mendelovy univerzity v Brně a jsem moc ráda, že jsme mohli cestovat a užívat si to společně, byli to skvělí parťáci, s kterými jsem se nejeden večer u společenských her nasmála.

Guimaras, ostrov manga, je místo kontrastů. Na jednom místě jsem viděla krásné čisté nekončící pláže a azurové moře, na druhém pláž plnou plastů, odpadků a zapomnění.

Guimaras, ostrov manga, je místo kontrastů. Na jednom místě jsem viděla krásné čisté nekončící pláže a azurové moře, na druhém pláž plnou plastů, odpadků a zapomnění. Všichni obyvatelé jsou velmi přátelští a milí, ale pořád jste pro ně „exotický cizinec“, stejně jako oni pro nás, a po měsíci neustálého focení (ne vždy s mým souhlasem) jsem z toho byla trochu unavená a otrávená. S tím se člověk ale prostě musí naučit žít a neztrácet úsměv. Viděla jsem krásné vodopády, „staronový“ maják Guisi Lighthouse, rostoucí banány a ananasy, mnoho pláží nejen během island hoppingu, ale také při cestování po ostrově na skútru (např. Tatlong Pulo Beach), krásnou divokou přírodu, nespočet volně pobíhajících zvířat, rozlehlá výrazně zelená rýžová pole, tamní opravdu nehygienické trhy s masem, zeleninou a ovocem, zkusila jsem mango pizzu, pila nespočet mango shaků, kokosovou vodu přímo z kokosu, jedla jsem čerstvé mořské plody, vyzkoušela jsem x dopravních prostředků, usínala za zvuků deště i moře a hlavně jsem viděla, jak opravdu žijí Filipínci a stala se (jen na malou chvíli) obyvatelem tohoto místa.

Jsem ráda, že jsem nežila v turistické oblasti v luxusním resortu, jelikož takto nikdy danou zemi nepoznáte. Poznáte ji až potom, co vás mezi sebe vezmou místní lidé.

Místní děti (a paradoxně i senioři) mě vždy dobíjeli energií, ale několikrát jsem zůstávala stát s otevřenou pusou, když jsem viděla, v jakém nevhodném prostředí s rodinami žijí. Jsem ráda, že jsem nežila v turistické oblasti v luxusním resortu, jelikož takto nikdy danou zemi nepoznáte. Poznáte ji až potom, co vás mezi sebe vezmou místní lidé. Pro mě jako Evropanku jsou takové životní podmínky doteď něčím nepředstavitelným. Tento pobyt mi určitě dal úplně jiný pohled to, jaké máme jako Evropané možnosti a jak si jich málokdo váží a uvědomuje si je (možnosti vzdělání, hygieny, cestování, dostupnosti pitné vody a nespočet dalších). Jsem velmi ráda za milé přivítání a čisté ubytování, které nám paní Yvon Brazdil Pospěchová poskytla.

Co se týče studijního přínosu, rozhodně jsem lépe pochopila nejen jejich sociální služby, strukturu a školství, ale celkově přemýšlení a mentalitu Filipínců, jelikož i to mnohé vypovídá o sociálních aspektech země (vysoká nezaměstnanost, těhotenství v mladém věku, vysoké množství sebevražd na Guimarasu atp.).

Byla jsem na „podobných“ dobrovolnických programech již na Ukrajině a v Maďarsku, tudíž mi možnost vyjet na Filipíny přišla jako další neopakovatelná příležitost nasbírat nové zkušenosti a komparace do svého budoucího uplatnění v sociální sféře, kde je potřeba mít rozhled do všech koutů světa.