„Naučme koblihy létat!“ je mottem Martina Tomáška z Katedry české literatury a literární vědy Filozofické fakulty OU. „K tomu, aby se člověk stal dobrým učitelem, musí být tak trochu jako Jirotkův Saturnin, učitelství kromě nezbytné empatie vyžaduje pedagogickou představivost, odvahu i smysl pro humor.“ Před časem v tomto duchu hledal cestu jak propojit studenty učitelství, praktikující učitele a teoretizující didaktiky, aby společně ověřili, zda má Ostrava v oblasti moderní pedagogiky co nabídnout.

 Co je hlavním smyslem každoročních Didaktických intervencí?
Obecně vzato umožnit vzájemnou a smysluplnou spolupráci všech tří skupin, které k sobě přirozeně patří. Přinášet inspiraci v podobě nových metod, reagovat jimi na měnící se potřeby společnosti, podněcovat diskusi, kritickou, ale respektující. Naším nejvlastnějším cílem je ukazovat našim studentům příklady dobré školní praxe a podporovat jejich rozhodnutí jít učit.

 To by se ale přece mělo dít i v běžné výuce na vysoké škole?
Učit se učit je něco jiného než pronikat do určitého oboru za účelem vědeckého bádání nebo uplatnění v mimoškolní praxi. Přestože se během dětství a dospívání každý setkal s dlouhou řadou učitelů, neznamená to, že automaticky bude schopen být jako ti nejlepší z nich. Někdy je ani nedokáže rozeznat. Být učitel znamená vědět proč, jak a co (v tomto pořadí). Vím, že chci probouzet a povzbuzovat aktivní zájem o svět, kritické myšlení, smysl pro hodnoty demokratické společnosti, ohleduplnost k druhým i k přírodě. Můj obor je polem, na kterém se to společně se studenty vzájemně učíme.

 Na intervence ale chodí také řada zavedených učitelů…
Časem se vytvořilo gravitační pole, které přitahuje další. Jsme otevření, i doslova – do Centra PANT, kde se setkáváme, může přijít každý. Ty, kteří zde najdou spřízněné duše, oslovujeme s nabídkou další spolupráce, chodíme k nim na náslechy a vtahujeme do dalších projektů. Jiné neosloví diskusní forma nebo neslyší na reformní pedagogiku, přijdou jednou dvakrát, promluví, cítí odlišné nastavení a zase „odpadnou“.

 A nejsou to právě tito učitelé, které bychom měli nejvíce oslovovat?
Dnešní škola neví, zda má trvat na tradičním obsahu a formách, nebo být inovační dílnou. To se promítá mimo jiné také do probíhajících sporů o podobě rámcových vzdělávacích programů, jednotných přijímaček nebo státních maturit. Na jedné straně stojí tradicionalisté, kteří takřka romanticky věří, že to, co bylo, bylo dobré, a nyní proto přichází soumrak vzdělanosti, neboť encyklopedické znalosti pozbývají na hodnotě a s nimi také ti, kteří je věrně strážili. Na druhé straně jsou učitelé jako průvodci vzděláváním, pro které není uplatnitelnost poznatků sprostým slovem, kteří studenty nechávají samostatně hledat a třeba se i plést, zároveň je ale vedou ke spolupráci a vůbec se soustřeďují hlavně na rozvoj široké škály měkkých dovedností. Tradicionalisté jim vyčítají, že výsledkem je to, že studenti nic neumí, jsou nezdravě sebevědomí a neuznávají autority. Ale to není pravda. Pokud jsou vůči něčemu ostražití, tak vůči hrubé síle. Když někdo nedokáže vysvětlit, proč mě zkouší z toho, z čeho mě zkouší, a já mám tušení, že to sám neví, nemůže mít mou úctu.

 Jakou oporu má tento pohled v transformačních procesech podporovaných MŠMT?
Existující rámcové vzdělávací programy nestaví primárně na znalostech, ale na rozvoji tzv. kompetencí, což je dostatečná opora pro potřebné změny. Jinými slovy: ti, co setrvávají u obsahového, paměťového učení, ignorují pravidla, která byla pro výuku nastavena.

Když se na to podívám z pohledu tradičních učitelů, do jisté míry chápu obavy, že kompetence vytlačí reálné znalosti. Že do praxe budou nastupovat učitelé, kteří možná budou umět učit, ale nebudou mít co.
Uvědomuji si, že sám jsem ještě produktem tradičního pojetí. Základka mě naučila číst a psát, gymnázium k tomu přidalo záplavu jazykových pravidel a literární faktografie, na vysoké jsem navíc pochopil principy, na nichž jazyk stojí, a co je potřeba k tomu, aby fungoval, jak má. Když jsem pak na gymnáziu začal učit stejným reproduktivním způsobem, na jaký jsem byl zvyklý, cítil jsem, že nudím nejen své studenty (to bylo koneckonců považováno za normální), ale i sám sebe. Co mi chybělo, nebyly teoretické znalosti, ale oborová didaktika. Navíc se ukázalo, že řadě věcí v podstatě vůbec nerozumím a že je sice dokážu nadiktovat i vyzkoušet, ale nikoliv vysvětlit. Hodnota toho, co jsem se do té doby naučil, byla vzhledem k mé učitelské pozici značně devalvována. Láska k jazyku a literatuře, stejně jako odpovědnost vůči mým studentům mi nedovolily vědomě jim škodit.

Celý rozhovor si můžete přečíst v novém vydání magazínu OFFline Filozofické fakulty Ostravské univerzity.