Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Rozhovor Kateřiny Piechowicz
Pane doktore, je potřeba uchazeče takto testovat? Nemůže se stát chůvou každý?
Zajisté může, ale nebude to dobrá chůva nebo bude vyšší riziko, že se stane něco dětem nebo chůvě samotné. Mnohé uchazečky si totiž snaží splnit sen z dětství, že budou paní učitelky v mateřské škole. Ale ona vysněná vize se odlišuje od praxe a chování ideálních dětí. Může se pak stát, že povrchní přání rychle vyprchá a frekventant či frekventantka kurzu získají dojem, že už se nehodí ani na „obyčejné hlídání dětí“.  Dalším kritériem je to, že existují vlastnosti, které by lidé takové profese měli mít. Například velkou dávku empatie a svědomitosti. Naopak by se neměli pouštět do bezhlavých dobrodružství, neměli by být impulsivní. Mým úkolem je rozpoznat potenciálně abnormní nebo neangažované osobnosti a vyřadit je. Nicméně to, že je někdo pro práci chůvy nevhodný typ, neznamená, že nemůže být vynikající v jiné profesi. Zažil jsem několik případů, kdy se uchazečka přihlásila do výběru jen proto, že už chtěla konečně rozetnout začarovaný kruh neustálých odmítání kvůli věku. Přitom do doby před ztrátou zaměstnání vykonávala úspěšně svou specificky odbornou kariéru, o kterou není nyní zájem. Takové uchazečky jsou nevyužitými experty, ale s požadavky, které očekáváme u péče o děti, se jejich schopnosti prostě nekryjí. Při pohovorech takové věci vycházely najevo a některé uchazečky odcházely s úlevou „že teda na tu chůvu se fakt nehodí“ a trošku zvýšeným sebevědomím, že pořád mají dispozice k tomu, co rády dělaly třeba celý předchozí profesní život.
Program se zaměřil na dlouhodobě nezaměstnané lidi. Nemůže to být do určité míry problematická skupina?
Lidé, kteří jsou dlouhou dobu v registraci úřadu práce, mají mnohdy, jak už jsem řekl, snížené sebevědomí. Zažili si mnoho odmítání a shazování. V diagnostice se musíme snažit o to více rozlišit, které chování je důsledkem těchto nezáviděníhodných životních zkušeností a které je součástí jejich osobnosti trvale. Byl jsem docela příjemně překvapen u několika kandidátů na chůvy, kteří se na první dojem zdáli nevhodní, ale po testech a zejména v praxi se ukázali dobrými adepty na chůvu. Mimochodem určité procento zájemců jsou maminky po rodičovské dovolené, které plánují pokračovat v tom, co dělaly několik předchozích let. Na jiných pozicích je jejich výpadek z pracovního procesu kvůli dítěti na překážku. Pro práci chůvy je to ideální praxe. Dobrými chůvami ale nemusí být jen ženy, které právě vychovávají vlastní děti. Mohou to být i absolventi středních škol, nebo i lidé v těsně předdůchodovém věku.
O přijetí do kurzu rozhodovaly testy. Jak moc byly náročné?
Na kurz jsme nepřijali všechny zájemce. Síto bylo poměrně nekompromisní. Baterii testů jsme připravili s kolegyní a zároveň vedoucí spoluřešitelské části Ostravské univerzity PhDr. Terezou Kimplovou, Ph.D. Vstupní testy zaberou uchazečům okolo tří hodin. A to není vše. Nejprve jsme uchazeče testovali, pak jsme s nimi vedli pohovor. Také závěrečný kurz mnoho frekventantů vyřadil, protože byl velmi náročný. Vyžadovali jsme spoustu odborných znalostí z oblasti pedagogiky, psychologie, zdravovědy, účetnictví, základního právního rámce práce s dětmi a jiných praktických oborů logopedie, tyflopedie či práce s dětmi se zdravotním postižením (diabetes aj.).
Kurz byl určen pro ženy a muže. Měli muži zájem? A existuje mezi nimi nějaký rozdíl?
Měli. Nebo přesněji měl…. /smích/.  Kurz nakonec absolvoval pouze jeden muž, avšak byl šikovný. U mužů – chův bych si cenil toho, že jsou velkorysejší při řešení banálních problémů. Špinavá kolena chlap vyřeší mávnutím ruky. Kalhoty se vyperou, polité tričko uschne. I takový přístup je někdy dobré v životě aplikovat.
Jak se vy jako psycholog vůbec díváte na to, že některé maminky jsou do práce před třetím rokem života dítěte a svěří ho cizímu člověku?
Na tuto problematiku jsou různé názory. Jeden říká, že když se dítě na odloučení „trénuje“ už v útlém věku, vyroste z něj samostatná a soběstačná bytost. Profesor Matějíček ale třeba uvádí, že jesle jsou dobré pro rodiče, ne pro dítě. Také říká, že v útlém věku se potřebuje dítě fixovat na jednoho blízkého člověka. Jenže dnes si některé rodiny nemohou dovolit ten „přepych“ aby jeden člen rodiny zůstal doma s dítětem 3 roky. Proto říkám, že dobrá chůva je mnohem lepší řešení než jesle, ale i to má svá pro a proti.
Uvedete nějaké konkrétní proti?
Pokud bude chůva tím jediným člověkem, na které se dítě fixuje, a vy tu chůvu pak z nějakých důvodů vyměníte za jinou, může to vaše dítko zasáhnout. V důsledku takových opakovaných změn si preventivně přestane vytvářet citové vazby z obavy, aby zase nebylo zklamané. My psychologové říkáme, že přestane emočně investovat do vztahu. Potenciálně tak může vniknout nová generace dětí, které budou posílat dál to, co zažili. Včetně toho, že emoce jsou přežitek, který jen vyčerpává. No a nemůžeme zapomenout ani na to, že i chůvy jsou lidé a děti budou muset jednou opustit. V případech, kdy je chůva s dětmi víc než jejich vlastní rodiče, je to i pro ni těžké. Není to přehnané, protože od au-pair přijíždějících ze zahraničí, mám mnohdy informace, že rodiče často řeší jen svou kariéru a o dětech se dozvídají informace jen zprostředkovaně večer při příjezdu domů, když už děti spí. Doufám, že to u nás nenabere tento směr a chůva zůstane spíše podporou, než tím hlavním zdrojem lásky pro děti.
Pořídit si chůvu, to může být pro někoho velký zásah do soukromí. Existují nějaká pravidla, která by měly chůvy dodržovat, aby nenarušovaly chod rodiny?
Chůva by měla s rodinou splynout, neměla by měnit zajetý systém, zasahovat do něj i v dobré víře. Vysvětlovali jsme našim frekventantkám, že musí rodinu i domácnost respektovat. Upozorňovali jsme je, že jsou různá pravidla, která dodržují lidé různých náboženských přesvědčení a které je potřeba ctít. Například když víme, že někdo nejí vepřové maso, nemůžeme ho nabízet ani jeho dítěti s tím, že „ochutnat přece může, že na tom není nic nechutného“. V některých náboženstvích je proti přesvědčení malovat lidské postavy. V kurzu samozřejmě nemůžeme připravit naše chůvy na všechny možné eventuality, ale vysvětlujeme jim, že základním pravidlem je respekt a takt.  Není to ale jen náboženství, které se může na přístupu k výchově promítat. Každá země, každý národ má svůj způsob výchovy, to je potřeba vnímat v kontextu dané situace.
Práce chůvy vyžaduje velkou dávku diplomacie. Je to vlastně velmi náročné povolání, viďte?
Chůva je vystavena každodennímu tlaku a taky riziku, že se jejímu svěřenci něco přihodí. Rodiče dítěte na ni obvykle kladou vysoké nároky, mnohdy vyšší než na sebe. Zodpovědnost není přitom vše, chce to i pevné nervy.
Projekt FLEXIMATERNITY – flexibilní mateřství (Číslo projektu: CZ.1.04/3.404/76.00177) je spolufinancován z Evropských sociálních fondů. Realizátorem projektu je vzdělávací a poradenské centrum Gracent.
esf_eu_oplzz_Červenápodpora_horizont_CMYK