Na přejmenovávání obcí v pohraničí po druhé světové válce se podílela jak veřejnost, která měla podávat návrhy (v regionálních periodikách byly např. vyhlašovány různé ankety), tak i státní a vědecké instituce, přičemž konečnou změnu názvu schvalovalo ministerstvo vnitra.
Samotní obyvatelé – starousedlíci i novoosídlenci – se do přejmenovávání zapojovali různou měrou. Město Frývaldov (dnes Jeseník) se tak mělo přejmenovat na Rájec nad Staříčí (podle řeky Staříč), Lázně nad Bělou či Krásno nad Bělou (podle řeky Bělá), Svobodovo (podle generála Ludvíka Svobody), Zdravá Voda (podle lázní) či Miloslavov (motivace nevysvětlena); Gräfenberk (dnes Lázně Jeseník) pak na Ozdravovny, Masarykovy Lázně či Masarykovy Lázně-Praděd. Mnohé navrhované názvy měly zdůrazňovat lukrativnost a přírodní krásy oblasti či odkazovat k slovanství (češství) – takovým návrhem bylo například pro osadu Rejvíz jméno Slezská Vineta (pravděpodobně podle bájného slovanského města). Pro obec Zighartice (dnes Vápenná) vznikl návrh na nové jméno v podobě Šikovice (podle starého zápisu Schicovici), což však místní odmítli s tím, že „nezasvěcení by mohli míti názor, že jde o transkripci nynějšího nevhodného názvu, který jest obyvatelstvem považován za název německý.“ Proto obyvatelé přišli s nápadem přejmenovat obec na Vápennou, Vápenici, Vápenky, Vápence či Vápenné, přičemž odkazovali k místním lomům vápence a k vápenkám.
Na jazykovou správnost a na to, aby se jména neopakovala (a tedy aby dostatečně plnila svou diferenciační funkci), vždy dohlížela místopisná komise, která návrhy upravovala, případně nahrazovala jinými.