Její životní elán a pohotové vtipy z ní dělají ideální adeptku na první ze seriálu rozhovorů s cizinci, kteří se do Ostravy dostali díky Ostravské univerzitě. Ester Garcia je jednadvacetiletá studentka geografie, která strávila na Přírodovědecké fakultě poslední dva semestry díky programu Erasmus+. Zpět do Barcelony se vrací příští týden a už teď je z jejího povídání cítit silná nostalgie. Jak se jí s Ostravany žilo a co jí bude nejvíce chybět?
Proč ses rozhodla pro Ostravu? 
Hodně mě baví cestovat, poznávat lidi a nové kultury. Ze západu už jsem poznala dost, chtěla jsem spíše na východ Evropy. A Česko má skvělou polohu pro cestování – je přímo uprostřed a dá se odtud cestovat levně, takže to pro mě byla jednoznačná volba. Ostrava před Olomoucí vyhrála proto, že je větší.
Co po příjezdu, splnila Ostrava tvé očekávání?
Myslela jsem, že jsem přijela do 19. století. Zaprvé, nádraží vypadalo strašidelně, a zadruhé, když jsem promluvila se španělským přízvukem, dívali se na mě dost pohrdavě. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že Španělé tady nejsou moc vítáni. A vlastně celkově se mi zdá, že jsou Češi vůči cizincům chladní, málo otevření.
Nebude ta uzavřenost Čechů spíše v jazykové bariéře? 
To je určitě jeden z důvodů, proč se tu s námi nikdo nebaví. (smích)
Jedním z cílů Erasmu+ je právě takové stereotypy vyvracet. Myslíš, že to funguje?
U mladých lidí rozhodně! I já jsem občas, aniž bych chtěla, soudila lidi podle prvních dojmů. Teď, když mám za sebou skoro rok v cizině mezi lidmi ze všech koutů světa, se na všechno dívám z různých úhlů pohledu. I proto jsem se zapojila do projektu, ve kterém jsem navštívila několik základních škol, povídala si s dětmi, ukázala jim Španělsko, naše národní jídla, zvyky, naučila je pár slov španělsky a oni mě česky. Pro mnohé z nich to byl první kontakt s cizincem, a byl to příjemný zážitek, takže věřím, že právě takto se dají bořit stereotypy.
Co ještě tě pobyt mimo rodnou zem naučil? 
Vařit! (smích) Byla jsem dost tragický kuchtík, než jsem sem jela.
Vypadáš z toho všeho nadšeně. Asi bys lidem doporučila vyjet, nebo ne?
Ne, že BYCH doporučila, já už jsem doporučila! Příští rok sem přijedou dva moji kamarádi. Váhali, jestli a kam mají jet, a tak jsem je postrčila a už se učí česká slovíčka, protože jsem je varovala, že s angličtinou tady v ulicích moc nepochodí.
A jak se ti studovalo?
To bylo docela dobrodružství! Bohužel jsem často byla jediný zahraniční student ve třídě, a ač byly přednášky podle všeho velmi zajímavé, nerozuměla jsem jim. Vyučující mi museli zadávat zvláštní práce, zkoušet mě zvlášť, a měli tak se mnou dost práce navíc. Brali to ale zodpovědně, takže pro mé studium to byl přínosný pobyt.
Co ti bude chybět, a bez čeho se naopak po návratu obejdeš?
Bude mi moc chybět ta Erasmus rodina, která tady vznikla. Taky nezávislý život, jaký jsme tady všichni vedli. Učení se novým věcem každý den, překonávání překážek, hromadná doprava, která funguje non-stop a jezdí včas, ale taky povídání u piva, které je neuvěřitelně levné, sdílení kultur a zážitků… Bude mi chybět úplně všechno, kromě počasí. Musela jsem si kupovat další zimní bundu!
Ale domů se určitě taky těšíš… 
To ano, ale moc se tam neohřeji. V Barceloně budu asi měsíc, navštívím všechny, které jsem dlouho neviděla, užiji si moře a pláže a vyrazím zpátky do zimy: V červenci jedu do Londýna, kde budu rok pracovat jako Au pair a zároveň dálkově studovat.
Jsi opravdu nadšený světoběžník. Možná mnoho lidí stojí o to vycestovat, ale chybí jim odhodlání, nebo nějaký impuls. Kdybys jim ho měla dodat ty, co bys jim řekla? 
Staneš se schopnějším, sebevědomějším člověkem, vypiluješ jazyk, poznáš země, o kterých víš jen to, že jsou, poznáš lidi, kteří se stanou tvou druhou rodinou, poznáš nový způsob života a stovky pohledů na něj. Nejlepší je, že to návratem domů nekončí – všichni říkáme: “Once Erasmus, Always Erasmus” – ten duch v člověku přetrvá a mám pocit, že je to změna jenom k lepšímu.
Děkuji ti, užij si léto a šťastnou cestu do Anglie!
Ano, to bude teprve výzva. Já děkuji za tohle všechno.