Wan Sin: Nejvíc mi chybí lidi v ulicích

Autor: , 15. 6. 2015

Kulturní rozdíly jsou znát i mezi lidmi z Evropy. Co teprve, když do Ostravy přijede třiadvacetiletá studentka z Malajsie? Přinášíme druhý ze série rozhovorů ZA PŮL ROKU NAŠINCEM.


SVĚTOBĚŽNICE. Wan Sin je z Malajsie, žije v Ostravě, odkud procestovala velkou část Evropy, ale brzy se stěhuje za svým rumunským přítelem do Itálie.

Povídání s touto sympatickou slečnou z hlavního města Malajsie, Kuala Lumpur, se snad ani nemohlo ubírat jiným směrem: Wan Sin je v Ostravě už osm měsíců a za tu dobu si stihla udělat ucelený obrázek o tom, v čem jsou lidé v Malajsii odlišní od Evropanů, nebo spíše Čechů. Kdo víc pije a kdo víc jí? Dozvíte se ve druhém díle seriálu rozhovorů s cizinci žijícími v Ostravě.

Ostrava je od Kuala Lumpur jistě dost odlišná. Jak se ti tady žije?

Myslím si, že na život je to skvělé město. Je tu bezpečno, hromadná doprava funguje výborně, v okolí je krásná příroda. Je tu prý hodně znečištěný vzduch, ale to pořád není nic proti Kuala Lumpur.

To je zvláštní, přitom místní si často stěžují na vysokou kriminalitu a zpožděné autobusy a vlaky…  

Je to jiný standard. Tam si vůbec nedovolím v noci jít sama ven. Ani ve dvou, a vlastně ani ve třech. Jistě, že se tady taky krade, jako všude, jenže tam mají zloději často i zbraně. A co se té dopravy týče, v centru města to docela ujde, tam jsou aspoň jízdní řády, i když se na ně člověk nemůže moc spolehnout. Ale v okrajových čtvrtích nebo na vesnicích je to horší.

A jak člověk bez jízdního řádu pozná, kdy něco pojede?

Nepozná, přijde na zastávku a počká. Obvykle něco jede do hodiny. Jsme na to zvyklí.

Asi jste velmi trpělivá kultura. Možná i s tím souvisí, že u vás žijí křesťané vedle muslimů bez větších problémů?

Malajsie je opravdu směsice z hlediska etnického i náboženského. Byli jsme britskou kolonií, a tehdy sem vozili levnou pracovní sílu z Indie a Číny, a tak se stalo, že tady jsou muslimové, křesťané i budhisté. V minulosti samozřejmě probíhaly boje a ustavovalo se postavení ve společnosti, ale teď opravdu fungujeme spolu bez problému. Školy jsou většinou smíšené, myslím si, že nikdo není diskriminován. Je pravda, že určité rozdělení společnosti tu je: Lidi z Malajsie obvykle obsadí politické pozice, Indové dělají profese, jako třeba lékaře nebo právníky, a Číňani zase obchod. Ale to spíše vyplývá z ambicí jednotlivých národností.

Prožila jsi po příjezdu sem nějaký kulturní šok? Něco, co tě překvapilo?

Ó, ano, a kolik! Ale nejvíc mě šokovalo, že alkohol je tady levnější než voda. Jak je to možné? Nechápu to. U nás se tolik nepije, ale o to více jíme.

Slyšela jsem, že jídlo je v Malajsii jako taková každodenní slavnost.

Ano, to je. Je to jedna z nejdůležitějších částí dne. Například když někomu chcete dát najevo, že vás opravdu zajímá, jak se má, neptáte se „Jak se máš?“, ale „Měl jsi oběd?“. Pokud řekne, že ne, začnete si o něj dělat starosti a nabídnete mu společný oběd. To asi hodně vypovídá o našem vztahu k jídlu. A kromě toho – jíst v restauracích vyjde levněji, než si vařit doma. Vařit jsem se proto naučila teprve tady.

Říkáš, že těch překvapení bylo více, co ještě je tu jinak?

Nejvíc mi chybí lidi – všude kolem, na ulicích a tak. U nás člověk nevyjde na ulici, aniž by se prodíral davem. Tady jsou ulice úplně pusté. Na to jsem si dlouho zvykala, byl to divný pocit. Další věc je, že nejezdíte na červenou. U nás se světla často přehlížejí, zejména u přechodů pro chodce, tam jakoby semafor vůbec nebyl. Na oranžovou se tady brzdí, u nás přidává. A další věc – ještě jsem tady nezažila bouřku. U nás jsou bouřky často, a jsou tak hlučné, že si turisti myslí, že někde bouchla bomba. Tady nic. A ano, ještě něco. Párkrát jsem na ulici slyšela někoho volat “Babi!” Pokaždé ve mě hrklo. U nás to znamená hodně hanlivý výraz pro prase, který když na někoho zakřičíte, nedopadne to dobře. Že takhle říkáte babičkám mě rozesmálo.

Vracíš se už za měsíc, máš už plán, co v životě dál?

Za měsíc odjíždím z Ostravy, ale domů se nevracím. Jedu do Itálie za svým přítelem. Co přesně budu dělat, to netuším, ale jedno je jisté: za měsíc učení se Italštiny toho umím víc, než za 8 měsíců strávených s češtinou. Takže se tam těším a co bude, to bude.

Děkuji ti za tvůj čas, bylo to příjemné povídání.

I já děkuji! Povídání mi chybí, v práci všichni mluví česky, potom vařím, pak jím, a pak možná někam vyrazím, takže většinu dne obvykle mlčím.

Související články: