Vnitřní obraz. Objevující se – mizející obrazy.

Autor: , 1. 12. 2017

Srdečně zveme na zahájení kolektivní výstavy Vnitřní obraz. Objevující se – mizející obrazy. Výstava bude zahájena v pátek 08/12/2017 v 17:30 v Galerii Arsenal, Bialystok, PL.
Doba trvání výstavy: 08/12/2017 – 18/01/2018. Kurátor výstavy: František Kowolowski.

“Vnitřní odraz, minimální zjevování mezi dvěma pojmy”

Povaha současného uměleckého díla svědčí o schopnosti jeho autora zaujmout postoj k moderním technologiím, které jsou jistým nositelem humanizace, tedy polidštění světa člověkem. Pokusíme-li se zobecnit a ukázat v uměleckém díle formální pravdivost, která vyvěrá na povrch, na plochu obrazu, budeme se soustředit na tvar, který byl ustálen v pravdě a pravda byla ustálena do tvaru.[1]

Podle Heideggerovského uvažování se do uměleckého díla, tvaru díla ustaluje pravda v podobě sváru.[2] Svár se projevuje do jsoucna, které má být vytvořeno a položeno před nás naší pozorností. “Tato trhlina je jednotným celkem tahů nárysu a půdorysu, řezu a obrysu. (…) To, že je dílo vytvořeno, znamená: pravda byla ustálena v tvar. Tvar je souhrn úprav, jimiž se upravuje trhlina. Takto upravená trhlina je spára, v níž se skví pravda.”[3]

Promítneme-li „na světlo“ nekonkrétní obraz, často mluvíme o identitě skrytého jevu a o jeho odrážení z vnitřního do vnějšího světa. Jak ono skryté může být viditelné? Přímá reprezentace zviditelňování obrazu s sebou nese určité riziko nečitelnosti. Minimální obraz se utváří mezi dvěma pojmy. Ty jsou definovány prostorově, časově i logikou vztahů. Ontologie prožitku ukazuje umělcův vnitřní stav jako jeho symetrický odraz v přítomnosti.

Čas a prostor určují vztah mezi ontologií vytváření obrazů a jeho reprezentací. Západní kultura a filosofie odsouvá do pozadí mizení, prázdnotu či nicotu jako něco, co souvisí s pomíjivostí, ničením, stejně jako se skrýváním. Navzdory vší skutečnosti má odraz této nicoty přece jenom svůj význam. Post-konceptuální diskurs neustále zápasí s reprezentací viděného, idea se přesouvá na oblast formálních zkušeností v uměleckém díle a klade hranice mezi obraz reality a jeho vnitřní odraz.

Performativita vytváření uměleckého díla je základní nosnou osou transferu významů z pojmu statického, viditelného do pojmu efemérního, nestálého, časově omezeného. V těchto úvahách se vždy objeví rozostřené vidění hranice pojmů. Tyto operace jsou spojeny s pozorováním a po vzoru „Heideggerovy trhliny“ zpřítomňují vnitřní pravdy díky minimálním rozdílům. Přispívá k tomu také sama povaha umělce, jenž obraz vytváří – ten se „…vrací k sobě samému v nutkavém opakování kódu. Nezapomínejme, že za simulací skutečného je vždy realita vytváření uměleckého díla, která nikdy nepřekročí svůj stín.”[4]

František Kowolowski

[1] Martin Heidegger, Původ uměleckého díla, 2016, strana 78

[2] Tamtéž, strana 77

[3] tamtéž, strana 78

[4] Jean Baudrillard, La realite depasse l´hyperrealisme, Revue d´Esthetique 1, 1976, s. 139-148

 

Související články: