Pochází z malého města a dodnes musí známým vysvětlovat, čím se vlastně bude živit, když „dělá tu biologii“. A k čemu jsou ty jejich vědecké projekty. „Když řeknu, že studuji hybridizaci u vážek, tak lidi převrací oči a netváří se úplně nadšeně. A to je podle mě problém. Je potřeba vědu popularizovat, vysvětlit lidem, k čemu je dobrá. Máme v ní excelentní výsledky a pokud je veřejnosti nebudeme schopni zprostředkovat, tak to nebude fungovat. Jsem tedy přesvědčená o tom, že popularizovat je nutné,“ říká Eva Bílková. Cest je mnoho, sama si zvolila tu plnou nadsázky a humoru.

Studujete systematickou biologii, co vás k tomuto oboru přivedlo?

Jsem z Jeseníků a ke zvířatům jsem měla vždycky blízko a bavilo mě to. Především zjišťovat a určovat, co kam patří, protože to má tolik nohou a tolik chlupů a nějak položené oči. Na gymnáziu v Bruntálu jsme navíc měli skvělé učitele biologie a při přípravě na maturitu jsem propadla systematice úplně. Mám taky ráda pořádek, škatulky a vždycky mě bavilo zjišťovat, co mají konkrétní zvířata společného. U přírodopisných dokumentů jsem měla oblíbenou hru poznávat zvířata ještě dřív, než to řekl moderátor.

Každý mladý student biologie se chce věnovat žralokům, nosorožcům nebo podobným zvířatům. Když se mě tedy jednou na nějaké zkoušce ptali, jaké skupině živočichů bych se chtěla věnovat, řekla jsem slony.

Na finálovém večeru jste prozradila, že jste chtěla původně studovat slony. Jak jste se od zájmu o největšího suchozemského savce dostala k jednomu z milionů druhů hmyzu?

Každý mladý student biologie se chce věnovat žralokům, nosorožcům nebo podobným zvířatům. Když se mě tedy jednou na nějaké zkoušce ptali, jaké skupině živočichů bych se chtěla věnovat, řekla jsem slony. Pak mi učitelé řekli, že jestli se chci věnovat vědě, tak by bylo poměrně těžké a složité se v oboru prosadit. Došlo mi, že o slonech toho víme spoustu, ale existuje celá řada organismů, o kterých toho víme naopak velmi málo. A je to nefér, protože jsou skvělí. Kromě slonů mě odjakživa fascinoval hmyz, a tak jsem se začala zabývat brouky. Je to zvláštní skupina organismů, kde najdete všechno možné, od sci-fi přes fantasy až po romantické příběhy.

Třeba?

Třeba drsné souboje samců roháčů o malé drobné samičky, neuvěřitelný hororový životní příběh larvy modrásků v mraveništi, romantický tanec lásky vážek, hmyzí mimikry a hmyzí sociální život, třeba u včel. Migrace křehkých motýlů monarchů napříč kontinenty bez kompasu nebo potápěčská výbava vodních brouků.

A vážkám jste propadla kdy?

Když jsem přemýšlela o náplni magisterské práce, rozhodla jsem se pro změnu studované skupiny hmyzu. Navíc jsem chtěla mít praktičtější zaměření práce. Tehdy se nabídla možnost pracovat právě na výzkumu vážek, a navíc v lokalitě Rejvízu, který je mi velmi blízký. Využila jsem toho a jsem ráda, protože dnes mám díky tomu krásnou práci.

Začala jste třetí rok doktorského studia, čemu se aktuálně věnujete v rámci výzkumu?

V dizertační práci se věnuji studiu bioindikační schopnosti vážek. Pravidelně tedy chodím na vybrané lokality a pozoruji, jaké druhy vážek tam jsou, kolik je tam jedinců daného druhu a zda se tam rozmnožují. Vážky jsou skvělí letci, kteří se dokážou přemisťovat na obrovské vzdálenosti, a to nejen na hmyzí poměry. Některé druhy migrují dokonce mezi kontinenty. Přítomnost dospělce na sledované lokalitě tedy hned neznamená, že se tomuto konkrétnímu druhu dané místo líbí a že se mu zde bude dařit. Sleduji tedy i to, jestli tam kladou vajíčka a zda jsou tam mladí jedinci. Ze získaných dat jsme pak schopní popsat aktuální stav a vývoj lokalit v čase, který se projevuje právě změnou druhové skladby. Kromě své dizertace se spolu s kolegyní věnuji také práci na našem projektu v rámci Doctoral grant competition v projektu DOC4U, spolufinancovaného EU, který je zaměřený na rozmnožování vážek.

V jakém smyslu?

Vážky mají nádherný rozmnožovací cyklus a my se aktuálně zabýváme tím, že chodíme na lokalitu v okolí Havířova, kde chytáme všechny kopulující páry vybraného rodu. Jsou jich stovky. Kontrolujeme u nich, zda se spárovali správně. V místě totiž žijí různé druhy, které se párují a kopulují mezi sebou, což je velmi zajímavý fenomén, který může vést až ke křížení druhů a vzniku hybridů, což je velmi atraktivní a zajímavé téma. Z rešerší literatury víme o pozorováních hybridů, ale chybí nám k tomu vědecké důkazy. Právě proto se snažíme určovat všechny kopulující páry, odebíráme samicím vajíčka a ve škole odchováváme larvy. Chceme tedy zjistit, jak častým jevem mezidruhové párování je a zda má skutečně za následek vznik hybridů.

Když líčíte svou práci, mluvíte především o pozorování vážek. Není ale systematická biologie spíš o tom, že je musíte důkladně popisovat a uchovávat ve sbírkách konkrétní exempláře?

Nepopisuji nové druhy, takže i když máte pravdu, toto se mě netýká. Já vážky pozoruji a dokážu rozpoznat druhy buď jen z pozorování, nebo si konkrétního jedince odchytím do síťky a prohlédnu si ho podrobněji, aniž bych mu ale ublížila. Co všechno s vážkami dělám, to se pak odvíjí od konkrétního tématu výzkumu: buď jen sleduji populaci na lokalitě, nebo jako v projektu o rozmnožování, musím část práce dělat v laboratoři v rámci odchovu larev nebo genetických analýz.

I když jsem byla nemocná a původní představy o natáčení nám zkazila zima a mlha, podařilo se mi v něm ukázat krásu i užitečnost mé práce.

Svou práci i její praktický přínos jste vtipně shrnula ve svém vystoupení v soutěži Český Vševěd. Proč jste se do ní přihlásila?

Když jsem výzvu k účasti obdržela, končila jsem zrovna půlroční stáž v Africe a nestíhala jsem. Přišlo mi to jako super nápad, jehož forma by mi vyhovovala, ale neměla jsem čas, tak jsem mail zavřela. Ale bylo mi to líto, a když mi pak volal jeden kolega a druhý, že už hoří termín a je to soutěž přímo pro mě, zkusila jsem to. S africkým kolegou jsme připravili natočení videa a během jednoho dne jej sestříhali a poslali. I když jsem byla nemocná a původní představy o natáčení nám zkazila zima a mlha, podařilo se mi v něm ukázat krásu i užitečnost mé práce.

Měla jste hned jasno v tom, co chcete videem říci? 

Ano, chtěla jsem ukázat, že vážky jsou opravdu výjimečné. A chtěla jsem také ukázat, že nechodím jen tak k rybníku pozorovat barevná stvoření, ale co konkrétně pozorování vážek znamená a proč je důležité.

Bylo to podobně „jednoduché“ i při přípravě živého vystoupení?

Nepočítala jsem s tím, že bych mohla postoupit, a moc jsem to neřešila. Video jsem natočila, byla jsem ráda, že se bude sdílet, a popravdě jsem ani netušila, že bude nějaké další kolo s vystoupením naživo před diváky. To přišlo až s postupem do semifinále. Když nás vybrali, tak jsem si začala rýsovat, co bych chtěla předvést. Důležité pro mě byly dvě věci: praktické využití mého studia, protože lidé se často ptají, k čemu je, a pak představení vážek jako opravdu zajímavých tvorů. Taky jsem chtěla působit přirozeně a předvést, co opravdu dělám, tak, aby to se mnou ti lidé prožili. Vsadila jsem na to, že se popularizaci věnuji dlouhodobě a vím, jaké jsou vtipné momenty v životě vážek, u čeho se lidé smějí a co jim přijde zajímavé.

Forma vědeckého science slamu je hodně založená právě na zábavě. Je to podle vás nezbytný prvek v popularizaci vědy?

Přemýšlela jsem nad tím, když jsem dávala dohromady své vystoupení. Jestli to už není moc, jestli to není už tak vtipné, že to odchází od odbornosti. Ale myslím si, že účel světí prostředky, a já cítím svou silnou stránku právě v humoru a prožívání věcí. Jsou určitě témata, k nimž je třeba přistupovat seriózně, ale na to jsou jiní. Určitě není v popularizaci vědy jen jedna správná cesta.

Vy se jí zabýváte dlouhodobě a docela intenzivně. Proč?

Popularizace vědy je pro mě naprosto stěžejní. Pocházím z malého města a dodnes musím všem vysvětlovat, čím se vlastně budu živit, když dělám tu biologii, a k čemu jsou ty naše vědecké projekty. Když řeknu, že studuji hybridizaci u vážek, tak lidi převrací oči a netváří se úplně nadšeně. A to je podle mě problém. Je potřeba vědu popularizovat, vysvětlit lidem, k čemu je dobrá. Máme v ní excelentní výsledky a pokud to veřejnosti nebudeme schopni zprostředkovat, tak to nebude fungovat. Jsem tedy přesvědčená o tom, že popularizovat je nutné.

Když řeknu, že studuji hybridizaci u vážek, tak lidi převrací oči a netváří se úplně nadšeně. A to je podle mě problém. Je potřeba vědu popularizovat, vysvětlit lidem, k čemu je dobrá.

Je to jediný důvod?

Určitě ne. Vyrostla jsem v přírodě, v rodině, která chová zvířata a věnuje se i myslivosti. Vidím tedy do problémů, kterým příroda čelí, ale také vidím, že jiní lidé to nevnímají. Jsou od přírody odtržení. Už na střední škole jsem se věnovala školám v přírodě a viděla jsem děti, a bohužel i jejich rodiče či učitele, kteří nepoznají základní druhy rostlin a živočichů a nerozumí tomu, jak příroda funguje. Z dětí pak logicky nemohou vyrůst dospělí lidé citliví a šetrní k přírodě. Už tehdy jsem se rozhodla, že je stěžejní vysvětlovat lidem zábavnou formou a od základů, že příroda je zajímavá a skvělá. Chtěla bych lidem zprostředkovat svět, který mohou vidět venku, aby měli přírodu rádi, neničili ji a nebylo jim to jedno. V tom vidím význam popularizace.

Co tedy dalšího, kromě účasti v Českém Vševědovi, v rámci popularizace vědy děláte?

Už několik let jsem součástí Studentské organizace vědeckých aktivit SOVA při Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, kde se snažíme popularizovat vědu, zaměřujeme se na studenty a hlavně veřejnost. Děláme exkurze, přednášky, objíždíme různé akce a já aktuálně spravuji sociální sítě organizace. Začala jsem také působit v rámci evropského programu Erasmus+ v oblasti edukace mezinárodní mládeže zaměřené na ochranu přírody. Tam cítím velký potenciál, protože v programu jsou mladí motivovaní lidé.

Když mluvíte o mezinárodní spolupráci, nedá mi to nezeptat se na vaši stáž v Jihoafrické republice. Co vás tam přivedlo?

Byl to můj odvěký sen, podívat se do Afriky. Jsou tam ti sloni… (smích) Ale v podstatě jsem v rámci doktorátu hledala nějakou možnost zahraniční stáže mimo Evropu. Věnuji se bioindikačním indexům u hmyzu a za takového jejich moderního otce se považuje profesor Michael Samways, který působí na University of Stellenbosch v Jihoafrické republice, a právě jeho jsem oslovila, zda bych u něj nemohla dělat stáž. Vyšlo to a vědecky i lidsky to byla skvělá zkušenost.

Jela jste tam samozřejmě studovat vážky, ale měla jste příležitost pozorovat slony? Byla to ta vaše vysněná Afrika?

Pro mě to byl obrovský šok. Už když jsme přistávali a já viděla obrovské zelené pláně, vinice a vodní nádrže, říkala jsem si, že tak jsem si tu Afriku tedy nepředstavovala. Na druhou stranu to předčilo moje očekávání, krajina byla překrásná a i sloni tam byli. Mají tam však problémy volně přežívat, takže mě překvapilo, že vlastně žijí za plotem v parcích. Určitě se tam chci ještě někdy vrátit, ať už jako turistka, nebo třeba pokračovat ve studiu.

Studujete, píšete dizertaci, děláte další vědecký projekt a věnujete se popularizaci vědy. Jak to všechno stíháte?

Je toho moc a při spojení se studiem je to těžké. Čím víc toho člověk dělá, tím víc příležitostí se mu otevírá, a já se vlastně v rámci doktorátu i učím zvládat všechno tak, aby to bylo v pořádku. Aby to člověk mohl zvládat, je třeba mít fungující tým. A já mám úžasného školitele a kolegy, kteří mi kdykoliv pomůžou. Sama bych to nezvládla. V současnosti to ani bez spolupráce nejde, fenomén jednoho vědce je podle mě už překonaný.

Chcete se v budoucnu věnovat dál vědě, nebo spíš praktické ochraně životního prostředí?

To je otázka, na kterou teď neznám odpověď. Ráda bych se věnovala ochraně přírody prakticky, ale čím hlouběji se dostávám v tématu své dizertace, vidím, že je možné propojit praxi a vědu. Byla bych ráda, kdybych mohla zůstat v akademickém prostředí a nějak inspirovat lidi kolem sebe. Stále jsem ve stádiu objevování možností.

S ohledem na název soutěže, jejíž jste se stala první vítězkou, mi nedá se nezeptat: Kdybyste se mohla dědu Vševědovi položit tři otázky, co byste chtěla vědět?

První věc, která mě zajímá, je, jakým směrem se v Evropě ubírat v rámci ochrany přírody. Jestli přístup lidí do přírody (divočiny) uzavřít, regulovat a zpeněžit, jako například v Africe, nebo jestli je udržitelné dál podporovat trampování a turistiku v našem českém stylu.

Pak by mě zajímalo, zda má vůbec smysl výrazná lidská intervence ve smyslu ochrany přírody. Zda nepřichází další velké světové vymírání v rámci evoluce a světového řádu a my třeba nebojujeme s větrnými mlýny.

Třetí věc, která mě napadá, souvisí s popularizací. Od smrti Steva Irwina přemýšlím, kdo bude další podobnou celebritou popularizující biodiverzitu a přírodu celkově. A zda celá éra osobností, jako jsou Jane Goodall, Steve Irwin a nebo třeba David Attenborough, pomalu nekončí a nenastává doba přibližování přírody lidem přes sociální sítě.

Děkujeme magazínu vysokých škol Universitas za laskavé svolení k přepisu rozhovoru. Článek najdete na webu Universitas zde.