Jakým způsobem pracuje dnešní historiografie s postavou Václava Havla?

Podle mého názoru není odpověď jednoznačná. Historiografie se věnuje Václavu Havlovi převážně v kontextu širších vývojových tendencí. Škála názorů je různorodá a odpovídá současnému diskurzu, jenž má spíše multidisciplinární charakter. Odehrává se mj. hlavně na půdě Knihovny Václava Havla. Významnou roli v něm hrají filosofové (Václav Bělohradský, dnes především ředitel Knihovny Tomáš Sedláček) a politologové (Petr Pithart).

Z historiků do něj asi nejvíce přispěl Jiří Suk, jehož mnohostranné a kritické pojetí Havlovy role – jak v disentu, tak v politickém životě po roce 1989 – poskytlo ostatním účastníkům diskurzu zejména velmi spolehlivou faktografickou základnu. Jejím typickým rysem je kromě využití, pokud možno, všech dostupných zdrojů informací, zejména snaha o „odmytizování“ postavy Václava Havla a o objektivní hodnocení jeho postojů v různých historických konsekvencích.

Většina historiků moderních dějin ovšem souzní s názorem, že stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Zejména na objektivní pohled na význam jeho působení v roli prezidenta – a v této souvislosti především na jeho myšlenkový odkaz pro budoucí politický vývoj – ještě nenazrál čas.

Jakou roli sehrálo akademické prostředí v Havlově myšlení před rokem 1989?

Akademické prostředí sehrálo v Havlově myšlení před rokem 1989 bezesporu rozhodující roli. Už jako mladík se prostřednictvím svého dědečka Huga Vavrečky seznámil s postavou a dílem brněnského filosofa Josefa Šafaříka, jehož „etický kodex“ formoval utváření jeho vlastních lidských i tvůrčích postojů.

Pro etapu přípravy Charty 77 pak bylo jistě zásadní jeho rozhodnutí požádat o spolupráci snad nejvýznamnějšího českého filosofa dvacátého století Jana Patočku. Jeho dílo (dnes často považované za kontroverzní) i jeho život – symbolicky dovršený úmrtím po výslechu na StB – Havla provázely (možná spíše intuitivně, v pozadí) po celý další život. Výmluvným svědectvím jsou v této souvislosti zejména Dopisy Olze.

Které období Havlova života považují historici za nejnáročnější – normalizaci, věznění, rok 1989 nebo prezidentská léta?

Na tuto otázku nelze nalézt jednoznačnou odpověď. Ve zpětném pohledu lze po lidské stránce považovat za nejnáročnější období věznění – bohužel právě to se (spolu s „berličkou“ v podobě náruživého kouření) nejvíce podepsalo na jeho podlomeném zdraví a rychlém „odcházení“ po návratu z Hradu.

Na druhé straně si Václav Havel až do konce života uchoval obdivuhodný nadhled nad sebou samým. Tento úhel jeho vlastní sebereflexe naznačuje, že se pro něj stal velkým „kamenem úrazu“ především prezidentský úřad. Nedovedu odhadnout, zda je to mínění celé „historické obce“, já sama jsem však z jeho závěrečných úvah a z pokusu o scénář dramatu Odcházení (bez ohledu na jeho umělecký propad) vyčetla hluboký sebeironický vhled do absurdního dovršení dramatu jeho života.

Jako by někde v pozadí bylo uvědomění, že jej „kola dějin“ semlela natolik, že zradil sám sebe, svou životní filosofii, svou „nepolitickou politiku“.

Věhlas světového spisovatele vyměnil za nepříliš úspěšný výkon funkce prezidenta země, která se i jeho zásluhou znovuzrodila ke svobodě. Nedokázal – z hlediska historika ani nemohl, neboť jiná nabídka muže státnického rozhledu nebyla – odolat vnějšímu tlaku na další pokračování role, pro niž nebyl dle svého vlastního vnitřního přesvědčení předurčen.

Možná se mýlím, ale domnívám se, že právě tato absurdní proměna role dramatika a disidenta se pro historiografii stane stěžejním tématem dalšího bádání, samozřejmě opět ve spolupráci s ostatními humanitními obory.

Které části Havlova odkazu jsou dnes nejčastěji zjednodušovány nebo dezinterpretovány?

Podle všeobecného mínění nejen akademické obce, ale i velké části umělců a prostých, slušných – a úrovní sociálních sítí tolik nezasažených – obyvatel této země je to především obraz tzv. „pražské kavárny“. Rozsah dezinterpretace hesla o vítězství pravdy a lásky dnes snad nejlépe vystihují úvahy již zmíněného Tomáše Sedláčka, opřené o jeho pojetí filosofujícího ekonomického myšlení, založeného mimo jiné na zobecňování dlouhodobých historických zkušeností.

Sedláček svou roli obhájce Havlova odkazu sdílí srozumitelným jazykem s posluchači svých veřejných vystoupení, mezi nimiž historikové představují jedny z nejpozornějších. Ti si většinou uvědomují, že pouhý historický výklad složitého stylu Havlova myšlení a významu jeho odkazu bez zmíněného diskurzu může vést k jeho zjednodušení.

Nejhrubší a nejprimitivnější dezinformace se z historického (i občanského) hlediska netýkají pouze jeho odkazu, ale také útoků na jeho původ a nejbližší rodinu. Historikové z mnoha úhlů pohledu objasnili obdivuhodnou podnikatelskou dráhu rodu Havlů – včetně chování strýce Miloše za okupace – přesto se znovu objevují nálepky o „kolaboraci“ s nacisty či o „kapitalistických manýrech“.

Co z Havlova myšlení je dnes historicky nejcennější – a co naopak patří spíše své době?

To je spíše otázka pro filosofy, případně pro budoucí badatele všech zmíněných oborů. Z čistě historického hlediska nejde jen o způsob Havlova myšlení, ale především o jeho snahu o „život v pravdě“. V jeho pojetí to rozhodně nebyla prázdná fráze – toto heslo naplnil vlastním životem.

Spíše své době patrně patřily jeho prohřešky v roli prezidenta, především přehršel proměňování etických principů myšlení a konání v jakýsi „moralistní kánon kazatele“, jenž se ukázal být pro soudobý stav společnosti obtížně přijatelný.

Jak by měl být Václav Havel vyučován na školách? Jako politik, disident, myslitel?

Václav Havel by měl být vyučován především úměrně věku žáků. Pro ty nejmenší je jeho život tak trochu pohádkovým příběhem dobrého a moudrého člověka, který po mnoha útrapách na základě svých zásluh ke štěstí přišel.

Na školách vyšších stupňů by měl být vyučován komplexně, bez mechanického oddělování jeho různorodých životních rolí.

Existuje „historický mýtus Václava Havla“?

„Historický mýtus“ Václava Havla samozřejmě – podobně jako u většiny významných osobností – existuje. Spočívá především v jeho chápání jako „největšího Čecha“ své doby, pokračovatele T. G. M. v boji za pravdu, která musí stále vítězit.

Chybí zde snaha o kritické zhodnocení jeho celoživotního díla, naplnění rolí, jež si sám vytkl, i těch, které jej potkaly „jaksi mimochodem“ v důsledku výzev doby. Cílem výuky by proto mělo být především „odmytizování“ postavy Václava Havla a jeho role v moderních dějinách české společnosti.