Na Ostravské univerzitě vzniká umělecká sbírka s ambicí stát se jedinečnou přehlídkou současného výtvarného umění spjatého nejen se samotnou univerzitou, ale i s Moravskoslezským krajem. „Sbírka je koncipována jako dynamický proces na poli umění – je současně dokumentem své doby, výzkumným polem i nástrojem kulturní osvěty,“ uvádí v rozhovoru její kurátorka Ema Ducháčková. V současnosti jsou ve sbírce primárně zastoupeni umělci, kteří jsou spojeni s Fakultou umění OU, jádro sbírky tvoří díla 16 autorů různých generací.

Můžete nám představit tuto uměleckou sbírku? Kdy a za jakých okolností vznikla?

Sbírka vznikla v roce 2021 z iniciativy tehdejšího rektora profesora Jana Laty. Doufám, že se na mě nebude zlobit, když ho budu parafrázovat, ale jako milovník umění, který i sám umění sbírá, měl vizi univerzitní sbírky uměleckých děl, což je v kontextu České republiky poměrně výjimečná a specifická záležitost.

K založení sbírky jej vedla touha systematicky reflektovat současnou vizuální kulturu v regionálním i mezinárodním kontextu. Inspirací mu byly podobné kolekce, které jsou běžné na zahraničních univerzitách a většinou vznikají z iniciativy osvícených sběratelů a odborníků, kteří sdíleli zájem o dlouhodobou podporu živého umění a uchovávání jeho hodnot pro budoucí generace.

Zajímá vás, jaká díla v Umělecké sbírce Ostravské univerzity najdete? Podívejte se na oficiální web sbírky

Také čtěte

Jaký je hlavní účel sbírky? Má sloužit jako historický dokument, vzdělávací nástroj nebo třeba jako platforma pro současné umění?

Sbírka je především spojena s Ostravskou univerzitou a obecně Moravskoslezským krajem, který má opět poměrně specifickou pozici ve středoevropském prostoru. Jednak se tady stýkají kultury tří národů a tří jazykových kultur, je zde velké dědictví hutního průmyslu, které je v kraji stále živé – nejedná se tedy o dávnou minulost. Je to něco, co významně formuje kulturu v tomto regionu, což já jako rodilá Pražanka vnímám velmi výrazně.

Zároveň je nutné zvážit, že sbírka je koncipována jako dynamický proces na poli umění. Tedy, že je současně dokumentem své doby, výzkumným polem i nástrojem kulturní osvěty. Nejde o pouhé archivování umění, které vzniká na univerzitě nebo v kraji, ale o aktivní dialog se společností. Klíčové je pro nás vytvářet prostředí, které podněcuje kritické myšlení, představivost a vnímavost k proměnám světa skrze umělecké médium.

Nejde o pouhé archivování umění, které vzniká na univerzitě nebo v kraji, ale o aktivní dialog se společností.

Jaká témata nebo média sbírka nejčastěji obsahuje?

Když to řeknu úplně jednoduše, tak v současnosti sbírka obsahuje především díla dvojrozměrná – malbu, grafiku, fotografii a kresbu. Je zde nicméně zastoupena též instalace nebo šitý obraz (tapiserie). Do budoucna bych byla velmi ráda, kdyby se sbírka rozrostla i o více plastik a obecně více trojrozměrných objektů, či experimentálních projektů, které jsou nedílnou součástí umění 21. století.

Zaměřujeme se primárně na současné umění středoevropského prostoru, a jak už jsem zmínila, tak především na umění, které je nějakým způsobem spojeno či ovlivněno Moravskoslezským regionem. Moje vize je, aby sbírka byla co nejširším představením forem vizuálního umění s důrazem na mezioborové přesahy, tedy od klasických médií, jako jsou malba nebo socha, až po média světa, kterými jsme obklopeni – performance, environmentální instalace nebo formáty zapojující nejnovější technologie. Výběr děl by měl obecně reflektovat společenské otázky, jakými jsou identita, paměť, ekologie, gender či digitální realita.

Jakým způsobem sbírku obohacujete? Spolupracujete s konkrétními umělci nebo institucemi?

V současnosti jsou ve sbírce primárně zastoupeni umělci, kteří jsou spojeni s Fakultou umění Ostravské univerzity. Jádro sbírky tvoří díla 16 umělců různých generací. Mladou generaci třicátníků reprezentují sochařka Sabina Knetlová a malířky Kristýna Krutilová, Barbora Mikudová, Michaela Nováková a Klára Vincourová. Střední generaci zastupují například pedagogové Fakulty umění Ostravské univerzity Daniel Balabán, František Kowolowski a Zbyněk Janáček. Ve sbírce se rovněž nacházejí díla zakladatelů Fakulty umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Eduarda Ovčáčka a Eduarda Halberštáta.

Letos bychom rádi zařadili do sbírky i díla studentů Pedagogické fakulty z Katedry výtvarné výchovy. Do budoucna se však nechceme zaměřovat pouze na univerzitu, ale též na umělce, kteří akademickým prostředím neprošli, či s ním nejsou nijak spjati. Ráda bych, aby akviziční strategie byla založena na kombinaci přímé spolupráce s umělci, konzultací s odborníky a pravidelného mapování scény na různých úrovních – od etablovaných autorů po začínající tvůrce nebo též umělce tvořící v průběhu 2. poloviny 20. století, aby sbírka obsahovala i kus nedávné historie. Nebránila bych se též navázání spolupráce s galerijními institucemi a nezávislými kurátory.

Umění je obecně citlivý senzor, jakýmsi lakmusovým papírkem společenských změn, posunů a nálad. Ať už jde o ekologické krize, války, technologické proměny nebo redefinici kulturní identity.

Jak se sbírka proměňuje v čase? Reaguje na aktuální společenské nebo politické události?

Sbírka je poměrně mladá a vznikla nedávno, ale odpověď na vaši otázku zní ano. Kolekce je otevřeným organismem, který se neustále vyvíjí. Umění je obecně citlivý senzor, jakýmsi lakmusovým papírkem společenských změn, posunů a nálad. Ať už jde o ekologické krize, války, technologické proměny nebo redefinici kulturní identity. To vše bych byla ráda, aby ve sbírce Ostravské univerzity bylo znatelné a aby umění v ní obsažené mělo výpovědní hodnotu a bylo obecně srozumitelné široké veřejnosti.

Co vás přivedlo ke kurátorství? Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekla, že právě této oblasti se chcete věnovat?

Byla to spíše cesta než jeden konkrétní moment. Od dětství jsem inklinovala k vizuálnímu umění, ale spíše jsem chtěla sama tvořit. Nikdy jsem však neměla problém se studiem, obecně se dá říct, že jsem byla studijní typ. Po studiu na střední umělecké škole a kritickém zvážení svého talentu jsem se rozhodla pro studium dějin umění na Karlově univerzitě. I když při studiu jsem taktéž malovala – a to nejen na plátno, ale malovala jsem také na tělo, což byl určitý typ přivýdělku během studia.

V momentě, kdy jsem si začala dělat doktorát, tak jsem svoji vlastní tvorbu značně omezila i z důvodu, že už na to nebyl jednoduše čas. Během studia jsem měla vizi, že bych se spíše věnovala starému umění, psala jsem disertaci o knižní malbě 16. století, a obecně jsem se spíše chtěla zaměřit na akademickou dráhu a přednášení na univerzitě. Myšlení a hlubší analýza uměleckého procesu mě poté přivedly ke kurátorství, což jsem začala vnímat jako nástroj vidění světa skrze svět vizuální kultury a estetiky.

Který projekt nebo výstava, na které jste pracovala, pro vás byl obzvlášť důležitý?

Po studiích na vysoké škole jsem čtyři roky pracovala v Národním muzeu. Ta práce mě moc bavila a naplňovala i z hlediska toho, že jsem se dostala k zajímavému sbírkovému materiálu. Jako kurátorka jsem tehdy dostala za úkol pracovat na výstavě o ženské emancipaci, což bylo téma, které jsem předtím jednoduše vůbec neřešila a nijak jsem s ním tehdy nebyla spojena.

Musím říct, že mě to velice nadchlo, a sama jsem byla překvapena tím, co všechno naše předchůdkyně nemohly a musely si jako ženy vybojovat, a dalo by se říct vyvzdorovat – ať už to bylo studium na univerzitě, smysluplná a kvalifikovaná práce nebo přenesení části starosti o rodinu a domácnost na muže. Ta témata jsou stále aktuální i dnes.

Do budoucna bych se ještě chtěla k tématu rovnoprávnosti ve společnosti vrátit, stejně tak myslím, že spousta velmi schopných umělkyň, které tvořily v dobách dávno minulých, čeká na svoje znovuobjevení. Svědčí o tom i množství kurátorských projektů, které se v poslední době vynořily, například i výstava v Národní galerii v Praze – „Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900“.

Role kurátora spočívá v navrhnutí rámce, ve kterém mohou spolu jednotlivá díla komunikovat, a tedy oslovit široké publikum.

Co je podle vás největší výzvou práce kurátorky v dnešní době?

Dalo by se říct, že je rozdíl mezi tím, jestli jste kurátorem umělecké sbírky nebo kurátorem výstavy. Zároveň je nutné zvážit, jestli pracujete se současným uměním, tedy žijícími umělci, nebo s historickým materiálem. Ta práce je odlišná v tom, že se současnými umělci můžete vést nějaký konstruktivní dialog, a pokud jsou ochotni spolupracovat, tak se jich můžete různé věci doptat, a z toho poté vytvořit smysluplný koncept výstavy nebo promyšleně budovat sbírku umění.

U historického materiálu je nutné si ty jednotlivé reálie a informace jednoduše dohledat v literatuře a v archivních pramenech a následně vyhledaná data analyzovat. Vždy se do toho promítá váš osobní estetický názor, který se nemusí a často neshoduje s míněním mnoha jiných odborníků, kteří se pak k vaší práci mohou stavět i kriticky. Je tedy nutné vybalancovat výsledný koncept tak, aby se vyrovnal s názory odborné veřejnosti, ustát tlak instituce, kde výsledný projekt vzniká, a tím vytvářet výstavy, které nejsou jen efektní, ale skutečně rezonují s publikem a mají potenciál měnit pohled na svět. Důležité podle mě je též umět pracovat s kritikou a snažit se z ní ponaučit.

Jak vy osobně vnímáte roli kurátora?

Kurátora vnímám jako zprostředkovatele a dramaturga uměleckého projektu. Kurátor nesmí být pasivním pozorovatelem, ale v případě výstav současného umění nesmí svým přístupem zastínit samotného umělce. Role kurátora spočívá v navrhnutí rámce, ve kterém mohou spolu jednotlivá díla komunikovat, a tedy oslovit široké publikum.