V Ostravě studentkou, ve Finsku učitelkou. Čerstvá absolventka dvouoborového studia anglického jazyka a biologie Veronika Elisabet Virta se v minulém akademickém roce chytila příležitosti a v rámci programu Erasmus+ se vypravila na praktickou stáž do Finska. Během svého téměř tříměsíčního pobytu ve městě Tampere vyučovala tamější školáky, předávala jim pozitivní motivaci k učení a čerpala inspiraci z unikátního finského vzdělávacího systému. Veronika Elisabet se s námi podělila o své zkušenosti i vize do budoucna.

Když jsem si vybírala svůj studijní obor, podstatnou roli hrály mé zájmy. Vždy jsem měla vřelý vztah ke kultuře, literatuře, přírodě a především k dětem, se kterými jsem pracovala již od dob svého dospívání. Vedle toho mám cizí jazyky zkrátka pod kůží. Tatínek je Fin, takže jsme spolu mluvili finsky. Maminka zase vyučuje angličtinu na gymnáziu, díky čemuž jsem poznala kladnou i stinnou stránku učitelské profese. Díky stáži ve Finsku v rámci programu Erasmus+ jsem si otestovala své možnosti a došla jsem k závěru, že bych se učitelství chtěla do budoucna věnovat naplno.

Své zahraniční zkušenosti bych ráda využila v praxi, a přispěla tak ke změně některých metod, jež se v českém školství uplatňují. Na finském modelu vzdělávání se mi nejvíce líbí to, že se klade důraz na spolupráci a vzájemnou důvěru, nikoli na soutěživost a porovnávání dětí. Finští žáci nejsou několik prvních let hodnoceny známkou. České děti jsou naopak hned od začátku vystaveny velkému tlaku, snaží se vždy získat tu nejlepší známku, aby potěšily rodiče, a často pak přichází o radost z učení. Rivalita nás provází celý život, na vysoké škole, na sociálních sítích i v zaměstnání se stále porovnáváme s ostatními, což neprospívá našim mezilidským vztahům ani nám samotným.

Školská reforma celého systému probíhá ve Finsku již desítky let a ani ten český ze dne na den určitě nezměníme. Mohli bychom se snažit dělat alespoň malé krůčky a hlavně se nebát inspirace a nových myšlenek. Se svými budoucími studenty bych si přála mít přátelský vztah založený na vzájemném respektu. Je pro mne důležité, abych jim mohla být nápomocna nejen ve vzdělávacím rozvoji, ale i v tom osobním.
Stáž na fakultní škole Tamperské univerzity jsem si vyhledala a zařídila sama, což nebylo jednoduché, ale stálo to za to. Pojem „fakultní škola“ znamená, že se tamější zkušení učitelé při své profesi zaměřují i na budoucí učitele, tedy studenty vysokých škol, a provázejí je během jejich praxe. Jeden z rozdílů mezi českým a finským školstvím spočívá v tom, že finský školní rok se ve vyšších ročnících dělí do dvouměsíčních bloků, kdy se žáci soustředí pouze na čtyři až šest specifických předmětů. Já měla šanci odučit právě jeden celý dvouměsíční blok, můj rozvrh se skládal z výuky biologie a angličtiny. Biologie pro mě představovala největší výzvu, jelikož jsem ji měla vyučovat ve finštině. Finsky hovořím, ale především na komunikativní úrovni. Před každou hodinou biologie, kde je potřeba ovládat odbornou terminologii, jsem investovala spoustu času do přípravy. I náročnější gramatiku v angličtině bylo potřeba vysvětlit finsky.

Kromě své vlastní výuky jsem docházela i na náslechy a semináře, jež vedli zkušení učitelé a byly určeny právě nám, budoucím učitelům. Velmi mile mne překvapilo, že mí žáci byli zvídaví a neuvěřitelně aktivní. Neobávala jsem se ani tolik o kázeň, ale spíš o to, abych zvládla zodpovědět jejich četné dotazy. Všechno to opět vychází ze zavedeného vzdělávacího systému. Ten finský stojí na pozitivní motivaci, osobním ohodnocení studentů a vzájemné důvěře a podpoře, což se pak odráží i v jednotlivých hodinách.

Před každou hodinou jsem docházela na konzultace za svými školitelkami, jimž jsem předložila svůj návrh a plán výuky. Nejvíce mi však dala jejich zpětná vazba na mé hodiny, která mi velmi pomohla a posunula mě o hodně dál. Vždy mi řekly, co je dobrý nápad a co bych ještě mohla vylepšit, samotné vyučování už potom bylo pouze v mé režii. Ve Finsku je učitel svým vlastním pánem – není na něj vyvíjen tlak a nikdo mu nenařizuje co a jak učit. Nestraší jej žádná inspekce, jelikož ke kultuře finského vzdělávání patří důvěra v to, že učitel naplní cíle dané národním kurikulem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Být dobrým učitelem je ve Finsku otázkou osobní prestiže, k níž patří ovšem i slušný plat. Už přijímací řízení na pedagogické fakulty a univerzity obecně, je velice přísné – ke studiu je přijata jen zhruba čtvrtina uchazečů.

Díky praktické stáži v rámci programu Erasmus+ jsem si ujasnila své životní poslání a objevila radost a nadšení z učitelského povolání. Praktickou stáž bych doporučila všem, kdo se nebojí výzev a chtějí naplnit svůj potenciál.