Lukáši, vyhrál jsi 1. místo na Olympiádě techniky v Plzni. Co je to vlastně za událost?

Olympiáda techniky v Plzni je mezinárodní studentská soutěž a konference pod záštitou Západočeské univerzity v Plzni, Magistrátu města Plzně a Svazu průmyslu a dopravy ČR. Univerzita v Plzni využila toho, že působí v městě s průmyslovou tradicí. Tato tradice se podpořila tím, že se zde pořádal již 15. ročník technické soutěže studentů a doktorandů.

Jak ses o soutěži dozvěděl?

O soutěži jsem se doslechl díky Českému rozhlasu, který z Olympiády techniky vysílal reportáž. Jako sportovce a doktoranda na Katedře studií lidského pohybu PdF OU mě slovo „olympiáda“ přirozeně zaujalo.

To byl ale jenom začátek…

Přesně tak. Poté jsem navštívil webové stránky události a zjistil, že by to mohla být zajímavá výzva. Vystudoval jsem obor Technická výchova, takže k technice mám velice blízko. Dílnu a praktické tvoření mám rád. Při brouzdání na internetu a při řešení problému „kinantropologie“ jsem dospěl až ke klíčovému slovu „rotace“. Tak jsem narazil na setrvačníky a onu slavnou fotografii dvou nositelů Nobelových cen Wolfganga Pauliho a Nielse Bohra, jak si hrají s malým setrvačníkem s názvem Tippe Top.

Čím tě ta hračka zaujala?

Svým principem. Je to setrvačník, který když roztočíme, nepředpokládáme, že by se mohlo dít něco nečekaného. Při zpomalování však setrvačník zajímavě nadskočí, převrátí se a začne se točit na opačné „špičce“. Tím je zajímavý. Těleso vždy hledá přirozenou stabilitu a v tomto zařízení ji nachází v naprosto paradoxní poloze. Tento jev je pro sportovce velmi zajímavý.

V čem?

Tato hračka se dá využít k vysvětlení kinantropologických principů v lidském pohybu. Sportovci rotaci přirozeně využívají. Rotace je součástí hodu diskem, koulí, rotaci využívají krasobruslaři. Mnohé rotační úkony je nutno dělat v určité mezní rychlosti, jinak by se sportovec dostal do nestabilní a rizikové situace. To byl okamžik, kdy jsem zatoužil si tuto hračku obstarat.

Jak jsi to udělal?

Využil jsem možnosti dílny na Katedře technické a pracovní výchovy PdF OU, kde jsem studoval obor Technická výchova. Vedoucí katedry doktor Václav Tvarůžka mně poradil a pak už jsem jen pracoval. Spolu s vedoucím katedry jsme natočili malou reportáž, ve které jsme téma didakticky zpracovali. Do soutěže jsem se přihlásil pouze ze zvědavosti. Vzhledem k zahraniční konkurenci jsem tomu nedával moc velkou šanci.

Ono to ale vyšlo!

Komise ocenila, že jsem se vydal na rizikovou cestu obrábění, u které člověk neví, kolik bude potřebovat pokusů. Bylo to časově náročné a nebylo to technologicky snadné. První pokus se nezdařil, potom druhý, třetí… Ale nakonec se podařilo vyrobit přesně to, co jsem chtěl – funkční model.

Chtěl bys říct něco na závěr?

Asi to, že přemýšlení a práce zhmotnit své myšlenky do funkčního modelu je princip doktorského studia. Nápad je vždy to nejdůležitější a řešení problému je cesta, po které stojí za to jít.