Slasti a strasti lexikografické řehole (1. část)

Autor: , 13. 2. 2017

Rozhovor s autorem Velkého anglicko-českého a česko-anglického slovníku: anglistou, lexikografem a emeritním profesorem katedry anglistiky FF OU Josefem Fronkem.


Emeritní profesura J Fronka, KAA FF, květen 2011, prof. Fronek ve druhé řadě zleva. Archiv KAA.

Všichni zájemci jsou srdečně zváni k přednášce na téma

Slasti a strasti lexikografické řehole,

s níž prof. Fronek vystoupí v úterý 28. února 2017 od 12.30 h

v místnosti E 204 v budově E na ul. Čs. legií.

Přednášku doprovodí křest novorozeného slovníku a dle zájmu příchozích také autogramiáda.

Prof. Josef Fronek, M.A., Ph.D. vystudoval angličtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V 70. letech 20. století opustil z politických důvodů Československo a více než dvacet let působil jako akademický pracovník na univerzitách ve Velké Británii. V letech 2007 až 2011 přednášel především lexikologii a sémantiku na katedře anglistiky naší univerzity, jejímž je emeritním profesorem. Na jaře 2016 oslavil prof. Fronek své 80. narozeniny a v prosinci téhož roku vydání aktualizované a podstatně rozšířené verze svého Velkého anglicko-českého slovníku (Leda 2016).

Mezi anglisty, překladateli, učiteli i studenty angličtiny jste již po řadu let znám jako autor velkých dvojjazyčných slovníků: Velkého anglicko-českého a Velkého česko-anglického slovníku. Přitahovala vás lexikografie od počátku anglistické dráhy? Jak se člověk stane slovníkářem?

Jak se stane člověk slovníkářem?  V mém případě shodou okolností. Byl jsem na správném místě ve správný čas. Na konci osmdesátých let, kdy se ukázala potřeba nového přístupu ke zpracování anglicko-českých a česko-anglických slovníků, jsem pracoval na katedře slovanských jazyků University of Glasgow. Když mi byla nabídnuta možnost připravit nový střední česko-anglický slovník, rozhodl jsem se to zkusit. Měl jsem za sebou už více než dekádu pobytu ve Velké Británii (4 roky postgraduálního studia a 8 let pedagogické práce). Po dobu 12 let jsem měl tedy možnost každodenně kolem sebe slyšet hovorovou angličtinu v jejích nejrůznějších podobách a zároveň se zabývat jejím studiem v kontrastu s češtinou. Bez této dlouholeté přípravy bych v sobě jen stěží našel dostatek sebedůvěry k tomu, abych se do této náročné práce vůbec pustil. 

Moje předchozí anglistická dráha byla více než trnitá.  Anglicky jsem se začal učit v době, která tomuto jazyku vůbec nepřála. Zelenou měla tehdy ruština, jazyk pokroku a míru; angličtina byla naopak zcela jednoznačně kvalifikována jako jazyk imperialismu. Studium angličtiny bylo v padesátých letech zasazeno do takřka surrealistického kontextu. Středoškolské učebnice nás sice dost erudovaně poučily o údernících (shock workers), zasloužilých dojičkách (merited milkmaids) a tíživé bídě (crushing poverty) pracujících v kapitalistických zemích, ale velmi málo o každodenním životě v anglosaských zemích. Výborní učitelé na olomoucké univerzitě nás sice detailně seznámili s angloamerickou kulturou a literaturou, ale podmínky pro zvládnutí dobré konverzační angličtiny byly mizivé. Poslouchat silně rušené vysílání BBC World Service bylo trestné. Jediná dobrá učebnice, Anglicky svěže a spolehlivě od Josefa Vachka, byla v podstatě zakázaná a nebylo ji možné sehnat. Profesor Vachek byl v nemilosti režimu. Jediné, co zbývalo, bylo ji opisovat přes půltucet kopíráků na psacím stroji (všech 750 stránek), tak jako to později dělali disidenti s nežádoucími literárními a politickým texty. Na svou angličtinu jsem tehdy moc hrdý nebyl, ale vynikající učitelé, zvláště profesor Poldauf, mě toho hodně naučili o angličtině. Profesor Poldauf na mě měl nesporně velký vliv. Uvedl mě do metodologie kontrastivního srovnávání jazyků a naučil mě vidět jazyk jako kombinaci explicitních a implicitních segmentů a struktur; pomohl mi pochopit, že vrcholek ledovce jazyka, který vyčnívá nad hladinu (povrchové struktury) jen, a především, v souladu se studiem té větší části ledovce, která je skryta pod hladinou (hloubkové struktury). Jeho vliv byl zcela určitě klíčový pro mou pozdější volbu lexikografické specializace.

Psaní slovníků je nesmírně těžká a nevděčná práce. Vytvoření zcela nového slovníku většího rozsahu ukrojí člověku ze života mnoho let, někdy i celé dekády. Jde o dlouholetou mravenčí nádeničinu, která desítky let doslova diktuje jak lexikografovi, tak i jeho rodině specifický rytmus života.

Kingsley Amis údajně charakterizoval podstatu literární činnosti následovně: „The art of writing is the art of applying the seat of one’s trousers to the seat of one’s chair.“ Pro práci lexikografa platí tato pravda nesporně ještě v daleko větší míře. Velmi záhy po zahájení své lexikografické dráhy jsem pochopil výstižnost následujících slov francouzského učence a lexikografa J. J. Scaligera (16. a 17. století): „Nejhorší zločinci by neměli být popravováni, ani posíláni na nucené práce, ale měli by být odsouzeni k psaní slovníků, protože tato práce zahrnuje všechna muka, kterými lze zločince trestat.“

Odborná připravenost není tedy rozhodně jedinou podmínkou pro lexikografickou práci. Neméně důležité jsou výdrž, Sitzfleisch, staying power a idealistické, osobní zaujetí pro věc.  To vše se mi dařilo v sobě v posledních 30 letech se skřípěním zubů znovu a znovu mobilizovat, ale je a bude to stále těžší a těžší.

Tvorbou slovníků se zabýváte již řadu let a během nich postoupil vývoj informačních technologií mílovým tempem – proměňovaly Vám práci pod rukama? Co považujete za jejich přínos … a měly v nějakém ohledu i dopad negativní?

Jak jsem se již zmínil, lexikografickou kariéru jsem začal díky tomu, že jsem se nacházel ve správný čas na správném místě. Zároveň jsem měl to štěstí, že právě v té době – v druhé polovině 80. let – se objevil na scéně Locoscript, vynikající, uživatelsky přítulný textový procesor, který si uměl téměř na 100 procent poradit i s češtinou. Počítač, který jsem tehdy měl k dispozici, byl velmi rudimentární. Na první pohled šlo v podstatě o modernizovaný psací stroj, ale pro slovníkáře měl vynález sofistikovaného programu textového procesoru a textového editoru podobnou cenu, jako měl kdysi vynález knihtisku.  Možnost libovolné editace slovníkových statí, používání různých typů, velikostí a barvy písma, korektorů pravopisu, rychlého rolování v textu slovníku, ukládání textu do databází, to vše mi nabízelo dělat vše jinak a hlavně rychleji, než tomu bylo dříve. Další vývoj informačních technologií – Internet, digitální verze knih včetně slovníků a snadný přístup k velkým jazykovým korpusům – nabízí slovníkářům doslova pohádkové možnosti. Ale jen potenciálně. Je toho moc dobrého najednou. Mezi autory velkých slovníků jsem něco jako dinosaur. Uvedené moderní digitální prameny sice dost často využívám, ale přejít na novou metodologii, která by plně využila cornucopii korpusové lexikografie je mimo možnosti osamoceného autora, jenž navíc stále ještě závisí na Locoscriptu, který už nekomunikuje s moderními operačními systémy. Smysluplné využití korpusů je možné jen pro početné, dobře financované kolektivy autorů s velkou podporou počítačových technologií a odborníků.  Ani ty nejlépe dotované lexikografické ústavy, které zdůrazňují, že veškerá jejich práce je založena na korpusových zdrojích, se zatím ještě neobejdou bez lidského hodnocení zpracovávaného materiálu.

V naší lexikografii zatím nejsou příznivé podmínky pro dalekosáhlejší použití korpusů při tvorbě slovníků, i když všichni z nás korpusy vítáme.  Počítačově jsou ale bohužel velmi efektivně kompilovány plagiáty – u nás je v tomto ohledu naprosto bezohledné nakladatelství FIN; ti okopírují elektronicky slovník i s chybami a pak jen tu a tam udělají v materiálu nějaké kosmetické změny jako kamufláž a vydají to jako výsledek desetiletého lexikografického bádání – viz FINDER English-Czech Dictionary, 2006, který je téměř věrnou kopií mého Anglicko-českého slovníku s nejnovějšími výrazy, 1996.

Co považujete za nejobtížnější součást lexikografické práce?

Jean Cocteau prohlásil (žertem), že velká díla literatury nejsou vlastně nic jiného než nesprávně seřazený slovník. Vyjádřil tak epigramaticky hlavní důvod lexikografových potíží. Jeho úkolem je zmapovat infinitní úzus jazyka finitními prostředky, zasáhnout co nejpřesněji pohyblivý cíl, popsat nekonečně dynamický, kreativní, měnlivý, rozostřený a těžko definovatelný útvar víceméně exaktně. S nadsázkou tedy i prezentovat třeba poezii v abecedním pořádku. Slovník musí být v saussurovském pojetí útvarem langueovým, tj. systémovým, a přitom popisovat jevy parolové, tj. řečové.  Slovo nabývá význam teprve v kontextu. To je spojeno pro slovníkáře, ale i uživatele, s velkým problémem, protože slovníková stať je vždy zobecněná, dekontextualizovaná. Zápis významové ekvivalence musí být proto opatřen úsporným, ale srozumitelným metajazykovým aparátem, – kontextové charakteristiky, oborové zkratky, typografické konvence, značky, příklady použití atd., který pomůže uživateli, aby si zvolil správný ekvivalent.