Sametová Ostrava očima Jana Malury: Byli jsme pěšáky revoluce

Autor: , 5. 11. 2019

O trnité cestě ke svobodě a roli ostravských studentů v této přelomové události vypráví profesor Jan Malura, účastník listopadového dění a nyní vedoucí Katedry české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.


Jan Malura | Foto: Jana Hájková

Letos uplyne 30 let od doby, kdy se lidé v čele se studenty znovu chopili svých hodnot a vyrazili do ulic s cílem získat zpět svobodu, možnosti volby a smysluplnou budoucnost. Každému se vybaví euforické listopadové snímky zaplněných pražských ulic a náměstí – jak ale probíhala sametová revoluce v Ostravě, tedy ve městě, kde otěže moci až do poslední chvíle pevně svíral komunistický režim?

Když se podíváte zpět do roku 1989, kým jste byl a jaký byl svět kolem vás

Byl jsem osmnáctiletým klukem na hrozném gymnáziu, kde vládli pevnou rukou ortodoxní komunističtí kantoři. Byly to často absurdní šaškárny, měli jsme například ruštináře, hrůzostrašného stalinistu, který nám dokola vyprávěl o hrdinech Sovětského svazu. Jeden z mých spolužáků u jeho plamenného výkladu usnul, což dotyčného kantora rozzuřilo tak, že ještě na půl spícího studenta vytáhl za ucho z lavice a začal mu strašně nadávat a mlátit ho. Bral to jako znevážení posvátné pravdy!

A mimo školní lavice?

Nemohli jsme se ani dostat k hudbě, kterou jsme měli rádi, odevšad se ozýval Karel Gott, Michal David a Helena Vondráčková. To, že v obchodech nebyl toaletní papír nebo pomeranče mě v mém věku moc netrápilo. Jako rodina jsme to pocítili spíše ve vážných situacích, kdy bylo třeba sehnat důležité léky, což se někdy ani nepodařilo. Věděli jsme, že ty léky existují, ale kromě komunistických papalášů k nim běžní občané neměli přístup. Právě v takových chvílích mi nejvíce docházelo, že to u nás není v pořádku. Vůči světu, který mě obklopoval, jsem cítil velkou nechuť. Roli hrálo i to, že můj otec byl po roce 1968 kvůli svým názorům a angažovanosti perzekuován a vyhozen z Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, kde do té doby pracoval.

Na tutéž fakultu jste právě v roce 1989 nastoupil vy jako student – jaká zde vládla atmosféra?

Právě tady jsem si uvědomil, že většina gymnázií byla mnohem uvolněnější. Najednou jsem se ocitl mezi lidmi ze svobodnějšího světa. Na fakultě jsem ale ještě zažil obskurní předměty jako dějiny dělnického hnutí, marxismus-leninismus a někteří kantoři nám neustále podsunovali komunistickou ideologii. Na denním pořádku byly i drobné konflikty, které se například týkaly mých dlouhých vlasů – právě vyučující marxismu-leninismu mi nadával do „feťáků“. A i když jsme oficiálně nestudovali ruštinu, pořád pro nás byla od prváku povinná, takže jsme si k ní vytvořili naprostý odpor.

Tou dobou už se ale muselo schylovat k revoluci…

Na pražských fakultách už, předpokládám, před listopadem vládla daleko přívětivější atmosféra. V Ostravě to běželo v zajetých normalizačních kolejích až do posledních chvil. Vůbec první protest se uskutečnil až v pondělí 20. listopadu 1989 před divadlem Jiřího Myrona a posléze se přesunul na Masarykovo náměstí, tehdejší náměstí Lidových milicí. Zpočátku se scházela jen hrstka lidí, s Prahou nebo Brnem se to nedalo srovnat, Ostrava byla pořád komunistickou baštou.

V sametové revoluci sehráli zásadní roli právě studenti. Jak tedy vypadaly studentské protesty v Ostravě?

Vyhlásili jsme studentskou stávku a přestali jsme chodit na výuku. Místo toho jsme na fakultě a na kolejích opisovali letáky, pořádali jsme diskuze, mnohdy vyhrocené, protože spousta kantorů byla úzce spjatá s komunistickým režimem. Já jsem nebyl žádný lídr, předseda stávkového výboru byl Ivo Kaleta. Úkolem nás, „pěšáků revoluce“, bylo hlavně roznášet letáky do ostravských továren a dolů, beskydských vesnic a zemědělských družstev a diskutovat tam s lidmi. Chtěli jsme lidem mimo centra dění vysvětlit, za co stávkujeme, že nejde pouze o abstraktní ideály jako je svoboda, ale i o životní prostředí, bytovou politiku a ekonomickou situaci, což se dotýkalo úplně všech. Nutno však dodat, že jsem se v předlistopadových měsících nijak zvlášť dobře neorientoval v politické situaci.

Takže jste rozpoutali informační válku…

Ano, akorát jsme neměli internet, což je pro dnešní studenty zavalené informacemi ze všech stran asi nepředstavitelné. Oficiální kanály jako televize, rozhlas, Rudé právo a podobně stále šířily, že jsme neonacisti nebo alespoň zaplacení nepřátelským Západem, že je nás jen pár.

Jak na to lidé z továren, dolů a beskydských vesnic reagovali?

Někde si s námi radostně povídali a chtěli letáky pro celou vesnici, jinde nás doslova vykopli už na vrátnici továrny. Slýchali jsme argumenty typu „studujete za naše peníze, tak seďte na zadku a učte se“. Dostávali jsme se i do velmi konfliktních situací, měli jsme sice v kapse krásný leták ​Osm pravidel dialogu​, ale na dialog místy vůbec nedošlo…​ N​ěkteré z mých kolegů zadržela v Karviné policie, vyhrožovali jim, bouchali zuřivě pendreky do stolu a sepisovali s nimi absurdní protokoly, i když je nakonec museli pustit. V prvních dnech jsme se trochu báli, šířilo se, že právě v Ostravě policie a Lidové milice vůči protestujícím zasáhnou. Nakonec k tomu nedošlo, na demonstrace začaly chodit tisíce lidí a my jsme věděli, že je vyhráno…

Musely to být nepředstavitelně silné momenty, které lidi spojovaly. Jak protesty vypadaly?

Bylo to euforické období, kdy lidé táhli za jeden provaz. Protesty na náměstí byly nabité zvláštní energií – lidé byli šťastní, drželi se za ruce a křičeli jedním hlasem „Nejsme sami!“. Vypadalo to, že se všichni cítí stejně, mají podobné názory. Ale pak se společnost velmi brzo začala dělit na různé skupinky. Vstoupily do toho politické boje a nesváry, které nás rozdělovaly, což je asi normální – byla to spíše naše naivita, když jsme si mysleli, že přetrvá ta harmonie. Revoluci jsme vlastně prožívali jako takový euforický večírek. Jako studenti jsme byli pořád spolu, chodili jsme na demonstrace, diskuze a koncerty, třeba když v Ostravě poprvé zpíval Karel Kryl a tisíce lidí v kostele s ním, protože jsme to všichni znali nazpaměť… Zkrátka mezi námi panovalo radostné souznění.

Jako vysokoškolský pedagog se denně setkáváte se studenty – jsou stejní, nebo jiní, než jste byli vy?

Řekl bych, že jsou naprosto odlišní. Dnešní studenti se už narodili do svobodné doby a spoustu věcí berou jako samozřejmost. My jsme si vážili toho, že najednou vychází knížky, které jsme chtěli číst, ale dřív byly zakázané, že můžeme chodit na vysněné koncerty, a otevřeně mluvit o věcech, o kterých se dříve lhalo. Měli jsme z toho upřímnou radost. Současná generace se i díky sociálním sítím jinak spolčuje, žije si tak trochu ve vlastním světě. Nemyslím, že by se o dění kolem sebe nezajímali. Obzvláště v poslední době, po vlně studentských stávek za klima, si říkám, že studentům není svět lhostejný. Vlastně mám pocit, že se ty naše demonstrace i okolní reakce v lecčem podobají. Také jim říkají, ať sedí raději ve škole, nebo že jsou zaplacení. Jde především o to, jestli dnešní studenti dovedou přesvědčit zbytek společnosti, jako jsme se o to snažili před třiceti lety my, že jde o důležité téma a je potřeba něco pořádně změnit.

Měli jste jasnou či naivní představu o tom, jak by svět mohl vypadat po sametové revoluci?

Jako mladý student jsem měl spíše jasno v tom, co mi na režimu vadí a v čem žít nechci, než v jakém světě bych rád žil. Naivních představ jsme měli určitě spoustu. Mysleli jsme si, že někteří lidé aktivní v komunistickém režimu se už prostě ve veřejném životě nebudou angažovat, protože jim to morální zásady nedovolí. To z naší strany bylo hodně naivní.

O roli studentů a jejich hlasu v naší společnosti bude Jan Malura debatovat spolu s bývalým členem studentského stávkového výboru a nyní středoškolským učitelem Liborem Magdoněm, studentkou a organizátorkou ostravských stávek za klima Emou Ostřížkovou a moderátorem Danem Konczynou již v sobotu 16. listopadu ve 20.00 na Masarykově náměstí. Jste srdečně zváni k oslavám 30 let svobody a demokracie!