Žijete spolu už 7 let. Za tu dobu jste si spolu jistě prošly mnoha pozitivními i negativními zkušenostmi. Připadá vám, že se během těchto let přístup společnosti k menšinovým sexuálním orientacím nějak změnil?

Petra: Podle mě se spíš zhoršil. Tahle témata se teď hodně propírají v médiích a ty články často vyznívají negativně, což hodně lidí dráždí a jsou v důsledku toho víc agresivní. Odráží se to potom i v běžném životě. Mám pocit, že to množství pokřikování, fórů a různých perverzních narážek je častější než před lety. U mě navíc mou orientaci lidi hádají už z mého vzhledu, takže jsem se s tím setkávala prakticky od základní školy, ještě než jsem nějaký vztah vůbec měla.

Kateřina: Taky se mi zdá, že co se týče reakcí běžně na ulici, tak je to v Ostravě o něco vyostřenější než ve východních Čechách, odkud pocházíme. Zažily jsme tu poprvé v životě i jeden útok, který byl na hranici s fyzickým, ale naštěstí se nakonec nic nestalo.

Strach nastoupit na univerzitu jsem neměla, protože učitelům to je jedno a ani se spolužáky se tu už netvoří tak ucelený kolektiv, jako tomu bylo třeba na střední. Větší obavy jsem měla ohledně kolejí, jestli nebude problém, že jsme lesbický pár a chceme spolu bydlet.

Měly jste strach ohledně vašeho přijetí do kolektivu, když jste nastupovaly na Ostravskou univerzitu?

Petra: Strach nastoupit na univerzitu jsem neměla, protože učitelům to je jedno a ani se spolužáky se tu už netvoří tak ucelený kolektiv, jako tomu bylo třeba na střední. Větší obavy jsem měla ohledně kolejí, jestli nebude problém, že jsme lesbický pár a chceme spolu bydlet. Tam jsme nějaké problémy nakonec i měly, občas se to někomu nelíbilo, a to prostředí nám tam přišlo často nepřátelské. Teď ale máme pronajatý byt a bydlíme samy, tak to naštěstí už nemusíme řešit.

Kateřina: Ani já jsem na Filozofické fakultě neměla žádný problém s přijetím, nikdo to tu neřeší, ta mentalita je úplně jiná, než byla na střední, všichni jsou tu moc vstřícní. Úplně to samé nemůžu říct o Pedagogické fakultě. Nesetkala jsem se sice s narážkami na mou osobu, ale dokonce i od některých vyučujících jsem zažila různé narážky na homosexualitu obecně, a když ujede něco studentům, tak to vyučující vůbec neřeší, takže to pro mě nebylo úplně bezpečné prostředí. Čekala jsem, že zrovna tahle fakulta bude více otevřená, i ve výuce jsem se totiž setkala s mnoha stereotypními představami o rodině a podobně.

Reflektuje se tematika LGBTQ+ i v rámci výuky?

Kateřina: Tak Oscara Wildea nebo Whitmana jsme četli asi všichni (smích). Rozhodně to není žádné tabu, na seminářích rozebíráme knihy od autorů různých orientací a setkala jsem se s tím tématem i v rámci konkrétních knih. Občas se mi jen zdá, že je to u spisovatelů zbytečně moc zdůrazňované, i když u některých jsou to třeba jenom spekulace. Často to bývá zmíněno ve stylu „autor byl spisovatel, novinář a homosexuál“, to se mi moc nelíbí, nemyslím si, že sexualita definuje člověka a že je potřeba z toho dělat senzaci.

Petra: V umění jsem se s tím taky několikrát setkala, ať už u autorů nebo třeba obrazů, nemůžu říct, že by s tím byl nějaký problém.

Jako budoucí pedagog mám určité obavy. I když bude vstřícný kolektiv, mohly by třeba přijít nějaké problémy s rodiči, kterým by se moje orientace nemusela líbit.

Máte z důvodu vaší orientace obavy ohledně budoucího profesního života?

Petra: Samozřejmě má člověk vždycky strach z toho, jaký bude v práci kolektiv, protože vždycky může mít někdo problém, zažila jsem to už na některých brigádách. Mám ale pocit, že pokud budu pracovat v uměleckém odvětví, třeba v nějaké galerii, tak by to snad problém být nemusel. Tohle prostředí i sami umělci se mi v těchto záležitostech zdají být dost otevření.

Kateřina: Moje situace je trochu odlišná, jako budoucí pedagog mám určité obavy. I když bude vstřícný kolektiv, mohly by třeba přijít nějaké problémy s rodiči, kterým by se moje orientace nemusela líbit. A i kdyby zaměstnavatel osobně proti mně nic neměl, tak by si právě kvůli těmhle potenciálním problémům mohl vybrat raději někoho jiného. Teď naštěstí není povinné mít na občance uveden rodinný stav, ale dokážu si představit, že kdybych tam měla třeba registrované partnerství, tak by mě to mohlo už na pohovoru uvést do nevýhody. A v rámci mateřských škol mohou být předsudky toho typu, že homosexuálové jsou pedofilové a podobně, ještě výraznější. Doufám, že takovou zkušenost mít nebudu, ale trochu se toho obávám. Lidé s neheterosexuální orientací někdy sami sebe označují jako členy LGBTQ+ komunity.

Cítíte se být této komunity součástí?

Petra: Já tohle škatulkování na komunity moc nemusím. Ty chceš říct, že jsi úplně stejná jako ostatní, ale utvoříš komunitu mimo. Osobně se v téhle komunitě ani necítím dobře. Zdá se mi, že i v ní každý nosí nějakou masku a dělá ze sebe někoho jiného. Přijde mi, že lidi se v téhle komunitě chovají jinak, než se běžně chovají třeba v práci nebo ve škole, navíc jim i vůči sobě navzájem často chybí respekt.

Kateřina: Jako dobrý příklad mi přijdou facebookové skupiny, kde se tyhle komunity sdružují. Často jsou v nich lidé k sobě navzájem i dost zlí a přetvařují se, mnohdy se vůči sobě i vyhraňují – například gay říká, že nesnáší lesby, nebo se tam urážejí a podobně. Netvoří to tak mnohdy vůbec příjemné prostředí. Ale není to tak samozřejmě vždycky a někdy může být určitě fajn, že si můžeš s někým popovídat o podobných problémech. My tuhle potřebu už ale tolik nemáme a sexuální orientace pro nás není při výběru přátel vůbec důležitá.

Máte pocit, že jsou práva LGBTQ+ osob v České republice dostatečně zastoupena? Co je podle vás aktuálně největším problémem?

Pokud vás zajímá odpověď na tuto a mnoho dalších otázek, najděte si článek přímo na stránkách magazínu Filozofické fakulty Ostravské univerzity OFFline!

Co se dočtete v posledním vydání? Odpovídá šéfredaktorka časopisu a proděkanka pro vnější a zahraniční vztahy Filozofické fakulty Daniela Rywiková v editorialu:

Přečtěte si skvělý rozhovor naší absolventky Žanety Kovářové se dvěma studentkami naší fakulty, které již sedm let žijí jako pár. Seznámíme vás s životním příběhem našeho studenta, který právě prochází tranzicí. Psycholožka Katarína Millová v rozhovoru vysvětlí, co prožívají mladí lidé během dospívání a jak důležitou roli ve zdravém psychickém vývoji sehrává sebeurčení, jistota, že se má člověk během dospívání o koho opřít i v případě, že se neidentifikuje s pohlavím nebo rolí, kterou mu druzí přisuzují. Mimo hlavní téma tohoto čísla Vás zavedeme do Afriky i USA, kam se vypravili naše studentky a studenti, provedeme vás po ostravských kavárnách, a poradíme, kam si zajít na nejlepší kávu. Představíme vám naši absolventku Janu Malášek Šrubařovou a absolventa Jiřího Šimona a jejich cestu za úspěšnou kariérou. Nebudou chybět ani knižní tipy a mnoho dalšího.

Foto: Ivana Krištofová