Hana Cisovská vystudovala obor Výchovná dramatika na DAMU v Praze a doktorát získala na FF Univerzity Karlovy v Praze. Má za sebou psychoterapeutický výcvik Model růstu Virginie Satirové. Po celou dobu svého profesního působení se věnuje oboru dramatická výchova. Začínala jako vychovatelka na Středním odborném učilišti VŽSKG, kde vedla divadelní soubor a další zájmové umělecké činnosti. Na Pedagogickou fakultu OU byla přijata v roce 1990, nejprve na katedru primární a preprimární pedagogiky, v současné době je členkou katedry sociální pedagogiky. Získala zkušenosti mimo jiné také s vedením literárně dramatického oboru na ZUŠ (tehdy LŠU). Působila jako dramaterapeutka v komunitě pro léčbu drogových závislostí. Dále se věnovala výuce dramatické výchovy na střední škole a práci s dětmi ze sociálně vyloučené lokality. Pracuje také jako lektorka a členka odborných komisí v oblasti divadla, přednesu a dramatické výchovy dětí a mládeže.

Dobrý den, paní doktorko, hned na úvod mi dovolte, abych Vám poblahopřál k ceně rektora, kterou jste dostala za dlouhodobou pedagogickou činnost na Ostravské univerzitě. Rád bych se Vás zeptal na Vaše začátky na naší univerzitě.

Děkuji. Nástup na univerzitu byl velmi hektický, rozhodli o tom tak trochu studenti ze stávkového výboru, kteří začali tvořit iniciativu za změnu vysokoškolského pedagogického studia. Shodou okolností tam byli také studenti, kteří měli zkušenost s dramatickou výchovou a prosadili, aby byl tento obor součástí vzdělávání budoucích učitelů. Byla jsem jedním z oslovených pedagogů z Ostravy, kteří byli později přijati na výuku dramatické výchovy a výuku komunikativních dovedností v roce 1990. Spolu s kolegyní jsme se snažily vymyslet, jak zakomponovat dramatickou výchovu do oblasti učitelství. 90. léta byla obdobím velkých společenských změn a jednou z nich bylo také prosazení dramatické výchovy na pedagogických fakultách. Paradoxní bylo, že jsme v době našeho začátku neměly vystudovanou vysokou školu, protože se tento obor v praxi ještě nestudoval. Musely jsme nastoupit jako lektorky a postupně si nově otevřený obor na DAMU dostudovat.

Když se zpětně ohlédneme za těmi 30 lety, jaký posun obor dramatické výchovy zaznamenal?

Dramatická výchova v předrevoluční době měla dobré zázemí v mimoškolních aktivitách, hodně se jí věnovali v domech dětí a pionýrů (dnes domovy dětí a mládeže) a na lidových školách umění (dnes základní umělecké školy). O tyto zkušenosti jsme se v začátcích na fakultě opíraly. V hlavním proudu základního a středního školství se dramatická výchova do té doby neobjevovala, s výjimkou střední pedagogické školy, kde se vyučovala již před rokem 1989. Dramatická výchova prošla za oněch 30 let velmi zajímavým vývojem, změnily se možnosti vzdělávání, a tak byla začleněna do běžné výuky. V současné době se využívá především jako metoda výuky jiných předmětů, například v občanské výchově, literární výchově, dějepisu. Bohužel samostatný předmět dramatická výchova, která může být doplňujícím vzdělávacím oborem, není velmi častá. Mimo základní vzdělávání se však dramatická výchova rozvíjí ve střediscích volného času nebo jako součást práce s divákem v profesionálních divadlech, kde působí divadelní lektoři, kteří dělají workshopy pro děti a mladé diváky. Dalším příkladem jsou také muzea, galerie či nízkoprahové a neziskové organizace. Dramatická výchova je tedy v současnosti poměrně rozšířená, ale objevuje se v různých platformách. Studentům se snažím tyto možnosti představit a jsem ráda, že mnohé to opravdu zajímá. Velmi mě nadchla aktivita současných studentů sociální pedagogiky, ze které vznikla iniciativa vyzkoušet si jeden ze způsobů divadelní práce. Jmenuje se divadlo utlačovaných a hodí se pro jedince a skupiny, s nimiž sociální pedagogika pracuje. V současné době máme připravenou inscenaci s workshopem na téma kyberšikany a máme domluvena zařízení, která projevila o toto představení zájem. Teď jen čekáme, až nám situace dovolí náš projekt realizovat. Snad to bude brzy.

Můžu se Vás zeptat, jakým směrem byste si přála, aby se dramatická výchova posunula do budoucna?

Velmi bych si přála, aby se dramatická výchova více objevovala v základním, případně středním školství. Mám dojem, že dochází k upozadění uměleckých oborů, což je velká škoda, protože esteticko-výchovné předměty mají důležité místo ve vzdělávání. Dramatická výchova může kromě rozvoje estetického cítění také rozvíjet osobnost jedince a jeho sociální dovednosti. Umožňuje žákům vstupovat do různých rolí a řešit konfliktní situace, čímž je připravuje na budoucí život. Umění seznamuje se světem a životem stejně hodnotně jako věda, ale jinou cestou.

Během svého studia na gymnáziu jsem se setkal s tím, že vyučující dějepisu s námi často v hodině sehrávala různé scénky s probíraným historickým tématem. Mohla by se dramatická výchova v této podobě do budoucna prosadit?

Ano, mohla a prosazuje. Dramatická výchova usnadňuje chápání probírané látky a může podpořit i samotný proces učení. Učivu dává osobní rozměr. Pracuje se zkušeností a prožitkem a využívá k tomu postupy a principy divadla. Druhou možností je, že se žák může v samostatném předmětu dramatická výchova věnovat sám sobě a svým dovednostem ve vztahu k mezilidské komunikaci a spolupráci.

K tomuto mě napadá, zda není jakýmsi limitem dramatické výchovy současný trend, kdy se setkáváme s velkým počtem introvertních dětí, jak na to poukazuje spisovatelka Susan Cain kritizující tlak společnosti na skupinové práce a nerespektování potřeb introvertů.

Na úvod bych ráda prozradila, že já sama jsem introvert, takže jsem z principu nevhodná pro práci s lidmi (smích). V tom, že se této práci věnuji a jsem díky šťastná, mi velmi významně pomohla právě dramatická výchova. Po celé své dětství jsem se věnovala dramatickému oboru. Domnívám se, že představa o dramatické výchově nutící žáky dělat to, co nechtějí, je mylná. Jestliže je učena kompetentně, tak respektuje osobnost žáka a velmi dobře pracuje například s jeho komfortní zónou. Souhlasím, že nás společnost může nutit k něčemu, na co nejsme stavěni, ale právě dramatická výchova by nás na tyto nároky mohla připravit tím, že si můžeme v přátelském prostředí vyzkoušet různé životní situace, i ty zátěžové. Základem práce učitele dramatické výchovy je vést proces citlivě a neohrožovat jedince. Předpokladem je vytvoření sociálně bezpečného klimatu ve skupině, kdy se nikdo nebojí cokoliv říct či udělat. Žáci si musí být jistí, že ostatní jejich chování přijmou a nikdo se jim nebude vysmívat. Osobně znám mnoho introvertů, kteří se cítí v prostředí dramatické výchovy velmi dobře. Sama si vzpomínám, že když jsem měla coby introvert literárně dramatický obor opustit, tak se mi do vnějšího světa odcházet nechtělo, protože jsem se cítila uvnitř skupiny dobře. Jedinou možností, jak si tento pocit uchovat, bylo začít pomáhat s vedením mladších dětí. Tak jsem se vlastně začala přibližovat ke své současné profesi.

V minulosti jste se také věnovala práci s drogově závislými a dětmi z vyloučených lokalit.

Ano, to je pravda. V komunitě pro léčbu drogových závislostí Renarkon jsem se před lety věnovala dramaterapii. Setkávání s klienty byla velmi obohacující. Vyzkoušela jsem si i cestu teatroterapie, a dokonce jsme s klienty byli s inscenací na divadelním festivalu všech komunit z České republiky a byl to velmi výjimečný zážitek. V loňském roce jsem pracovala s dětmi ve vyloučené lokalitě Bedřiška, kde jsem nabídla dramatický kroužek. Původně jsem nechtěla jít se skupinou k divadelnímu tvaru. Děti, začínající s touto výchovou, by měly poměrně dlouhou dobu pracovat spolu ve skupině a vytvářet bezpečné prostředí. Jejich přání bylo ale přesně opačné, chtěly vystoupit s divadelním představením, což jsem vyslyšela a pokusila jsem se spojit obě tyto roviny tak, aby bylo možné vystoupit před jejich příbuznými a zároveň dát dětem dost klidu a prostoru pro jejich rozvoj. Myslím, že se to podařilo.

S ohledem na aktuální dění, kdy celý svět bojuje s globální pandemií nemoci COVID-19, bych se rád zeptal na Váš názor, jaký dopad může mít výpadek těchto aktivit.

Současná situace je velmi nedobrá a komplikovaná, protože jsou omezené lidské kontakty, které nahrazují elektronické prostředky komunikace. Dospělí se se situací dokáží vyrovnat, nicméně hůř se s ní vyrovnávají děti a ještě hůř lidé ve složité životní situaci. Mám strach, že například děti ze zmíněné vyloučené lokality se nebudou schopny výuky online plnohodnotně účastnit. V současné chvíli s nimi ve spojení nejsem, ale mám velkou obavu o to, jak situaci zvládají a budou zvládat. Mám informace, že nyní probíhají aktivity a programy, které se snaží těmto dětem pomoci, což považuji za velmi dobré. V opačném případě by se mohly ještě více rozevřít pomyslné společenské nůžky a situace těchto dětí by se mohla v budoucnu ještě více zkomplikovat.

Možná bych se ještě zeptal trochu obecněji. Jak myslíte, že celá situace dolehne na současnou mládež, potažmo celou společnost?

Mám trochu obavu o výuku na vysokých školách. Na jedné straně nám v této podivné době moderní technologie s výukou pomáhají, ale na straně druhé jsme ve výuce v určitých disciplínách konfrontováni s nedostatkem nezbytného lidského kontaktu, který je pro její zdárný průběh nezbytný. Věřím, že se brzy vrátíme do normálních kolejí a online prostředí bude pouze pomocným doplňkem prezenční výuky.

Rád bych se Vás ještě zeptal na Vaše mimoškolní aktivity, viděl jsem, že jste v divadelní sezóně 1996/1997 spolupracovala s Národním divadlem moravskoslezským, často také zasedáte v divadelních porotách.

S režisérem Radkem Lipusem jsem spolupracovala na pohybové stránce divadelní inscenace S láskou nejsou žádné žerty, nicméně se jednalo o ojedinělou příležitost. Myslím, že jsem si tím také ujasnila, že moje parketa je na poli pedagogickém. Práce v lektorských sborech a porotách je pravidelná, spolupracuji s NIPOS-ARTAMA, což je organizace, která se stará o amatérské umění, a jedna sekce, ve které se angažuji, se věnuje dětem. Často se účastním krajských a celonárodních přehlídek, kde se setkávám s vybranými dětskými soubory z celé republiky a vidím nejlepší inscenace. Úzce spolupracuji také se Střední školou pedagogickou a zdravotnickou sv. Anežky v Odrách, kde jsem byla takřka každý rok lektorkou v celostátní soutěži zájmové umělecké tvořivosti církevních škol. Velmi ráda jsem přijala nabídku pedagogického lycea střední odborné školy AHOL, kde pomáhám se  zaváděním dramatické výchovy jako předmětu. Vedu ukázkové hodiny, mívám s paní učitelkou tandemovou výuku nebo poskytuji konzultace k její výuce. V současné době se těším na spolupráci se Střední školou prof. Zdeňka Matějčka, kde jsem pomáhala s tvorbou školního vzdělávacího programu v kontextu dramatické výchovy pro nově otevřený obor Předškolní a mimoškolní pedagogika. Kontakt s praxí považuji za velmi důležitý a vážím si této možnosti.

Mohla byste na závěr vybrat moment či vzpomínku, která se Vám nejvíc zapsala do paměti?

To je velmi těžká otázka, protože momentů bylo spousta. Řeknu možná vzpomínku na klíčové období. Ještě před mým nástupem na pedagogickou fakultu jsem začínala jako vychovatelka na Středním odborném učilišti Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Jako kulturní vychovatelka jsem měla na starost právě divadlo a vedla jsem recitační a divadelní aktivity. Bylo mi tehdy asi 25 let a byla jsem velmi nadšená. Tento pocit spontánního nadšení si pamatuji dodnes a jsem moc ráda, že ho velmi často vnímám i v současnosti, ale nyní už je korigován zkušeností. Do dnešního dne si vzpomínám na všechny členy divadelního souboru a jsem s mnohými z nich stále v kontaktu, byť dnes už jsou to babičky a dědečci (smích). Bylo to asi nejkrásnější období, které si vybavuji. Měla jsem víc odhodlání než dovedností a díky chybám, které jsem dělala, jsem se hodně naučila. Dneska vím, že chyby a nezdary jsou užiteční kamarádi, kteří člověka posouvají. Mohu říct, že kdybych tenkrát nebyla v této činnosti úspěšná, dál bych se tomuto oboru pravděpodobně nevěnovala. Tenkrát jsem si také poprvé uvědomila, že mě práce nejen živí, ale taky baví a těší.

Rozhovor s Hanou Cisovskou vedl Tomáš Kocur