Rozdíl mezi námi? Snad jen oči!

Autor: , 22. 6. 2015

Alina z Kazachstánu a Martin z Irska. Semestr v Ostravě je spojil natolik, že plánují společnou budoucnost. Přinášíme další díl seriálu rozhovorů s cizinci, které do Ostravy přivedla naše univerzita: Za půl roku našincem.


Zima se jim stala osudnou: právě na jednom ze zimních výletů se Martin a Alina potkali.

Slavný slogan výrobce mobilních telefonů se dá bez nadsázky použít i pro Erasmus. Jen posuďte: Erasmus. Connecting people. Devatenáctiletá Alina a dvacetiletý Martin, ačkoli původně každý z jiného kontinentu, se potkali v Ostravě a zdá se, že jejich další kroky napříč kontinenty povedou společně.

 Jak se stalo, že jste se dostali do Ostravy?

Alina: Naši střední školu jednou navštívil Čech, který nám představil pražské univerzity. Já jsem chtěla hlavně pryč z Kazachstánu, protože studovat tam umění znamená jedině dávat úplatky. A tak jsem se chopila příležitosti: začala jsem se učit česky, za půl roku jsem jela na kurz češtiny do Prahy, a pak už jsem se dostala na školu v Bechyni, kde jsem studovala grafiku. Tam jsem se seznámila s holkou, která studovala na Ostravské univerzitě, a její vyprávění mě nadchlo natolik, že jsem se rozhodla jít sem. Udělala jsem přijímačky a teď jsem tady!

Martin: Ostrava nabízela zajímavé předměty. Normálně studuji ekonomii, ale nenechávám si uznat kredity a ročník budu opakovat, takže jsem si mohl vybrat cokoli, co mě zajímalo.

A v Ostravě jsi začala pracovat pro International Student Club – studentskou organizaci, která se stará o zahraniční studenty na Ostravské univerzitě. Co tě k tomu vedlo?

Alina: Chtěla jsem se zlepšovat v angličtině, poznat nové lidi, kultury, ale taky sama sebe. Nakonec se pro mě ISC ale stalo takovou novou rodinou – jsou tam hodně přátelské vztahy. Navíc je možnost odtud růst a dostat se na mezinárodní úroveň organizace Erasmus Student Network, kterou je ISC součástí. Kromě toho všeho je se zahraničními studenty docela sranda.

Martin: Myslím si, že je to taky docela hezký bod v životopise. A na jednom z ISC výletů jsme se taky poznali!

Teď už jste tu oba docela dlouho a jste na Česko zvyklí, ale zažili jste nějaký kulturní šok?

Martin: Nikdo tady nemluví anglicky! Což se nám cizincům někdy vyplatí: vyhnuli jsme se problémům s policií, která nás podezřívala z krádeže kytky v květináči, kterou jsme našli. A taky revizoři nad námi mávli rukou, když zjistili, že nemluvíme česky. Jindy je to ale za trest: třeba když se člověk snaží dojet z Poruby do centra, nezná to tady, a sedne na tramvaj číslo 4.

Alina: Je tady hodně svobody v porovnání s Kazachstánem. Často Čechům říkám, že si ani neuvědomují, jaké mají štěstí, že se narodili tady. Náš prezident vládne neomezeně a doživotně, má imunitu jako nikdo jiný. Může dělat prakticky cokoli chce, a taky to někdy dělá.

Máte mezi sebou něco, v čem jste opravdu odlišní – jakožto Evropan a člověk z Asie?

Alina: Snad jenom oči! (smích) Za tři roky tady je ze mě docela Evropan.

Martin: To je fakt, oči. A pak taky obor studia, jinak nic výrazného.

Jací podle vás jsou Češi?

Alina: Podle mě je velký rozdíl mezi lidmi z Prahy a z menších měst. V Praze jsem se necítila dobře, lidi jsou anonymní a někdy i docela nepřátelští. Zvlášť když člověk mluví rusky – se svou kamarádkou z Ruska jsem třeba mluvila anglicky, jen abychom se vyhnuly těm pohledům nebo narážkám. V Bechyni to bylo naopak: lidi mě vítali, na všechno možné se mě ptali a bylo to upřímné a vřelé. Ostrava je v tomhle někde uprostřed. Ale obecně mám na Češích ráda to, že si na nic nehrají. V Kazachstánu se hodně lidí snaží dělat lepšími, než ve skutečnosti jsou.

Martin: Všichni jsou sportovci, milují přírodu, chlapi jsou svalnatí a vysocí, holky jsou blonďaté a štíhlé. To je stereotyp, se kterým jsem sem jel, a který se mi potvrdil. A taky mě překvapilo, jaký mají Češi vztah ke svým psům: berou je i do hospody, to se u nás nevidí.

Teď dvě otázky na každého zvlášť: Co čeština, Martine? (Alina mluví česky plynule)

Martin: Skoro umím počítat do deseti! Jen pětku vždycky zapomenu.

A co pivo: české, nebo irské?

Martin: České. Rozhodně české.

Četla jsem, že když je v Kazachstánu hodně silný vítr nebo velká zima, uzavřou se hranice města a lidi nemohou odjet. K čemu je to dobré?

Alina: Upřímně nemám tušení, ale je to pravda. Když je třeba zemětřesení, politici a důležité osoby odjedou z města a pak ho uzavřou. Lidi je nezajímají, vůbec. Teď když jsem zažila Evropu a pak jela na chvíli domů, ptala jsem se našich: proč s tím něco proboha neděláme? Ale lidi v Kazachstánu prostě pracují a nemají čas tohle řešit. Vlastně je to ani nenapadne, nemají možnost srovnání.

Když mluvíme o Kazachstánu, nemůžu se nezeptat: Jak se díváš na film Borat? Je v něm něco pravdivého?

Alina: Ale vůbec ne. Nemám sestru prostitutku a lidi v Kazachstánu řídí úplně normálně. Možná na vesnicích je to trochu divočejší, hodně se tam pije, ale ve městě je život v pořádku. A mimochodem, ten film je v Kazachstánu zakázaný.

Závěrem mi prozraďte, co plánujete dál: semestr za chvíli končí…

Martin: Jedeme do Kazachstánu na dva měsíce. Budu tam učit děti anglicky, což bude zajímavé, protože většina z nich umí jen rusky nebo mluví kazaštinou. Ale těším se, i když to asi bude o dost větší kulturní šok, než v Česku.

Související články: