Robert Kružík: Duchovní rozměr se snažím vnést i do světské hudby

Autor: , 24. 9. 2019

Letošní unikátní ročník Svatováclavského festivalu se pomalu chýlí ke konci. Jeho vrcholem bude závěrečný koncert pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka, jenž nám prozradil podrobnosti nejen ze zákulisí velkolepého zakončení festivalu.


Již v 28. září 2019 rozezní ostravskou Katedrálu Božského spasitele závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu, jež se uskuteční pod záštitou rektora Ostravské univerzity profesora Jana Laty. V letošním roce Svatováclavský hudební festival oslavuje nejen duchovní hudbu, ale i 30 let svobody, v jejímž duchu se ponese i sobotní sváteční koncert protkaný díly Josefa Suka, Miloslava Kabeláče a Antonína Dvořáka. Dirigování se ujme jeden z nejmladších a nejtalentovanějších českých mistrů svého řemesla Robert Kružík.

Vedle dirigování jste vystudoval i hru na violoncello. Která činnost je vám bližší?

Na violoncello v současné době ještě stále hraji s Matysovým kvartetem, které založil můj bratr, v brněnském zpracování Libuše pak hraji na scéně sólové violoncello a mívám i občasné koncerty, ale tíhnu především k dirigování.

Jaký je to pocit postavit se jako původní instrumentalista před orchestr, když sám víte, jaké to je být pod taktovkou dirigenta?

Dle mého názoru je to velká výhoda. Jelikož jsem jako instrumentalista odehrál pod vedením různých dirigentů množství koncertů, naskýtá se mi i pohled z druhé strany. To je vždy výhodné minimálně pro vcítění se do role hráče a odhadnutí jeho reakce na pokyny dirigenta. Pomáhá mi i skutečnost, že pocházím z hudební rodiny – rodiče i sourozenci hráli a stále hrají v orchestrech, což mi také rozšířilo obzory. Vždy je ale lepší, když je samotný dirigent instrumentalistou, a pokud hraje na některý z nástrojů z daného orchestru, pak je to naprosto ideální.

Co je na vaší profesi dirigenta nejnáročnější?

Je těžké mluvit obecně za všechny dirigenty, každý by vám nejspíše odpověděl jinak. Pro mě osobně je největším úskalím komunikace s davem. Na to vás nikdo předem nepřipraví, a zvládat takové situace vás naučí až samotná praxe. Jednat s desítkami, ba dokonce se stovkami lidí, přijímat různorodé názory a pracovat s nimi si zkrátka žádá přímou zkušenost a dlouholetou praxi.

Patříte mezi jednak nejmladší, a jednak nejúspěšnější české dirigenty. Kterého úspěchu si ve své dosavadní kariéře ceníte nejvíce?

Nejvíce si vážím toho, že jsem ještě během svých studií dostal nabídku účinkovat v Janáčkově opeře v Brně, kde tedy působím poslední čtyři roky. Také si velmi cením to, že jsem spolupracoval s většinou českých orchestrů. A především jsem neskutečně rád za to, že ačkoli školy chrlí velké množství dirigentů, mám stále příležitost získávat kvalitní praxi a dále se rozvíjet.

Jak jste sám zmínil, vaším hlavním působištěm je Brno. Svou stopu jste zanechal ale i v Ostravě, a to konkrétně v Národním divadle moravskoslezském. Jaký máte vztah k Ostravě? Existuje zde nějaké místo či člověk, k němuž se rád vracíte?

Mé angažmá v Národním divadle moravskoslezském trvalo necelé tři roky, už předtím jsem zde ale hostoval s Janáčkovou filharmonií, a musím říci, že se do Ostravy velmi rád vracím. Ostrava je město s obrovskou kulturní tradicí, a byť je Národní divadlo moravskoslezské svým rozpočtem a možnostmi malé, vždy tady byla kvalitní dramaturgická progrese, vynikající sólisté a ansámbl. Jako violoncellista mám velmi vřelý vztah k profesoru Ivanu Měrkovi, který je významnou ostravskou osobností a vzhlížel jsem k němu již jako dítě.

Svatováclavský hudební festival je oslavou duchovní hudby. Jak si stojí duchovní hudba v Česku a ve světě?

Rozhodně je důležité, aby duchovní hudba byla pěstována a hrána, v současnosti má na tom velkou zásluhu právě Igor Františák a Svatováclavský hudební festival. Naprosto dokonale to vystihuje krásné heslo festivalu „Koncert v kostele je zážitek“. Když přijdete do kostela, ohromí vás atmosféra klidu, ticha a monumentálního prostoru – pro tyto účely vždy vznikala hudba velice kvalitní a hluboká. Jako věřící člověk se pak snažím i do světské hudby vnést duchovní rozměr.

Letošní závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu se uskuteční v Katedrále Božského spasitele a mimo jiné zazní orchestrální skladba Mysterium času. Čím je unikátní obsah připravovaného koncertu i volba prostoru?

Miloslav Kabeláč byl hluboce věřící člověk a Mysterium času napsal v 50. letech minulého století. Je důležité uvědomit si, že v době tvrdé totality neměl možnost vyjet do zahraničí, proto skládal pro velmi úzký okruh posluchačů. Kvůli životu za železnou oponou se nemohl svobodně nábožensky ani hudebně vyjadřovat, a v dnešní době je pro mě velmi zajímavé hledat v jeho hlubokých symfoniích jazyk, jež nemohl poslat dále do světa. Mysterium času je strhující dílo zachycující čas v meziprostoru. Jedná se o passacaglii, to znamená, že celou skladbou prochází jedno téma v opakujícím se basu. Začíná v nejpomalejším tempu a postupně se zesiluje a zrychluje, aby na konci opět utichla. Je to skladba pro velký orchestr, a sám jsem zvědav, jak to snese akustika katedrály a jak to přijme publikum. Je zde možnost, že Mysterium času, které  se většinou uvádí v koncertních sálech, nabídne posluchačům dosud neobjevený přesah, a tím i nový pohled na skladbu.


Přijměte naše pozvání na závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu, který se uskuteční v Katedrále Božského spasitele již v sobotu 28. září 2019 v 17.00. Podrobné informace o programu a vstupenkách naleznete na oficiálních stránkách.

Robert Kružík se narodil v Brně, kde také vystudoval hru na violoncello a dirigování. Ve svém studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze a na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku. Již od svých studií spolupracuje s vyhlášenými českými orchestry, mezi něž patří i Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc aj. Od roku 2016 působí na pozici dirigenta v Janáčkově opeře Národního divadla Brno a zároveň v Národním divadle moravskoslezském, kde mezi jeho nedávné počiny patří například La Traviata a Julietta aneb Snář.