Humor stárne a komedie napsané před sto i méně lety tím trpí. Většina z toho, čemu se Gogol vysmíval kdysi v Rusku, se mezitím změnila nebo úplně vymizela a dnešní publikum už se tomu logicky nesměje.

Typickým příkladem z Revizora je role poštmistra, který otevírá cizí dopisy. Ještě před rokem 1989 by v tom diváci mohli vidět paralelu s komunistickým aparátem, který si pročítal nebo rovnou zastavoval poštu vybraných lidí. V současnosti, kdy se většina korespondence odehrává elektronicky, by se z poštmistra musel stát zaměstnanec Facebooku, který pod rukou prodává data jeho uživatelů, aby to mělo srovnatelnou působivost.

Tato paralela ukazuje jeden z klíčových rozporů při přípravě klasiky. Buď ji můžete udělat postaru s minimálními úpravami, s úctou k původnímu textu. Lidé se při výsledku občas pousmějí a pochválí nadčasovost vašeho představení, které navrch můžete uvádět jako inscenaci pro školy, aby si jejich studenti odškrtli jednu položku z povinné četby.

Tento přístup není automaticky špatný. Nicméně Vojtěch Štěpánek se rozhodl jít náročnější cestou „zezábavnění“ kvalitního, ale z hlediska humoru už trochu střídmého Gogolova textu. A podle reakcí publika na premiéře si vybral správně.

Realizační tým své nápady pečlivě propracoval a nešetřil s nimi, díky čemuž bylo představení plné energie a neztrácelo tempo.

Jeho know-how přitom vypadá jednoduše. Štěpánek se drží v mantinelech původního textu (dokonce i ve Zkrocení zlé ženy nechal prolog o divadle na divadle, což skoro nikdo jiný u této hry nedělá), kolem nějž vymýšlí ve spolupráci s herci gagy fungující u současného publika.

Realizační tým své nápady pečlivě propracoval a nešetřil s nimi, díky čemuž bylo představení plné energie a neztrácelo tempo. Pomohl tomu i fyzicky nekompromisní přístup několika herců – třeba představitel titulní postavy Chlestakova Petr Panzenberger svoje tělo moc nešetřil a do některých skečů vletěl doslova po hlavě (jeden z nich si koneckonců vysloužil i spontánní potlesk publika).

Štěpánkova koncepce je na druhou stranu značně závislá na obsazení. Pro tento typ divadla potřebujete nejen dobré herce a komiky, ale i šoumeny, kteří si rádi k roli přidají nějaké vlastní nápady.

Aspoň tak to na první pohled působilo, protože v představení přece jen vynikaly výkony Vladimíra Poláka coby hejtmana a Ondřeje Malého v roli Dobčinského. Jejich postavy oproti ostatním hýřily hláškami, pohybovou komikou i nápaditou prací s divadelními znaky. Mimořádná byla v tomto ohledu i Petra Kocmanová v roli hejtmanovy manželky, která ukázala skvělý cit pro slovní komiku a předvedla dokonalou satiru na povýšené paničky.

Revizor pobavil a další dobra zpráva je, že při reprízách může být ještě lepší.

Hlavní nevýhodou tohoto přístupu se naopak ukázala občasná nevyrovnanost humoru, kterou s sebou premiéra přinesla. Tu a tam si herci pomohli přisprostlými dvojsmysly, kterých sice nebylo mnoho, ale kdyby jich byla polovina, taky by se nic nestalo.

Tvůrci se možná báli, aby představení bylo dostatečně vtipné, a tak radši přidávali. Po premiéře je jasné, že to tato inscenace nepotřebuje – diváci se pravidelně smáli a podle dlouhého závěrečného potlesku dobře bavili i bez toho. Navíc není bez zajímavosti, že publikum ocenilo větším smíchem spíše typicky divadelní gagy (jako Dobčinského vtip s imaginárním batoletem) než tisíckrát slyšené dvojsmysly o ptácích.

Revizor pobavil a další dobra zpráva je, že při reprízách může být ještě lepší. Některé vtipy zanikly jen proto, že je herci řekli do doznívajícího smíchu či potlesku, jiné mají potenciál se ještě vyvinout podle reakcí z hlediště (třeba gag s fotkou na plakát k představení u části publika nezafungoval, zřejmě proto, že plakát nebyl nikde na jevišti vizualizovaný a diváci si narychlo v hlavě nevyvolali jeho podobu).

U Štěpánka je velmi sympatické, že se nestydí diváky bavit a na rozdíl od jiných režisérů nezapomíná na tento poměrně zásadní smysl komedií. Divadelní gurmáni, kteří posvátně vyznávají klasické texty, asi nebudou úplně chrochtat blahem – u Zkrocení zlé ženy je koneckonců tento rozpor dobře vidět na rozdílném hodnocení kritiků a diváků. Ale právě toto představení umělecké výtky bez problémů přežilo a publikum se u něj směje už několik let. Revizor jej může v tomto ohledu klidně následovat.

Fotografie: Martin Kusyn