Jak jste se stal součástí spolku Ekvilibro?

Při studiích na Ostravské univerzitě jsem si uvědomil, že budu potřebovat pomoc a zároveň jsem zjistil, že osobní asistence není zrovna levná. Začal jsem tedy přemýšlet, kde na ni vzít. Uvažoval jsem opravdu o všem možném – o sponzorech, nadacích a dalších řešeních. Zároveň jsem si uvědomil, že by bylo dobré za tu pomoc, které se mi dostalo, společnosti také něco vrátit. Ujišťoval jsem se také o tom, že by bylo dobré tuto mou zkušenost někde ukotvit. I proto jsem začal jezdit po různých konferencích a utvrzoval jsem se v tom, že by bylo dobré mít nějakou platformu, kde bych mohl nejen své zkušenosti předávat dál. No a díky tomu jsme s kolegou založili Ekvilibro.

Co přesně se spolkem Ekvilibro tedy děláte?

V roce 2018, kdy jsme vznikli, jsme se zaměřili na školní inkluzi. V té době to byla pro mnohé školy nová věc a řada učitelů na ni nebyla připravena, což jsme chtěli změnit. Rok na to jsme tak začali s projektem “Život má mnoho podob”, v jehož rámci děláme osvětové aktivity na školách a ve školkách pro děti. Právě tam totiž často s postižením nebo jiným znevýhodněním nemají zkušenost, a prostřednictvím besed se tak mezi dětmi snažíme dělat osvětu. V kostce se dá říct, že se snažíme bourat předsudky a nejasnosti, které se pojí se životem s hendikepem. Snažíme se ten program přizpůsobit každé škole i dětem na míru a dáváme prostor k dotazům. Jde o to, aby si toho ze setkání s námi odnesli co nejvíc.

Jak besedy reálně probíhají?

Záleží na tom, o jaký typ školy jde. Besedy strukturujeme rozdílně pro mateřinky a pro základní školy. Na mateřinkách se snažíme o větší interaktivitu, protože děti nedávají až tak pozor, a snažíme se vlézt do 45 minut až hodiny čistého času, aby udržely pozornost. Na základních školách je pak strukturujeme do dvou bloků po 45 minutách. To, co je ale stejné je, že se snažíme, ať je to pro děti příjemné.

Bouráme předsudky a nejasnosti spjaté se životem s hendikepem.

Jaké máte odezvy?

Troufám si tvrdit, že hodně pozitivní. Naší primární cílovkou jsou sice děti, někdy mám ale pocit, že pracujeme i s učiteli. Ten zájem o besedy nás až překvapil a je tak velký, že mnohdy kapacitně nestíháme. Naší výhodou je, že fungujeme na Hlučínsku, tedy v jednom regionu, a školy si předávají o nás informaci a pověst nás předchází. Těší mě, že se ozývají i z okolních regionů. Když to jen trochu jde, hledáme možnosti, jak to celé zvládnout.

Jak moc se do fungování spolku promítla koronavirová pandemie?

Když přišla koronavirová vlna, projekt se samozřejmě zastavil. Dva roky jsme stáli na místě, a protože mi bylo líto, že nám projekt neběží, začal jsem vymýšlet, jak činnost spolku udržet. S kolegou jsme nakonec vymysleli další projekt, v jehož rámci mapujeme bariéry. Ne v tom smyslu, že bychom na někoho tlačili, aby vše od základů překopal. Snažíme se mapovat lokality, kde jde ta bezbariérovost zařídit snadno a bez větších zásahů. Příklad za všechny najdeme třeba v Kravařích. Oslovila nás tamní starostka a na základě poptávky jsme vytipovali lokality, které bylo třeba zmapovat. Pro mě, coby milovníka historie, byl velkým zážitkem kravařský zámek, na který měli vozíčkáři problém se dostat. Kvůli koronaviru tam před časem vzniklo očkovací centrum, a tak byla potřeba zajistit na zámek bezbariérový přístup. Nakonec se i díky našim připomínkám povedlo pomocí přenosných plošin zpřístupnit opravené křídlo zámku, a po konzultaci s kastelánkou dokonce tamní kapli. Přitom jen stačilo, že jsme tam přijeli a zamysleli jsme se nad řešením. Z toho mám ještě teď velkou radost. Každopádně mě ale těší, že po ukončení protiepidemických opatření už náš hlavní projekt Život má mnoho podob jede zase naplno.

Když se ještě vrátíme k otázce bezbariérovosti. Jak si vede naše Ostrava?

V rámci Ostravy se to zlepšuje. Velkým pomocníkem je pro hendikepované MHD, která je v podstatě už bezbariérová. Pořád ale najdeme místa, kde je to složité.

Jak vypadá váš běžný den?

Můj běžný den začíná tím, že mě někdo vytáhne z postele. Obvykle začíná kávou a nějakým zamyšlením. Rád si něco přečtu, nejčastěji něco, co nastartuje moji mysl. A pak už mám buď nějakou besedu nebo i v návaznosti na mé další studium řeším školní povinnosti. Díky našemu spolku jsem hodně mezi lidmi, za což jsem moc vděčný. Před začátkem vysokoškolských studií jsem tohle moc nezažíval. A třeba když se ohlédnu pět let nazpět, tak pro mě bylo nemyslitelné se třeba ve čtvrtek rozhodnout, že v neděli pojedu do Prahy. Teď už to není problém a vím jak na to i na koho se obrátit, aby mi s podobně rychlým plánem pomohl. Těch dnů, kdy jsem doma, poslední dobou moc není.

Zmínil jste vysokoškolská studia. Jak vzpomínáte na studium na Ostravské univerzitě?

Pro mě bylo vysokoškolské studium obrovskou školou života. Kromě toho, že jsem zvládl svůj obor, jsem si díky studiu uvědomil, že si musím v životě víc plánovat čas a třeba i pomoc druhých v pauzách mezi výukou, mít vše připravené i domluvené a řešit vše efektivněji. Spoustu věcí jsem si osahal i osvojil, naučil jsem se využívat službu osobní asistence a začal jsem vnímat víc přínos lidí, kteří mi pomáhají. Zkrátka jsem se obrazně řečeno postavil na vlastní nohy.

Věděl jste vždy, co chcete studovat?

Ne. Na gymnáziu byla mým vysněným oborem historie. Dodneška ji mám rád, ale později, i v kontextu mého onemocnění, kdy jsem začal zjišťovat, že budu potřebovat pomoc ostatních lidí a tu podporu, jsem se rozhodl studovat sociální práci. A protože jsem byl v Ostravě, tak pro mě byla jasnou volbou právě Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity.

Jak moc dokázala Ostravská univerzita reagovat na vaše potřeby?

Už v rámci přijímacího řízení jsem se dostal do kontaktu s Centrem Pyramida, které na Ostravské univerzitě řeší specifické potřeby studentů a jenž mi hlavně  v začátcích hodně pomohlo. Jednak mi zajistili osobní asistenci z řad mých spolužáků, ale také mi umožnili si osahat prostředí, které bylo pro mě nové a vzhledem k mému postižení i složitější pro pohyb. Zároveň mi vyhovoval lidský přístup, protože se mi vyučující snažili vyhovět, a i když to třeba občas nebylo jednoduché, vždy jsme našli společnou řeč. Třeba konzultace mimo konzultační hodiny pro mě byly velkou pomocí.

Jak moc se vám hodí při vaší práci znalosti z Ostravské univerzity?

Jsem rád, že jsem šel na Fakultu sociálních studií. Tím, že je to spíš rodinná fakulta, bylo možné se s učiteli potkat a vše probrat. Po odborné stránce si odnáším znalost jednotlivých přístupů v práci s klientem. Do dneška vzpomínám na takový ne moc oblíbený předmět “Teorie sociální práce”. Často se vracím k panu Van der Laanovi, jehož knížka v rámci oboru také není moc oblíbená, ale jsou tam komunikační úrovně a ty jsou velice zajímavé a užitečné. Naučil jsem se přístup k potencionálnímu klientovi – jak jej zmapovat a vybrat vhodný přístup, jak s ním pracovat. Pochopil jsem, že sociální práce není jen o povídání si s lidmi, ale že důležité je pracovat s těmi lidmi v nějaké návaznosti, v nějakém plánu, a že je nutné vybrat přístup, který se hodí pro danou situaci.

Na koho nejraději vzpomínáte?

Já paradoxně nejvíc vzpomínám na ty úvodní předměty, jako byla psychologie a sociologie, protože to jsem si opravdu užíval. Co se týče osobností, nejvíce mě ovlivnila paní docentka Krhutová, se kterou jsme do dneška v kontaktu. K jejím knížkám se často vracím, ale je to možná i tím, že se věnuje právě tématu zdravotního postižení. Hodně vzpomínám i na psaní bakalářky, kdy mi oporou byla paní doktorka Krausová, teď už Musialová. Ta mi vyšla vždy vstříc a konzultace jsme mohli vést i telefonicky. Vzpomínám na to velmi rád. Byla mi takovým mentorem. Velmi mi pomohlo i studijní oddělení, na kterém jsem vždy dostal potřebné informace a pokud jsem se na Fakultu nemohl dostat v úředních hodinách, tak mi vyšli vstříc. Ale když tak nad tím přemýšlím, napadla mě jedna věc. Můžu?

Určitě…

Vrátily se mi vzpomínky na mou bakalářskou práci, která byla tematicky de facto o mně. Řešil jsem koordinovanou rehabilitaci jako nástroj péče o osoby se svalovou atrofií. Nejenom, že jsem toto téma zpracovával, ale zároveň jsem se pustil i do bádání o mé nemoci. Právě koordinovaná rehabilitace není u nás tak rozšířená, takže bylo zajímavé vidět ty souvislosti.

Jaké jsou pro vás návraty na Fakultu sociálních studií Ostravské univerzity?

Příjemné! Navíc jsme navázali spolupráci. V současnosti tak na Fakultě působím v rámci projektu “Konzultanti z praxe” a v rámci různých předmětů studentům přináším svůj příběh života s onemocněním svalová atrofie. Jsem rád za tuto spolupráci. Pro mě jako člověka, který nemá tolik zkušeností, je Fakulta zdrojem inspirace.

Řešili jsme práci i studium, ale co odpočinek, jak relaxujete?

Pro mě je důležité být mezi lidmi. Největším relaxem je pro mě to, že si zajdu do dobré kavárny na výbornou kávu. Rád si přečtu knížku s nějakým přesahem. Ale relaxuju i při našich besedách na školách.

Fakulta je zdrojem inspirace.

Co vás žene dál?

Pro mě je klíčový ten posun z Adama, který nastoupil na vysokou školu a  pro kterého byl problém posunout se z bodu A do bodu B, v Adama, který si musel osvojit osobní asistenci a který teď řídí Ekvilibro.

Co byste vzkázal lidem, kteří zvažují studium na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity?

Je to malá fakulta a s tím souvisí i příjemné prostředí založené na mezilidských vazbách, není to jako na jiných fakultách na větších univerzitách. Pro člověka, který se v Ostravě narodil, je to dostupné studium s celou řadou benefitů. Myslím si, že moto “Fakulta se smyslem” i v návaznosti na tamní obory sedí.

Kde se vidíte za pár let?

Myslím, že po studiu a rozjetí našeho spolku bych v budoucnu rád postavil na vlastní nohy i osobní život. Pro mě vždy byla velkou hodnotou rodina, takže bych byl rád, kdybych si našel rodinné zázemí, měl partnerku, která mě bude mít ráda takového, jaký jsem, a třeba s ní založil rodinu.

Foto: Martin Kopáček