Strávil jste v Ostravě velkou část života, na celý severomoravský kraj, zasloužil jste se o kulturní rozvoj v organizování soutěží, festivalů, koncertů, přispíváním do odborného hudebního tisku i připravováním rozhlasových pořadů. Byl jste dlouholetým ředitelem Ostravské konzervatoře, členem mnoha organizačních výborů a porot v oblasti umění. Jaký máte vztah k Ostravě a co pro Vás otevření nové budovy Fakulty umění znamená?

Ostrava je celý můj umělecký život. Do Ostravy jsem začal jezdit už od svých patnácti let k paní profesorce Miladě Šlachtové na konzultace na Vyšší hudební pedagogickou školu – dnešní Janáčkovu konzervatoř. Po absolutoriu v roce 1960 a krátkém působení na Hudební škole ve Frenštátě pod Radhoštěm jsem nastoupil na konzervatoř znovu jako korepetitor baletu. Po studiu kompozice u profesora Miroslava Klegy jsem potom přešel na hudebně teoretické oddělení, které jsem vedl až do revolučních dnů v roce 89. Po vykonaném konkurzu jsem přijal místo ředitele konzervatoře, která právě vstupovala do náročné etapy rekonstrukce a přístavby budov na Žerotínově ulici. Situace je v mnohém obdobná, jako tomu bylo v případě konzervatoře.

Co přesně máte podobnou situací na mysli?

Získání důstojných prostor – samostatná budova, koncertní sál, galerijní prostory a další místa, kde budou moci studenti prezentovat výsledky své práce – je pro studenty uměleckých oborů nezbytným předpokladem pro jejich další vývoj. Jsem rád, že toho Ostrava dosáhla a postoupila tak mezi města s vysokou přidanou hodnotou. Zažil jsem dobu, kdy se tady vyučovalo na deseti místech. Organizace výuky i její kvalita tím značně trpěly. Hlavní budova na Hrabákové ulici (bývalý klášter Ludmila) nevyhovovala kapacitně ani architektonicky. Výuka byla rozkouskovaná například do prostor dnešního rozhlasu, galerie, divadel, hudebních ústavů a podobně. Množství žáků na tak malý prostor bylo neúprosné a na původní budově konzervatoře, než se postavila Janáčkova konzervatoř, jsme neměli žádný sál. Byla to pouze větší třída, kde probíhalo vše od baletu po koncerty.

Museli jsme si ho ale do projektu prosadit sami a přesvědčit Ministerstvo školství, že konzervatoř bez koncertního sálu je nesmysl.

Vy jste ovšem byl zásadní osobou ve věci stavby nových prostor.

Ano, proto jsem dostal za úkol postavit novou a dnešní Janáčkovu konzervatoř. Rozhodlo se, že se úplně nová budova stavět nebude a použije se stará budova průmyslové školy, k tomu se přistaví moderní křídlo a koncertní sál. Museli jsme si ho ale do projektu prosadit sami a přesvědčit Ministerstvo školství, že konzervatoř bez koncertního sálu je nesmysl. Otázkou se například stala stavba varhan. Pro tehdejší režim to bylo něco jako strašidlo. Varhany byl zkrátka obor, který se v Ostravě moc nepreferoval. Bohužel, když jsme stavěli, neměli jsme potřebné informace a znalosti, které takový sál potřebuje. Dnešní sál konzervatoře je určen pro cca 200 posluchačů, podobně jako je tomu teď v nové budově Fakulty umění.

Byl jste 12 let ředitelem konzervatoře (1992–2004). Když si vzpomenete, s jakými představami jste do školy vstupoval?

Už od roku 1967 jsem ve škole působil a věděl jsem, jak to chodí, a nic mě tu nepřekvapilo. V roce 1991 jsem vykonal konkurz na post ředitele a snažil se udělat vše pro to, aby škola patřila do tohoto století. Podařilo se mi soustředit všechny obory – hudbu, zpěv, tanec, drama pod jednu střechu. Hlavním úkolem bylo mít kvalitní pedagogy a nadané studenty, které bychom mohli učit. Měl jsem starost o to, aby byl dorost kvalitní, profesionálně připravený pro hudební praxi i pro studium na vysokých školách. Výsledky prvních ročníků byly enormní. Studenti pokračovali na akademiích, zúčastňovali se domácích i zahraničních soutěží a dosahovali v nich vynikajících výsledků.

Jaká je perspektiva uměleckého vzdělávání v ČR celkově? Jaké možnosti podle vás mají studenti uměleckých oborů ve 21. století?

Ať už mají dnešní studenti jakékoliv zaměření a chtějí být aktivními interprety, zpěváky, herci, tanečníky – vyžadují k tomu nezbytné podmínky, aby svůj obor mohli kvalitně provozovat. To jsem tehdy cítil jako slabinu Ostravy. Stávalo se často, že jsme vychovali skvělé absolventy, ale ti většinou odešli, protože se neměli kde realizovat. Bylo nutné vrátit se ke zkušenosti zakladatele školy skladatele Rudolfa Kubína, který prohlašoval: „Tady musí být orchestr, pořádné divadlo a škola.“ a začal to realizovat. Byla to osobnost Ostravy. Našel tehdy lidi jako Josef Kubenka, František Míťa Hradil, Josef Schreiber, Miroslav Klega, Jan Šoupal, Terezie Troesterová, Milada Šlachtová, Josef Kysela, Vladimír Svatoš a řadu dalších, s nimiž se mu podařilo vytvořit základy dnešní hudební Ostravy. Univerzita je na této cestě nyní dobře připravena a může tradice dále úspěšně rozvíjet.

Dnes je doba orientovaná na výkon – mladá generace je pod tlakem sociálních médií. Roste počet mladých lidí závislých na antidepresivech. Mnoho hudebníků začíná mít problémy s hracím aparátem z přecvičení. Ve sportovním světě je regenerace samozřejmostí, v hudebním světě se o tom stále moc nemluví. Vy jste měl onemocnění šlach na rukou, kvůli kterému jste se musel vzdát kariéry pianisty. Kdy se Vám to stalo a jaké to pro Vás bylo období?

Vyrůstal jsem na dědině, bylo potřeba pracovat na zahradě a na poli. To pro ruce klavíristy není dobré. Přehnal jsem taky cvičení na klavír, cvičil jsem i 8 hodin denně. Tehdy nebyla medicína na úrovni jako dnes. Dostal jsme ichtyolovou mast a zase se cvičilo. Někdy jsem cvičil několik hodin denně celý týden, a stejně jsem pasáž nemohl zahrát, hrál jsem přes bolest. Pak už je to hodně o psychice. Naštěstí jsem nerezignoval a objevil jsem v sobě schopnost tvořit. Hudba byla silnější a já se začal více zajímat, jak je skladba udělaná, s jakými prostředky autor pracuje, až jsem formou napodobení a improvizace dospěl k prvním kompozicím. Opustil jsem dráhu pianisty a stal se skladatelem.

Hudba není to, co je napsáno na papíře, ale to, co je slyšet.

Povězte nám prosím něco o Vaší skladbě Radost na konci ulice. Jaké místo zaujímá v kontextu celého vašeho souborného díla?

Pro otevření nové budovy Fakulty umění jsme spolu s básníkem Petrem Hruškou vytvořili hudbu, která bude rezonovat se starou Ostravou a jejím specifickým koloritem. V textu se hovoří o objektech, které tu stály a vytvářely atmosféru hornického a hutnického města. Název skladby nese „Radost“ za vznik kulturní budovy a „na konci ulice“ pro označení místa Černé louky. Tam tehdy končila Ostrava a začínalo rumiště s odpady popelu, zbytky zrezivělých strojů apod. Jinak je to sugestivní otázka – nejlepší skladba je pro mě ta, kterou jsem právě vytvořil. V ní cítím energii, aspekty, se kterými jsem do skladby vstupoval. Jsou to věci pomíjivé. Pravda je, že ne vždy jsou to skladby nejlepší. Třeba se později stanou, ale to je otázka formy prezentace skladby, sólistů, účelů apod. Když skladatel dílo odevzdá k provozování, už je v moci interpretů. Někdy to mohou zahrát lépe, než skladatel zamýšlel. (směje se profesor). Důležité také je, kde je skladba provozována, v jakých podmínkách, včetně akustiky.  Někdy interpretům radím, když mě pozvou na zkoušku. Někdy si skladbu poslechnu až na koncertě a nechám se překvapit. Na interpretaci skladby a následném působení na posluchače záleží moc, ale na to si skladatel musí zvyknout, to není v jeho rukou. Hudba není to, co je napsáno na papíře, ale to, co je slyšet.