Co jste si řekly, když jste uviděly svá jména mezi čtyřicítkou nejlepších žen v rámci International Congress of Entomology (ICE)?

Eva: Bylo to na slavnostním zakončení a myslím, že nás to dost zaskočilo. Když jsem nás tam viděla, tak jsem psala Radaně, která seděla jinde, jaká je to haluz. Přece jen nás bylo sedm z Ostravské univerzity a hned dvě jsme se dostali mezi vyvolené.

Radana: Já jsem si to v první moment vlastně vůbec neuvědomila. Promítnutí jmen oceněných na obrazovce totiž trvalo jen chvilku a já jsem se ani nestihla v seznamu najít. Nicméně kolega, který seděl vedle mě, si našich jmen všiml a měl z toho asi větší radost než já, protože mě to v tu chvíli fakt dost zaskočilo a myslím, že to vstřebáváme doteď. (smích)

O ocenění rozhodovali samotní účastníci. Co bylo hlavním kritériem?

Eva: Potěšilo mě, že to bylo v rukou nás všech a mohli jsme hlasovat pomocí aplikace. Myslím, že těmi hlavními kritérii byly poster a přednášky. I proto mě to ocenění překvapilo, protože jsem měla poster trošku jiný než ostatní a když byl vystavený a já byla připravená zodpovídat dotazy, většinou se kolemjdoucí, kterých bylo docela dost, jen zastavili a šli dál. No anebo na moji snahu o debatu nad posterem zareagovali jen krátce, že je z něj všechno jasné. Což potvrdilo můj záměr, že v jednoduchosti je i u vědeckých posterů síla.

Radana: Upřímně, nevím to doteď jistě. Ale mám takové tušení, že velké slovo měli, jak samotní hlasující z řad účastníků kongresu, tak i hodnotitelé z řad organizátorů. Po celou dobu mé poster session jsem poctivě u posteru rozmlouvala se zájemci i kolemjdoucími a všimla jsem si pozorovatelek a pozorovatelů z řad organizačního týmu, kteří mou interakci s ostatními sledovali a zapisovali si poznámky.

Jak moc se vám líbily ostatní postery?

Eva: Byly tam určitě zajímavé kousky, ale nejvíc účastníku bylo z Asie a tam je hodně specifický přístup k estetice. Jejich postery byly často přeplácané plné dat, informací a grafů. Zatímco my jsme to s Radanou měly spíš jednoduché a takové „čučavé“, takže to oči návštěvníků asi víc přitáhlo.

Radana: Je pravda, že design posterů od účastníků z Asie byl fakt hodně divoký. Souhlasím s Evou, že jsme zaujaly hlavně minimalistických a srozumitelným designem i infografikou bez toho aniž bychom použili několik různých fontů a asi milion barev. A to myslím bez nadsázky.

Jak byla konference organizačně zvládnutá?

Eva: Byla to asi největší konference, na které jsem kdy byla. Tím rozsahem byla vážně gigantická. Organizačně to celé kopírovalo japonský způsob života, který je plný moderních technologií. Měli jsme k dispozici aplikaci pro chytré telefony, kde jsme si mohli svůj program personalizovat a vybrat si, co nás zajímá. Zároveň to bylo všechno provázané třeba s visačkami na krku.

Radana: V Japonsku je vysoká nadzaměstnanost, takže to bylo občas i úsměvné, že v některých místech, kde by stačil jen jeden navigující dobrovolník, jich bylo hned několik. Ale musím ocenit, že to organizační tým zvládl celý týden fakt bravurně a během posledního večera se dokonce i uvolnili a parádně to rozjeli na tanečním parketu. (smích)

Máte na základě úspěchu na konferenci v Japonsku nějaké ohlasy?

Eva: Na základě posteru mi psali už v Japonsku někteří další lidé na Research Gate a chtěli se v rámci konference potkat. Takže už tam to fungovalo jako výborná reklama. Myslím, že ten úspěch je obecně super do životopisu a může se to hodit při žádosti o granty nebo stáže.

Radana: Podařilo se mi díky tomu propojit přes LinkedIn s pár zajímavými lidmi z kongresu a rozhodně je to krásný přídavek do profesního „sívíčka“.

Povedlo se vám navázat nějakou další spolupráci se zahraničními kolegyněmi či kolegy?

Eva: Povedlo se mi tam propojit třeba s německým kolegou, se kterým jsme řešili potenciální granty i postdoc pozice, ke kterým nemusí být vždy snadné se na internetu proklikat. A tohle bylo super. Takže na základě toho mám vzkaz pro další studující. Nebojte se vyjet na konferenci třeba jenom s posterem, tu zkušenost vám nikdo nevezme, a ještě vás to možná posune.

Radana: Já jsem měla největší radost z možnosti osobně sdílet poznatky a dojmy z doktorátu s lidmi ze zemí jako je Nový Zéland, Japonsko, USA a třeba i relativně geograficky blízkého Finska. Při takových rozhovorech vždycky zjistím, že máme podobné sny i vize, a zároveň starosti.

Co dalšího jste v rámci konference stihly?

Eva: No lákadel tam bylo víc než dost, naše holky třeba odchodily všechny workshopy, což jim závidím. Z hlediska genderu a vědy mě zaujala ještě jedna věc. Byly tam třeba přednášky o vnímání hmyzu v popkultuře v komiksech, filmech a podobně, přičemž se věnovali i tomu, že zkoumání hmyzu byla historicky spíš mužská záležitost. Samozřejmě jsme chtěli využít toho, že jsme v Japonsku, a tak jsme poznávali zemi, zažívali jsme bohatý kulturní program plný vystoupení čítající hudební čísla i workshopy kaligrafie. V Japonsku jsem viděla asi vůbec nejlepší ohňostroj ve svém životě nebo potkala vědce zkoumajícího hmyz, který z jednoho kusu papíru skládal origami všech zkoumaných druhů a měl tam obří výstavu. No a z hlavy asi já ani organizátoři jen tak nedostaneme prezentaci posteru před členy japonské císařské rodiny, což byla neskutečná pocta a zážitek.

Radana: Na prvním místě je u mě samozřejmě vždy studium, ale samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít pořádné prozkoumání japonské kuchyně v Kjótu (smích).  Ramen, okonomiyaki, slavné bento boxy, různý street food a matcha všude a vždy. To všechno pomohlo k tomu, že jsem náročný program kongresu zvládala od rána až do večera.

Evo, u té prezentace před japonskou císařskou rodinou bych se rád zastavil. Jak se to celé zrodilo?

Eva: Ještě než jsme vyrazili do Japonska, mi přišel mail od hlavního organizátora konference, ve kterém stálo, že jsem byla vybrána, abych prezentovala svůj výzkum před japonskou císařskou rodinou. Moc jsem tomu nevěřila a myslela jsem, že je to spam. Jenže tři týdny před konferencí mi napsali znovu, ať okamžitě reaguju. A na katedře vypukla panika. Volala jsem svému školiteli profesorovi Aleši Dolnému, a ptala se ho, co budeme dělat? No a on se se mnou moc nepáral a prostě mi řekl, že tam půjdu a hotovo. No a řekněte ne školiteli a takové příležitosti. (smích)

Radana: Tu paniku můžu potvrdit (smích). Moc dobře si pamatuju, když mi Eva volala a ptala se, jestli mi taky došel mail od nějakého profesora z Japonska. Pak mi zběsile naposílala screenshoty mailu, ze kterého přímo křičelo, že je to přísně tajné, a zároveň to vypadalo jako ten největší scam (pozn. autora – podvodný mail, který má z adresáta vylákat finanční prostředky). Vybavuju si, že jsem jí říkala, ať si ověří, kdo to je. No a pak nás z toho málem trefilo, když Eva zjistila, že to žádný „fake“ není a potká se s císařskou rodinu.

Co se při přípravě na konferenci tímto na katedře změnilo?

Eva: Měla jsem připravený klasický vědecký poster, který ale vůbec neodpovídal tomu jejich zadání pro prezentaci císařské rodině. Tak jsem poprosila o pomoc několik lidí a s nimi jsme vše dotáhli, aby poster odpovídal požadavkům japonské strany a já z něj měla dobrý pocit. K posteru jsem navíc musela přiložit životopis i vysvětlení obsahu na zhruba A4, které putovaly v předstihu e-mailem k organizátorům a japonské císařské rodině. Takže zatímco ostatní měli na poslední úpravy dost času, já to celé překopala a doplňovala, abych stihla deadline, který byl o dost dříve. Poster pak mně a dalším prezentujícím před císařskou rodinou z bezpečnostních důvodů tiskli sami organizátoři. Takže velký dík patří všem z výzkumného týmu, všem, kteří mě podporují ve všech bláznivých nápadech i těm co mi pomohli poster narychlo předělat. Myslím, že to byla skvělá ukázka týmové práce.

Radana: Je pravda, že my jsme si na konferenci postery vezli s sebou. Měla jsem štěstí, že jsem obsah a vizuál měla možnost konzultovat na doktorské škole od Akademie věd pár měsíců před konferencí, takže u mě všechno probíhalo nanejvýš v poklidu.

Jak to probíhalo na konferenci v den příjezdu císařské rodiny?

Eva: Bylo to první den a v celém konferenčním centru bylo hodně bezpečnostních kontrol a všude uvnitř i v okolí byli agenti s vysílačkami a sluchátky. Dovnitř jsme nesměli pronést deštník, pití ani třeba deodorant. Při té naší prezentaci bylo vidět, jak velké úctě se císařská rodina těší, protože se jim všichni chodili poklonit. Byli tam ministři, starosta Kjóta a bylo tam hodně cítit napětí i nervozita organizátorů. Když si vezmu, jak to třeba probíhá, když dorazí někam náš prezident, tak ten rozdíl bil do očí. No a pro mě to znamenalo taky to, že jsem strávila takřka celý den s organizátory a dostala jsem se ke zkušeným vědcům, kteří mi během nekonečného čekání dávali různé rady. Třeba jak své téma prezentovat lépe.

Radana: Bezpečností rošambo všude a pro všechny. Hlavně si pamatuju, že Eva nejvíc řešila to, aby neporušila dresscode a nebyla kvůli svému nevhodnému outfitu císařem nadosmrti vyhoštěná z Japonska. (smích)

Evo, jaké to bylo v podobné atmosféře prezentovat před císařskou rodinou?

Při samotné prezentaci jsme stáli nebo seděli u posterů a nemohli jsme se hýbat bez vyzvání. Nicméně i když platí pravidla, že se má omezit oční kontakt, prezentovat jsme měli směrem k členům císařské rodiny. Což bylo za mě super, ale zároveň mě to rozhodilo, a tak jsem místo připraveného povídání nakonec mluvila z hlavy. Korunní princ studuje biologii a bylo vidět, že on i jeho syn se o téma zajímají. Zvrtlo se to v debatu o ohrožení vážek ve světě, činnosti člověka, který likviduje toky atd. No, a nakonec se mi povedlo je rozesmát, když jsem se jim pokoušela vysvětlit podstatu toho posteru, který byl o datech a statistice. Začala jsem tím, že vědci mají rádi příběhy, a ještě více čísla, a tak jsme se rozhodli počítat. Což jim přišlo zábavné, protože předešlé postery a prezentace byly plné čísel a grafů. Po skončení prezentací to napětí ze všech spadlo a setkání přerostlo v uvolněnou diskusi.

Evo, na konferenci mířilo přes 4 tisíce účastnic a účastníků. Pátrala jsi po tom, proč si pořadatelé pro prezentaci před císařskou rodinou vybrali zrovna tebe?

Když jsem se v Japonsku bavila se zbylými sedmi prezentujícími, tak jsme nikdo moc nevěděli. Měli jsme různé profesní zkušenosti i různý věk. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se profesora Ona, který mi psal ten první mail. Dozvěděla jsem se, že to bylo hlavně kvůli popularizačním aktivitám a že chtěli někoho studujícího, kdo by zábavnou formou přednesl něco o vážkách, o které se členové císařské rodiny zajímali. Pak se odmlčel a došli jsme až k tomu, že viděli moje krátké video na YouTube, které jsem natočila pro soutěž Českého Vševěda.

Takže soutěžní video z Českého Vševěda mělo až takový dosah?

To mi přišlo hodně vtipný, protože zrovna na tom YouTube to moc zhlédnutí nemá. Ale bylo to zajímavé zjištění a po tom všem doporučuju každému, ať si zkusí zadat svoje jméno do vyhledavače a možná se sám bude divit, co mu vyskočí. Ještě na bakaláři s mým jménem vyskakovala nějaká paní, co prodávala obuv nebo nějaká starší modelka (smích). Teď na doktorském se konečně u mého jména objevují články a odkazy na to, co doopravdy dělám, což je tuze fajn. Myslím, že se jen projevuje to, že se nebojím mluvit, fungovat za sebe a pak stačí jen podobná náhoda a člověk se dostane k příležitostem, které by vás předtím vůbec nenapadly.

Radano, ty sis zahrála ve videu Jany Koller. Napadl by tě až takový dosah?

To fakt ne. Ale kdyby ano, tak jsem pyšná, že ve videu vystupuju jako rostlina, protože ty umí fakt překvapit! (smích)

Jaká vzpomínka na Japonsko se vám teď s odstupem času oběma vybaví?

Eva: Asi když se blížil tajfun, který hodně naboural dodatečný program konference i ten náš vlastní. My se zkoušeli řídit předpovědí a vydali se do Tokia. Jenže počasí se hodně rychle změnilo a my tam zůstali trčet. Bez ubytování, vlaky nejezdily, stmívalo se a my panikařili, co dál. Nakonec nám nepomohla technika, ale náhodná japonská paní, která nás nasměrovala do autobusu, doslova nás protlačila dovnitř a po osmi hodinách jsme se dostali do Kjóta. A jinak? Všude bylo extrémně čisto, ale najít někde odpadkový koš, to byl nadlidský úkol.

Radana: Okamžitě se mi vybavila zpráva od Evy, když mi napsala, že sice Japonci mají roboty a iPhony, ale jinak žijou v Šogunátu. Japonská společnost je opravdu velmi tradiční a dbá na to, aby jejich způsob života přetrval i v dnešním globalizovaném světě. Preciznost, orientace na detail, to vše je všudypřítomné. Zároveň jdou Japonci cestou tzv. postupných vylepšení, takže původní funkční systém se neruší, jen se k němu přidá další. Což v praxi znamená, že si nemůžete koupit konkrétní jízdenku online, ale musíte si ji i po předchozí platbě společně s pasem, speciálním pin kódem a kartou vyzvednout osobně na přepážce dané stanice. A samozřejmě si vystát hodinovou frontu spolu se všemi ostatními cizinci.

Vrátily byste se do Japonska zpět?

Eva: Ono je vtipné, že jsme byly obě ve stejné zemi, ale každá máme úplně jiné zážitky, jako kdybychom od sebe byly tisíce mil. Mě třeba na rozdíl od Radany Japonsko úplně neuchvátilo a možná se to v těch mých zážitcích i odrazilo. Je pravda, že příroda je tam krásná a bylo to pro mě něco nového a nevšedního. Ale představa, že tam žiju v jejich popkultuře, že se oblíkám stejně jako oni a poslouchám stejnou hudbu, to je pro mě nemyslitelné.

Radana: Na Japonsku oceňuju jejich konzistentní životní tempo, preciznost, pečlivost a zodpovědnost. Měla jsem možnost zažít v Japonsku opravdový venkov ve vesničce v horách o 200 obyvatelích, i velkoměsto, které už spíše vypadá jako jakákoliv jiná evropská metropole ovlivněná západním konzumem. A všude jsem potkala milé lidi s otevřeným srdcem i myslí.