Multikulturalita představuje pro Čechy určité trauma

Autor: , 18. 2. 2020

Prof. Galmiche vyučuje bohemistiku na pařížské Sorbonně a s mentalitou Čechů se seznamuje prostřednictvím české literatury.


Pozorně sleduje proměny nejen české poezie a beletrie, ale i české společnosti. Při své návštěvě Ostravské univerzity jsme si v krátkém rozhovoru povídali především o literatuře, ale také o českém traumatu i o tom, co spojuje či rozděluje naše národy.

 Ostravu jste nyní navštívil poprvé?

Je to moje druhá návštěva. Při první návštěvě se konal festival Colours of Ostrava, bylo tehdy velké horko a všude bylo strašně moc lidí. Ostrava mě ale velmi zaujala svou historií, jako město, které dýchá skrytými dějinami. V mnohém mi připomněla Bratislavu, protože obě města leží blízko hranic. Na rozdíl od Ostravy má ale Bratislava lépe zpracovanou problematiku regionální historie a soužití národních komunit. Historička Elena Mannová zprostředkovala dílo maďarského profesora Moritze Csákyho – zakladatele badatelského centra ve Štýrském Hradci (Grazu), jehož zájem o regionální dějiny byl pro nás velkou inspirací.  V rámci našeho časopisu Cultures d’Europe centrale jsme publikovali řadu článků o regionálních dějinách a paměti míst – to je právě to, co nás zajímalo. Objevili se zde články o polském Slezsku, Banátu, Vojvodině a dalších regionech. V Ostravě jsem navštívil muzeum, kde bylo jen velmi málo o židovské a německé komunitě, přitom to jsou témata, která provokují k pátrání, to je to zajímavé na Ostravě. Běžný návštěvník jen těžce získává ten přitažlivý obraz multikulturní Ostravy.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že se Češi svou mentalitou vzdalují od Francouzů. Čím to podle vás je?

Když jsem se v devadesátých letech stal profesorem bohemistiky na Sorbonně, zažil jsem obrovskou vlnu zájmu západních zemí o střední a východní Evropu. Otevírala se zajímavá témata, otázka multikulturality, překroční hranic, zapomenuté paměti různých komunit. To jsou právě ta zajímavá a tehdy žhavá témata, jimiž jsme se velmi intenzivně a rádi v devadesátých letech zabývali. Těšilo nás, že jsme objevovali nové obzory, navazovali nové kontakty s maďarskými, rumunskými a dalšími kolegy. Vytvářela se zcela nová komunita, která postupně ochabuje a zaniká.

Mně to zní, jako by postkomunistické země nenaplnily nějaká očekávání. Nemají vám už co nabídnout?

Ne, to neříkám. Po této velké vlně vzájemného znovuobjevování přišel vstup některých středoevropských zemí do Unie a s ním i pokles zájmu o tento region. Vstupem do Unie jste se zařadili vedle nás a tím ztratili jakýsi punc exotiky. Abyste byli přitažliví, museli byste zůstat cizí. Hodně se tento obrat projevil na počtu překládané české literatury, která byla jednu dobu třetí nejpřekládanější do francouzštiny. V roce 2018 jsem se zúčastnil pařížského knižního veletrhu, kde nebyl jediný stánek s českou literaturou. Objevil se zde velký bratislavský pavilon, ale Češi neměli žádné zastoupení, což mě naplnilo určitou hořkostí. Tehdy jsem to napsal a český ministr kultury slíbil, že v roce 2020 bude mít česká literatura na veletrhu svůj stánek. Doufám, že má skromná intervence přispěla k tomu, aby si čeští úředníci uvědomili, že by se stát měl zabývat větší propagací české literatury a kultury v zahraničí. V tom jsou například Poláci mnohem dále. Od začátku devadesátých let velmi pravidelně a konzistentně investovali do překladů polské literatury do všech jazyků a letos vidíme, jaké jim to přineslo ovoce (polská autorka Olga Tokarczuková se v roce 2019 stala držitelkou Nobelovy ceny za literaturu – pozn. red.) Ten rozdíl je patrný a srovnání je smutné.

Pro mnohé může být frustrující, že Česká republika se v posledních letech chce směrem k zahraničí prezentovat především jako průmyslová země s rozvinutým strojírenstvím…

Nemyslím si, že by to v zásadě bylo špatné. Problém je v okamžiku, kdy se to děje na úkor vzdělání a kultury. Pokud je tam disproporce. Firmy by si měly uvědomovat hodnotu kultury a vzdělání a formou mecenášství do obojího investovat. A stát by je v tomto měl podpořit. Sám si pamatuji, že v minulosti nějaké snahy o propojení průmyslu a kultury v Česku byly.

Když se vrátíme k literatuře, všimla jsem si, že autoři a knížky, které jsou u nás čtenářsky velmi úspěšné, francouzské publikum nezaujaly a naopak. Takové literární celebrity, které jsou aktuálně u nás, jako Kateřina Tučková, Alena Mornštajnová, Jiří Hájíček, Jan Balabán jsou francouzským čtenářům v podstatě neznámé. Proč to podle vás je?

Osobně jsem se snažil, aby se do francouzštiny přeložily některé knihy Miloše Urbana a Jana Balabána. Ve francouzštině vyšlo Urbanovo Sedmikostelí, na tom jsem se nijak nepodílel, překlad uspěl, ale prosadit Balabána, aby se rovněž přeložil, se mi bohužel nepodařilo. Po výrazném zájmu o českou literaturu v devadesátých letech nastal obrat k naprostému nezájmu, ale nyní se to opět začíná měnit a zájem ze strany francouzských čtenářů zase začíná stoupat. Myslím, že brzy zažijeme návrat ke společným zájmům, protože i u nás se společnost mění a já věřím, že v rámci Unie budeme mnoho zážitků a zkušeností sdílet. Ten vzájemný zájem už nebude vyvolávat ta exotičnost či poloexotičnost, ale spíše společný úděl.

Domníváte se, že multikulturalita, Židé, Němci, Poláci, Češi ve východní Evropě, jejich osudy, jsou právě ta témata, která zajímají francouzské čtenáře?

Určitě. Podívejte se například na Tokarczukovou, Stasiuka, Masłowskou, pro ně je zacházení s bývalou multikulturalitou samozřejmostí. Mělo by být přirozené se tím nejen zabývat, ale hlavně se s tím vyrovnat. U Čechů byla vždy patrná větší zdrženlivost vůči těmto tématům. Češi mají vůči nim velký dluh, což je znamením, že by se jimi měli zabývat, že jsou pro ně důležitá, že jim způsobují určité trauma. Na druhou stranu ani takové současné fenomény jako Radka Denemarková nebo Kateřina Tučková nenašly ve francouzštině ohlas.

Možná mě opravíte, ale osobně mám dojem, že právě v přijímání literatury se nejvíce odráží rozdíl mentalit.

To, co k nám proniká je pro elitní čtenáře, jen pro určitou vrstvu. Těch knih se u nás prodá třeba dvě stě kusů. Je to zvláštní, přitom právě Tokarczuková si u nás i před Nobelovou cenou našla poměrně velký okruh čtenářů. Já se zaměřuji více na poezii než na beletrii. Co se týče řekněme sudetské otázky, přeložil jsem Krooa Krooa Radka Fridricha, kde ta sudetská posedlost také rezonuje. Přestože je Krooa Krooa velmi elitářská kniha, navíc vyšla v bibliofilském vydání, zaznamenala u té kulturní smetánky, která se zajímá také dějinami poetických forem, velký zájem. Při jedné z tematicky zaměřených přednášek jsme se společně se studenty pokoušeli přeložit Rudišova Aloise Nebela (od té doby vyšel překlad Christine Lafferièreové). Přes veškerou stručnost textu, je poměrně komplikované tento komiks přeložit. Je to úplně jiný typ překladu. Na stejný problém narážíme třeba i s Topolem. Jáchym Topol má svou překladatelku do francouzštiny, ale jeho kultovní Sestru se nikdy neodvážila ani přeložit právě proto, že jde o kultovní knihu, navíc je čtenářky poměrně náročná. Z pohledu vzájemného poznání by to však určitě stálo za to, protože jeho kniha hodně vypovídá o určitém období, je však velmi obtížná na překlad.

Jakou francouzskou literaturu či jakého autora byste vy osobně doporučil českým čtenářům?

Osobně se zabývám dlouhodobě tvorbě katolické básnířky Marie Noël. Její rané texty už přeložil Bohuslav Reynek a její vánoční pohádky vyšly v češtině v překladu Václavy Bakešové. Avšak jejím stěžejním dílem jsou Notes intimes, něco mezi deníkem, zápisníkem i polomystickým traktátem, který teprve čeká na český překlad. V textu se právě objevuje onen infrazvuk, ta „podpoetická úroveň“, o které jsem mluvil v Ostravě v českém kontextu (prof. Galmiche vystoupil 3. 12. 2019 na FF OU s přednáškou Mumlání, žvatlání, infrazvuk: „podpoetika“ v českém básnictví – pozn. red.)

avier Galmiche (1963) je profesorem české literatury a středoevropských kultur na katedře slovanských studií na pařížské Sorbonně. V roce 2001 spoluzaložil badatelské centrum CIRCE, v jehož rámci se podílí na vydávání časopisu Cultures d’Europe centrale. Do roku 2018 byl ředitelem ústavu EURʼORBEM a dosud předsedá redakční radě. Těžištěm jeho odborných prací je studium opomíjených témat české literatury a jejího komplexního postavení ve středoevropském kontextu. Dlouhodobě se zabýval barokem a jeho „pokračováním“ v romantismu i ve 20. století u Otokara Březiny, Jakuba Demla, Josefa Váchala, Bohuslava Reynka i v tvorbě Vladimíra Holana (zásadní monografie Vladimír Holan, bibliotékář Boha, Akropolis, 2012) nebo Jana Čepa. V posledních letech se zaměřil na ne zcela probádané pole komické tradice v české literatuře 19. století.V rodné francouzštině určuje jeho tvůrčí profil řada publikací (např. Vladimír Holan. Le bibliothécaire de Dieu:  Prague 1905−1980, 2009 ; William Ritter voyage en Slovaquie (1903-1914) – Images d’un pays rêvé, II díly, Paris, Eur ORBEM Editions, 2019), příspěvků a překladů – zvláště Karla Hynka Máchy (Pèlerin et brigand de Bohême, 2007), Bohuslava Reynka (bilingvní vydání Hada na sněhu, 1996 a Rybích šupin, 2011), Josefa Čapka (Histoires du chien et du chat, 2008), či Radka Fridricha  (crôa-crôa, 2017).Profesor Xavier Galmiche se stal oponentem disertační práce Mgr. Markéty Kročilové z katedry české literatury a literární vědy (školitelka prof. Iva Málková).