Když profesor Oldřich Chytil v roce 1973 shodou mnoha okolností nastoupil na pozici sociálního kurátora v Ostravě, netušil, že se z této životní epizody stane celoživotní poslání. Profesor Chytil, který ve středu 16. července oslavil své 80. narozeniny, se totiž stal jednou z nejvlivnějších osobností české sociální práce.

Stál u jejího obnovení po roce 1968 a podílel se na formování vysokoškolského vzdělávání v této oblasti v 90. letech. Neodmyslitelně spjat je také s Ostravskou univerzitou: nejprve stál u zrodu Zdravotně sociální fakulty, následně Fakulty sociálních studií, jejímž děkanem byl po osm let.

Pamatujete si, co vás přivedlo k sociální práci? Byl to spíš náhodný impuls, nebo vás k té oblasti něco táhlo už dřív?

Ve skutečnosti to byla úplná náhoda. Můj někdejší spolužák nastoupil na začátku 70. let jako sociální kurátor na Národním výboru města Ostravy. Když chtěl brzy poté přejít na jiné místo, tak mu jeho nadřízený řekl, že ho pustí jen v případě, že za sebe najde náhradu. A tak mi zavolal, jestli bych o to místo neměl zájem. Nakonec jsme se domluvili a od 1. února 1973 jsem na pozici sociálního kurátora skutečně nastoupil. Setkání se sociální prací bylo tedy náhodné – ale rozhodně šťastné.

Jak jste se od pozice sociálního kurátora dostal k vysokoškolskému vzdělávání v oblasti sociální práce?

Už tehdy bylo jasné, že v sociální práci chybí specializované vysokoškolské vzdělání, které v letech 1945 až 1953 v Československu existovalo. Po roce 1989 jsme se tak snažili s dalšími kolegy, sociálními pracovníky z Prahy a Brna o jeho obnovu. V roce 1990 jsem se dozvěděl, že docent Vladimír Jochmann, kterého jsem znal už z 60. let, založil na Filozofické fakultě v Olomouci Katedru sociologie a andragogiky. Vypravil jsem se za ním s návrhem, zda by jeho katedra nemohla připravit specializované vzdělávání pro sociální pracovníky.

Situace ale nabrala nečekaný směr – docent Jochmann si myslel, že přicházím na pohovor na místo odborného asistenta. Já mu vysvětlil, že mám úplně jiný důvod návštěvy, ale nakonec mě přesvědčil, abych se přihlásil do výběrového řízení. Když mi můj tehdejší vedoucí vyšel vstříc a umožnil mi odejít, přijal jsem nabídku. A tak jsem od 1. září 1990 nastoupil na místo odborného asistenta na Katedru sociologie a andragogiky s úkolem budovat specializaci v sociální práci.

Jakým způsobem se v té době vyvíjela vysokoškolská výuka sociální práce?

Na začátku 90. let byla sociální práce na vysokých školách pouze specializací – v Olomouci v rámci andragogiky, v Brně například jako součást sociologie. Chyběl jednotný rámec toho, co by vzdělávání v sociální práci mělo obsahovat.

Dostal jsem se tehdy do pracovní skupiny při Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí. Sešla se tam různorodá sestava – kolegové z českých i slovenských fakult, odborníci z praxe i ze zahraničí, třeba z Velké Británie, ale i doktor Řezníček, který přivezl zkušenosti ze Spojených států. Společně jsme se snažili najít shodu na tom, jak by mělo kvalitní vzdělání v sociální práci vypadat. Výsledkem byl dokument, který jsme s doktorem Řezníčkem vypracovali a nazvali Minimální standard vzdělávání v sociální práci. Právě ten se stal prvním uceleným návrhem, o který se pak dalo opřít.

Když po rozpadu federace ministerstvo zaniklo, vznikla myšlenka založit Asociaci vzdělavatelů v sociální práci. Měl jsem tu čest být u jejího vzniku – připravoval jsem s kolegy stanovy, a nakonec jsem byl zvolen předsedou výkonné rady. Asociace pak sehrála důležitou roli v tom, že se výuka sociální práce začala sjednocovat a vzniklo první bakalářské studium.

Co vás vedlo se vrátit z Olomouce zpátky do Ostravy?

Byla to opět náhoda – jak už to v mém profesním životě často bývalo. Na jaře 1993 u mě doma v neděli zazvonil docent Fischer, neurochirurg z Ostravské fakultní nemocnice. Řekl mi, že v Ostravě se zakládá nová Zdravotně sociální fakulta a že na mě dostal doporučení jako na odborníka v oblasti sociální práce. Nabídl mi, jestli bych nechtěl na fakultě učit.

Já tehdy učil v Olomouci a změnu neplánoval, ale nakonec jsme se domluvili aspoň na částečný úvazek. A tak jsem 1. září 1993 nastoupil jako vyučující na nově vzniklou Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity, tehdy ještě ve studijním programu Zdravotně sociální a geriatrické péče.

Zajímavé je, že když jsem z Ostravy kdysi odcházel, můj nadřízený, vedoucí odboru sociálních věcí, mi tehdy při loučení řekl: „Vy se do Ostravy stejně jednou vrátíte. A já věřím, že tady založíte Fakultu sociální práce.“ Bral jsem to tehdy jako milý kompliment, ale nevěřil jsem tomu. O to víc mě zpětně překvapilo, jak trefně to předpověděl.

Když jsem z Ostravy kdysi odcházel, můj nadřízený mi tehdy při loučení řekl: „Vy se do Ostravy stejně jednou vrátíte. A já věřím, že tady založíte Fakultu sociální práce.“

Jak jste se dostal k budování oboru sociální práce na Ostravské univerzitě?

Prvotní impuls vznikl tak trochu mimochodem. Už jsem na Zdravotně sociální fakultě učil, byl jsem i členem vědecké rady. Na jednom z jejích zasedání, v roce 1994, za mnou přišel tehdejší rektor profesor Hubáček a řekl mi: „Pane doktore, pokud budete chtít akreditovat magisterský obor sociální práce, dostanete ode mě plnou podporu.“ Ta nabídka mě překvapila, ale zároveň motivovala – a tak jsem do toho šel. Oslovil jsem kolegy z Olomouce, se kterými jsme o podobném oboru dlouho mluvili, hlavně filozofa docenta Hubíka. Společně jsme začali skládat dohromady tým a plánovat, jak by takový obor mohl vypadat.

Samotná příprava akreditace byla náročná – potřebovali jsme kvalitní a zkušené lidi, kteří by obor odborně zaštítili. Pomohli nám kolegové z Olomouce i další osobnosti z oboru. Vznikl koncept „sociální práce se zdravotnickým profilem“, který využíval zdravotnické zázemí fakulty. Nakonec se díky velkému nasazení a taky díky některým kontaktům docenta Hubíka se akreditace podařila. A tak od 1. září 1995 začal v Ostravě fungovat pětiletý magisterský program.

A pokud se nepletu, byl to vůbec první magisterský obor sociální práce v Česku.

Ano, byl. Při jeho přípravě mi velmi pomohly zkušenosti a kontakty ze zahraničí – od roku 1992 jsem pravidelně učíval ve Vídni, poznal jsem tamější systém výuky a získal přístup k odborné literatuře, která u nás tehdy chyběla. V roce 1994 jsem díky stipendiu strávil dva měsíce v Německu, kde jsem navázal klíčové kontakty, třeba s profesorem Baumem z Koblence, který se později přímo podílel na přípravě našeho programu. I díky těmto mezinárodním vazbám jsme mohli otevřít první magisterský obor sociální práce u nás.

Jaké byly v devadesátkách začátky Lékařské fakulty a Fakulty sociálních studií na Ostravské univerzitě?

Také čtěte

Pojďme se teď přesunout k samotnému vzniku Fakulty sociálních studií. Kde měla tato myšlenka původ?

Impuls přišel už v roce 2006 od tehdejšího rektora Ostravské univerzity, profesora Močkoře. Věděl, že máme silné mezinárodní kontakty a že sociální práce je obor, který si zaslouží vlastní zázemí. Pozval mě na jednání děkanů a padla otázka, zda by univerzita měla mít i společenskovědní fakultu – a všichni souhlasili.

Byl jsem pověřen přípravou, což znamenalo složitá vyjednávání mezi fakultami a sestavení přípravného týmu. Trvalo to rok, a v lednu 2008 jsme získali souhlasné vyjádření Akreditační komise k založení fakulty a akreditaci bakalářského, navazujícího magisterského i doktorského studijního programu sociální práce. A to rovnou napoprvé, což je u nových fakult vzácné.

A vy jste se tehdy stal i prvním děkanem…

Ano, nejdřív jsem byl v roce 2008 pověřen jejím vedením a v roce 2009 mě akademická obec zvolila řádným děkanem. Bylo to završení mnohaletého úsilí, ale také začátek nové etapy.

Za zásadní považuji, že moji kolegové se s fakultou silně ztotožnili – opravdu jí věřili, stáli za ní a byli ochotni pro ni udělat maximum.

Na děkanské období jistě máte silné vzpomínky. Jaké jsou?

Bylo to nesmírně náročné – začínal jsem jako děkan ve čtyřiašedesáti letech a budovali jsme fakultu takříkajíc na zelené louce. Společně s kolegyněmi, které se staly proděkankami – doktorkou Krhutovou a docentkou Sýkorovou – a s týmem obou kateder jsme se snažili fakultu nejen organizačně rozběhnout, ale také finančně udržet.

Díky zahraničním kontaktům, především s podporu prof. Gruber z vídeňské Vysoké školy  sociální práce, se mi podařilo získat financování pro 10 studentů navazujícího magisterského programu na dva roky z rakouské nadace Erste Bank a udržet tak program při životě. Zahraniční spolupráce se stala silnou součástí naší identity – měli jsme desítky partnerských škol a ve výuce, včetně doktorského programu, se zapojovali významní odborníci z Německa, Polska, Rakouska, Finska či Velké Británie.

Za zásadní považuji, že moji kolegové se s fakultou silně ztotožnili – opravdu jí věřili, stáli za ní a byli ochotni pro ni udělat maximum. To pro mě bylo nesmírně důležité. Věděl jsem, že v tom nejsem sám, a cítil jsem silnou podporu celého týmu.

Měl jste tehdy prostor věnovat se i sociální práci jako akademické disciplíně?

Měl. A musím říct, že to pro mě bylo vždycky něco, co mě naplňovalo – i když času bylo málo. Už začátkem 90. let, ještě na Univerzitě Palackého, jsem si díky diskuzím s docentem Hubíkem uvědomil, že pokud má být sociální práce brána vážně jako akademická disciplína, musí stát na pevných teoretických základech. Nestačí jen praktická výuka nebo dovednosti, důležitá je také hlubší reflexe toho, proč a jak věci děláme.

Začal jsem se proto intenzivně věnovat teoriím sociální práce. Silně mě ovlivnila německá teoretická diskuse v sociální práci, například teoretické koncepty profesorů Hanse Thiersche, Hanse-Uweho Otta. Dalším zdrojem mého teoretického přemýšlení byly diskuze s prof. Silvií Staub-Bernasconi ze Švýcarska, s prof. Waltrem Lorenzem z Itálie a prof. Hämäleinänem z Finska. Všichni se stali také mými osobními přáteli.

Velký vliv na mě měl i profesor Jan Keller, jednak jako kolega, ale hlavně jako sociolog, který mi pomohl si uvědomit, že sociální práce je nerozlučně spjata s vývojem moderní společnosti. To mě přivedlo k tématu, kterému se věnuji dodnes – jak modernizace a proměny společnosti ovlivňují definování cílů sociální práce.

Vzpomínky profesora Hubíka na akreditaci magisterského studijního oboru sociální práce se zdravotnickým profilem v roce 1995

Také čtěte

„Ostravská škola sociální práce“, jestli ji tak můžeme nazvat, je poměrně respektovaná a úspěšná. Čím si to vysvětlujete? Hrála roli třeba specifika regionu?

Ano, Ostrava má pro rozvoj sociální práce opravdu specifické podmínky. Už před rokem 1989 se tady vyvinuly nové přístupy v sociální práci s různými cílovými skupinami – například s rodinou a dětmi, seniory a s osobami po výkonu trestu odnětí svobody. Vznikala tu spousta inovací, které pak přebírala i jiná města nebo ministerstvo práce a sociálních věcí. Ten duch otevřenosti a hledání nových cest tady zůstal a podle mě se později přenesl i na univerzitu.

Velkou roli hrálo i to, že jsme se nebáli spolupracovat se zahraničím – měřítkem kvality pro nás bylo uznání naší pedagogické a vědecké práce právě tam. Tým, fakulty jsme totiž nebudovali náborem hotových odborníků zvenčí, ale vyrostl z našich vlastních absolventů doktorského studijního programu. Ti byli s fakultou silně spojení, ztotožnění s její vizí a zůstávali tady, i když měli nabídky odjinud.

A důležitý byl i přístup k praktické výuce. Od začátku jsme zakládali síť kvalitních pracovišť praxí a studenti od nás dostávali pravidelnou zpětnou vazbu k plnění úkolů na praxi.

Duch otevřenosti a hledání nových cest tady v Ostravě zůstal a podle mě se později přenesl i na univerzitu.

Často zmiňujete mezinárodní kontakty. Předpokládám, že velkou roli zde hraje i ERIS, Evropský výzkumný institut sociální práce, jenž jste zakládal a mnoho let byl jeho ředitelem.

Ano, ERIS oficiálně vznikl v roce 1998 a jeho zakládajícími členy byly kromě Ostravské univerzity dalších pět evropských univerzit. Hlavní přínos tohoto institutu vidím právě v intenzivní podpoře mezinárodní spolupráce – každoročně pořádáme Mezinárodní jarní školu pro magisterské a doktorské studenty sociální práce v Ostravě, výměnné pobyty studentů i vyučujících, a také organizujeme společné výzkumné projekty. ERIS přispívá i k rozvoji doktorského studia, například díky možnosti našich doktorandů mít konzultanty v zahraničí nebo díky výuce profesorů z partnerských univerzit.

Za ta léta jste určitě zažil řadu těžkých i úsměvných chvil. Je nějaká historka, na kterou rád vzpomínáte, která vás vždy pobaví?

Jednu takovou historku mám. V roce 1994 jsem navštívil Frankfurt nad Mohanem a chtěl jsem navázat spolupráci s tamní vysokou školou. Oslovil jsem vedoucího katedry, ale ten se mi téměř vysmál, že Česká republika ho vůbec nezajímá. O pár let později jsem měl přednášku na Spolkovém kongresu sociální práce v Mohuči, kde ke mně ten samý člověk po mém vystoupení přišel a s obdivem mi nabízel spolupráci. Když jsem mu připomněl naši předchozí schůzku, jen zčervenal a omlouval se. Byla to pro mě trochu sladká satisfakce a důkaz, že se za ta léta uznání české sociální práce proměnilo.

Co vás během kariéry nejvíc potěšilo? Něco, co pro vás bylo profesně opravdu silné?

Jedním z mých největších profesních zážitků byla mezinárodní konference, kterou jsme pořádali v Ostravě v roce 1998 – šlo o závěrečné setkání tematické sítě založené významnými evropskými asociacemi škol sociální práce. Podařilo se nám sem přivést téměř 200 účastníků z 29 evropských zemí, což byla vůbec první akce takového rozsahu ve střední a východní Evropě.

Díky tomu jsme si otevřeli cestu k dalším kontaktům a já byl v roce 2005 dokonce zvolen prezidentem European centre community education, jedním z pořadatelů této konference. To pro mě nebylo jen osobní ocenění, ale hlavně důkaz, že česká – a ostravská – sociální práce má ve světě co nabídnout.

Kritické myšlení je podle mého klíčového pro to, aby se sociální práce dál jako akademická disciplína a obor rozvíjela.

Pane profesore, k významnému životnímu jubileu si dovolím jménem celé univerzity vám popřát zdraví, štěstí a spokojenost. V oboru sociální práce se pohybujete přes 50 let, co byste jí popřál do dalších dekád vy?

Mnohokrát děkuji. Nejprve bych chtěl říct, že jsem měl v životě velké štěstí být u dvou zásadních událostí ve vývoji sociální práce – u jejího obnovení po roce 1968, respektive rozvoje práce s lidmi propuštěnými z vězení. A stejně tak si cením, že jsem se mohl podílet na znovuobnovení vysokoškolského vzdělávání v sociální práci.

To nejdůležitější, co bych sociální práci popřál, je, aby si zachovala kritické myšlení. Právě kritické myšlení je podle mého klíčového pro to, aby se sociální práce dál jako akademická disciplína a obor rozvíjela.