Pro mnohé možná nejpalčivější dilema se týká toho, co jiní naopak toužebně vyhlíželi: očkování. Koncept vakcinace jako nesmírně účinné metody boje s infekčními agens je snad společností obecně akceptován a očkování proti některým nemocem je dokonce státem předepsáno jako povinné, aniž by to vyvolávalo citelné tenze. Jak se ale stavět k vakcínám proti novému koronaviru? Jsou skutečně bezpečné? Opravdu máme jistotu, že se možné vážné důsledky vakcinace neprojeví třeba až za mnoho let od podání dávky? Stojí rozhodně ne 100% ochrana před koronavirem, kterou současné vakcíny poskytují, za možné riziko vedlejších důsledků očkování? Řešení těchto dilemat budou záviset na mnoha faktorech, od vzdělání a profesní specializace váhajícího přes konkrétní sociální kontext po osobnostní založení.  Má ale vůbec někdo na tyto otázky skutečně nezpochybnitelné odpovědi?

Je opravdu ohromným štěstím, že se pandemie nerozjela byť jen o dekádu dříve, její dopady na lidské životy by byly nesrovnatelně drastičtější.

Poctivá odpověď je, že nikoliv. Předmětný fenomén je prostě příliš komplexní, časové měřítko, v němž ho prozatím prožíváme, z definice neumožnuje hodnocení dlouhodobějších dopadů očkování, a virus sám se navíc nepředvídatelně proměňuje. Přesto si troufám tvrdit, že při vážení toho, jak se postavit k nabízené možnosti nechat se očkovat, se rýsují jasná vodítka. Naše porozumění tomu, jak lidské tělo a jeho jednotlivé systémy fungují, se posunulo a dále posouvá obdivuhodným tempem. Doslova dechberoucí je to, jak se během dvou generací zlepšily znalosti o živých procesech na té nejjemnější, tedy molekulární úrovni. Laik možná nedokáže dost dobře vnímat, v čem konkrétně vývoj našich znalostí spočívá, dostatečně vypovídající by ale pro každého měly být základní statistiky postihující výkon medicíny např. při léčbě nádorových a dalších onemocnění: mezigenerační zlepšení je opravdu dramatické. Molekulární biologie a medicína slaví ohromující úspěchy i na poli diagnostických metod – rutinní PCR testy, natož sledování variant viru pomocí sekvenování, by byly stěží myslitelné ještě před dvaceti lety. Je opravdu ohromným štěstím, že se pandemie nerozjela byť jen o dekádu dříve, její dopady na lidské životy by byly nesrovnatelně drastičtější.

…mRNA vakcíny začaly být vyvíjeny mnoho let před objevením se viru SARS-CoV-2 a v žádném případě není možné na ně pohlížet jako na nějaký nezralý koncept.

Do řady těchto nepochybných úspěchů moderní vědy se podle mého hlubokého přesvědčení řadí i to, jak rychle a účinně dokázal „medicínsko-průmyslový komplex“ na probíhající pandemii zareagovat vývojem vakcín proti viru SARS-CoV-2. Je pravděpodobné, že budoucí hodnocení jednotlivých typů a značek vakcín potvrdí to, co se zdá vyplývat z dosavadních pozorování, tedy že se vakcíny liší v účinnosti a pravděpodobně také v míře rizika v podobě různých vedlejších účinků. Je však nezbytné zdůraznit, že žádná u nás používaná vakcína nepředstavuje jakýsi nejasně definovaný koktejl, který by vědci namíchali naslepo nějakým střílením od boku a zkoušením, co aspoň trochu zafunguje. Všechny vakcíny vycházejí z velmi dobře známých a mnohokrát ověřených základních principů a byly svými tvůrci konstruovány racionálními postupy na základě detailních znalostí o fungování lidských buněk a imunitního systému i o vlastnostech viru samotného. Generická rizika různých typů vakcín byla zhodnocena mnoha dřívějšími studiemi a pečlivě zohledňována i u specifických vakcín cílených na SARS-CoV-2.

Další oblastí použití mRNA vakcín, do níž jsou vkládány obrovské naděje, je totiž i prevence a léčba nádorových onemocnění. Nástup pandemie SARS-CoV-2 tak fakticky jen přinesl rozhodující stimul pro započetí s aplikací mRNA vakcín v běžné klinické praxi.

To platí i pro nejnovější vakcíny na bázi mRNA, včetně u nás nejpodávanější vakcíny Comirnaty od konsorcia Pfizer-BioNTech. Často se ve veřejném diskurzu objevují výhrady, že zejména tyto vakcíny pro svoji novost nemohly být dostatečně otestovány z hlediska bezpečnosti pro lidské zdraví. Zde je ovšem nutné vysvětlit, že mRNA vakcíny začaly být vyvíjeny mnoho let před objevením se viru SARS-CoV-2 a v žádném případě není možné na ně pohlížet jako na nějaký nezralý koncept. Naopak, nejrůznější mRNA vakcíny prošly v testováním v preklinických i klinických zkouškách již v „předkovidové době“ a jsou považovány za nesmírně perspektivní, a to nejen v souvislosti s bojem proti infekčním chorobám. Další oblastí použití mRNA vakcín, do níž jsou vkládány obrovské naděje, je totiž i prevence a léčba nádorových onemocnění. Nástup pandemie SARS-CoV-2 tak fakticky jen přinesl rozhodující stimul pro započetí s aplikací mRNA vakcín v běžné klinické praxi; dá se očekávat, že další mRNA vakcíny proti jiným infekčním chorobám a hlavně také nádorovým onemocněním v dohledné době významně posílí arzenál nástrojů boje s těmito chorobami. Jinými slovy, vakcíny proti SARS-CoV-2 pravděpodobně otevírají dveře pro mnohem širší využití mRNA vakcín, které může významně změnit prevenci a léčbu závažných chorob. Je to obrovská šance a mnozí z nás chápeme možnost participovat na jejím zhmotňování tím, že podstoupíme opravdu minimální riziko a necháme se mRNA vakcínou proti novému koronaviru naočkovat, jako náš drobný příspěvek k velkému a pro lidstvo důležitému kroku vpřed.

Je to obrovská šance a mnozí z nás chápeme možnost participovat na jejím zhmotňování tím, že podstoupíme opravdu minimální riziko a necháme se mRNA vakcínou proti novému koronaviru naočkovat, jako náš drobný příspěvek k velkému a pro lidstvo důležitému kroku vpřed.

Pro člověka detailněji obeznámeného s tím, jak to vlastně v našich tělech funguje na molekulární úrovni, není na mRNA vakcínách nic podezřelého. Naopak, jde o nesmírně elegantní – v jistém smyslu opravdu krásný – koncept stavící na velmi jednoduchém principu: nechat vyrábět bílkovinu, proti níž chceme vyvolat imunitní odpověď, našimi vlastními buňkami, a to postupem, který ony samy využívají každou vteřinu pro syntézu vlastních proteinů a který ostatně taky vede k produkci virových proteinů v případě, že je buňka virem napadena. Tento typ vakcíny má řadu výhod, a to nejen z hlediska jejich přípravy (lze je produkovat poměrně snadno v obrovském množství, navíc je lze velmi jednoduše upravovat podle toho, jak se virus proměňuje), ale i s ohledem na možná zdravotní rizika při podání vakcíny. V porovnání s konvenčními vakcínami na bázi adenovirového vektoru, jako je např. vakcína společnosti AstraZeneca nebo ruský Sputnik V, se s mRNA vakcínami do lidského těla dostává mnohem „kompaktnější“ materiál bez zbytečného „balastu“ navíc, takže i jeho chování v těle je přesněji definováno a snadněji sledovatelné. Vakcíny v podobě mRNA molekul z podstaty svého fungování navíc prakticky eliminují riziko změny genetické informace v našich buňkách v důsledku očkování (jakkoliv toto riziko je minimální i v případě jiných typů vakcín).

Život je z podstaty riskantní podnik. Kdykoliv sedáme do auta, podstupujeme nezanedbatelné riziko, že zemřeme při dopravní nehodě.

Život je z podstaty riskantní podnik. Kdykoliv sedáme do auta, podstupujeme nezanedbatelné riziko, že zemřeme při dopravní nehodě. Ani při dnešních možnostech medicíny není možné garantovat, že pacient podstupující třeba i banální operaci nezůstane ležet na operačním stole v důsledku nečekaných komplikací. Sami pro nejrůznější požitky, kterých se nedokážeme zříci, riskujeme (v některých případech si vysloveně říkáme o) fatální zdravotní komplikace typu rakovina plic, infarkt nebo cukrovka. Bez většího rozmyslu se vrháme do využívání různých výdobytků moderní techniky, jejichž dlouhodobé působení na lidskou společnost a zdraví rovněž může budit pochybnosti (viz např. sociální sítě). Stavět se za těchto okolností proti očkování, které jednoznačně nabízí možná sice jen dílčí a dočasnou, ale přesto zásadní pomoc při našem potýkání se se zdravotně, ekonomicky a společensky devastujícím problémem, je prostě iracionální. Jinak řečeno, po zvážení všech možných otazníků je radou rozumu se proti novému koronaviru nechat očkovat.

Tak jako fake news parazitují na lidské hlouposti a nechají se donekonečna kopírovat a dále šířit lidmi postrádajícími příslušné obranné mechanismy (kdo z nás nedostává od různých „přeposílačů“ nesmyslné e-maily, třeba o škodlivosti očkování), tak viry „blbnou hlavu“ buňkám, které je pak ochotně replikují a posílají do světa třeba za cenu vlastního sebezničení.

Slavnému britskému imunologovi Peteru Medawarovi je připisován výrok, že „virus je špatná zpráva zabalená do bílkoviny“. Pečlivější rozbor ale vybízí k metafoře, která podstatu viru vystihuje možná přesněji: virus je falešná zpráva zabalená do bílkoviny. Tak jako fake news parazitují na lidské hlouposti a nechají se donekonečna kopírovat a dále šířit lidmi postrádajícími příslušné obranné mechanismy (kdo z nás nedostává od různých „přeposílačů“ nesmyslné e-maily, třeba o škodlivosti očkování), tak viry „blbnou hlavu“ buňkám, které je pak ochotně replikují a posílají do světa třeba za cenu vlastního sebezničení. Vyvarujme se fake news jakéhokoliv typu, prostředky na to máme.

Profesor Mgr. Marek Eliáš, Ph.D. je odborníkem v oblasti molekulární a buněčné biologie a genetiky. Na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity vede výzkumné oddělení Life Science Research Centre. Za svůj přínos vědě v oblasti studia  jednobuněčných eukaryot, tzv. protistů, získal Cenu Neuron pro mladé vědce za rok 2017.

Zdroj úvodní fotografie: Beata Kapošváry, Fakultní nemocnice Ostrava