Józef Szymeczek přednáší na katedře výchovy k občanství na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, ale ve svém volném čase se angažuje také v otázkách česko-polských vztahů. „V polském menšinovém světě jsem se pohyboval už od dob gymnázia, pořád mě bylo někde vidět, až jsem se v roce 2002 stal předsedou Kongresu Poláků v České republice. Vedle záliby tak přibyla i zodpovědnost,“ říká.

V čele kongresu je bez přestávky již čtvrté funkční období a za své „vynikající zásluhy při rozvoji polské kultury a národních tradic“ byl v polovině března oceněn polským státem – polské vysoké státní vyznamenání Krzyż Kawalerski Orderu Zasługi Rzeczpospolitej Polskiej dostal na polském velvyslanectví v Praze z rukou prezidenta Polské republiky Andreje Dudy. Rozhodli jsme se jej proto vyzpovídat právě na toto téma: Proč Poláci Čechy zbožňují a naopak tomu tak není? Jak se u nás žije polské menšině? A kde se vzaly tak markantní rozdíly mezi dvěma kulturně blízkými státy, jako je například náboženství, vlastenectví nebo znalost angličtiny?

V čem je polská menšina v ČR specifická, výjimečná?
Je velmi dobře zorganizovaná. Neskromně bych řekl, že patříme k nejlépe organizovaným a nejaktivnějším menšinám v ČR, ale to by museli povážit i jiní. V Česku existuje 33 polských organizací a některé z nich vznikly bez nadsázky už v době Rakouska-Uherska. Jsme proto dost akceschopní a polský menšinový život je tak velmi bohatý.

Čím se spolky zabývají?
Kromě zájmových, profesních nebo kulturně-osvětových sdružení jsou některé i hodně specifické, například spolek, který sdružuje rodiny obětí sovětských zajateckých táborů – v českém Těšínsku se našlo okolo 300 místních rodáků, kteří byli takto zavražděni sovětskou tajnou policii.

Jakou roli v jejich životě hraje Kongres?
Všechny tyto organizace přijaly Kongres jako svou zastřešující organizaci – to je velmi zajímavé, protože Poláci jsou dost hádaví lidé, to nikde jinde na světě nenajdete.

Má to co dočinění se silným polským vlastenectvím, které naopak chybí Čechům? Čím to vlastně je?
Určitě, je to dědictví šlechtického stavu. Šlechtici byli svým pánem a nic jiného je nezajímalo. Češi vycházejí spíše z takové lidovosti.

Kongres má také Poláky zastupovat při prosazování práv této menšiny. Jaké problémy například řeší?
Ani bych to nenazval problémy, Česká republika je bezpochyby demokratický stát. Jde spíše o to hlídat výjimky v zákonech. Třeba v případě školského zákona byly vysoké kvóty pro naplnění třídy, které by menšinové školy na českém Těšínsku nemohly naplnit. Nebo když se před nedávnem z Německa vyplácela válečná odškodnění českým obětem, byly tady specifické kategorie, které v Praze nebyly známy.

Jak se polské menšině v Česku žije?
Status menšinového člověka není nic špatného, naopak. Můžeme čerpat ze dvou kultur – s Českem nás pojí všední realita – zaměstnání nebo vzdělání; s Polskem zase srdce – rodina, náboženství, spolky. Je dobře, když jsou tyto dva principy ve vzájemné harmonii. Navíc když je nějaké mistrovství, jsme klidnější, máme dvě želízka v ohni. Třeba když hráli Češi v Naganu, byl to pro nás velký svátek. Stejně tak všichni čeští Poláci fandili Małyszovi, když se mu dařilo na skokanských můstcích. Řekl bych, že my na Těšínsku jsme zkrátka obohaceni tím, že máme český smysl pro humor, německý smysl pro pořádek a polskou fantazii.

Kolik Poláků vlastně v Česku žije?
V celém Česku asi 50 000, ale více než polovina z toho žije na českém Těšínsku. Podle mě by z toho region mohl těžit a je to i výborná příležitost pro naši univerzitu při navazování mezinárodních vztahů. Tato oblast nikdy nebude Prahou, ale čím můžeme Prahu trumfnout, je právě ta česko-polská spolupráce, která je zde mnohem přirozenější, a to i směrem na Slovensko. Máme tady nejen společné zájmy, jako je hospodářství nebo ekologie, ale i společné dějiny.

Ale česká menšina v Polsku tak výrazná není. A zároveň mám dojem, že sympatie Poláků vůči Čechům jsou mnohem větší. Čím to je?
Ano, v Polsku je mnoho čechofilů, tedy lidí, kteří Čechům fandí a kteří je podporovali i v době komunismu (vzpomeňme například iniciativu Polsko-československá Solidarita nebo velký nezávislý koncert písničkářů ve Wroclawi, kterého se účastnil třeba i Karel Kryl). Těžko říct, proč opačně je to horší. Naše vztahy jsou zatíženy obrovským nánosem stereotypů, které jsou velmi staré, už v Kosmově kronice se o Polácích píše jako o pijanech, kteří neumí pracovat a jsou bordeláři. Přispěla tomu i komunistická propaganda.

Je toho důsledkem třeba i kauza s polskými potravinami? O metylalkoholové kauze se v Polsku údajně tolik nemluvilo, ač šlo o mnohem závažnější událost.
Je to opravdu tak, ale zde bych viděl mnohem konkrétnější pozadí, a to je konkurenční zájem. Realita je přesně opačná než obraz, který nabízejí média. Polské potraviny, zejména pak uzeniny, jsou nesrovnatelně lepší než ty české.

Na sousedy jsme vůbec dost kulturně odlišní. Vlastenectví jste mi již vysvětlil, jak se stalo, že Česko je tak ateistická země a Poláci silně věřící?
To je téma na několik samostatných přednášek a nevyvarujeme se výrazných zjednodušení, čímž se zasvěceným čtenářům omlouvám. Polská šlechta přivedla stát k zániku a v roce 1795 bylo Polsko definitivně vymazáno z mapy Evropy. Zůstal jen národ ve třech záborech ze strany Ruska, Pruska a Rakouska-Uherska, které měly jinou víru (Prusové byli protestanti, Rusové zase pravoslavní), proto se katolická církev stala pojítkem polského národa, prohlubovala propast mezi ním a státy, které jej zabíraly. Zatímco v českých zemích vládl Habsburk a snažil se eliminovat národní atributy a centralizovat vládu do Vídně, ale existovala česká koruna a český národ, lid na venkově i intelektuálové jako Palacký či Masaryk, kteří národ dokázali vést. Národní vědomí bylo budováno v opozici vůči katolicizmu. Vrcholem českých dějin podle Masaryka bylo husitství či Jednota bratrská, která se vymezovala vůči katolické církvi a na základě těchto odkazů se budovala nová meziválečná republika. Nacionalismus potlačil víru. A když vyprchalo národní nadšení, zůstal jen ateismus.

Další výrazný rozdíl, kterého jsem si všimla, je znalost angličtiny. Poláci jsou na tom nesrovnatelně lépe než Češi a je to hodně poznat už u mladé generace. Je to vzdělávacím systémem? Nebo snad přispívá dabing, který Poláky nutí vše sledovat v originálním znění?
Taky jsem si toho všimnul, ale neřekl bych, že je to vzdělávacím systémem. Spíše mi připadá, že Poláci jsou v tomto směru mnohem aktivnější, více cestují za prací a nejčastěji do anglicky mluvících zemí. Za posledních 5 – 10 let takto opustily Polsko dle některých odhadů 2 miliony lidí. To znamená, že v každé třetí nebo čtvrté rodině je někdo, kdo žije v cizině. Mnohem výrazněji tak vidí reálné uplatnění jazyka ve svém životě a tak se ho intenzivněji učí.